Partnerství a autorita si nemusí odporovat

Partnerství a autorita si nemusí odporovat

„Často, když říkám dětem, co mají dělat, odpovídají mi: ‚Ty jsi hrozná! Pořád musím dělat, co chceš ty!‘ Ale já přece nechci být autoritářská. Jak tomu mám zabránit?“
V jisté rodině jsou denně problémy s večerním čištěním zubů, jemuž se čtyřletý Petřík usilovně brání. A tak každý den v tutéž hodinu vypuknou ostré spory. V jiné rodině vznikají konflikty, když mají jít děti večer spát. Pětiletá Karolína a její šestiletý bratr Toník chtějí ze společného obývacího pokoje odcházet v půl deváté, zatímco rodiče se shodli na tom, že „půl osmé je maximum“. A tak mezi rodiči a dětmi vládně „skutečný boj“, jak se vyjádřil otec. Děti v něm často mají navrch, neboť disponují širokým repertoárem „zdržovacích technik, takže odtáhnou nakonec stejně až někdy v půl deváté“, jak líčí vyčerpaná matka.
A klid v další rodině je již celé měsíce rušen domácími úkoly. Matka trvá na tom, aby je její devítiletý Ben psal ve 14.00, on by je raději dělal později odpoledne.
Další podobné příklady konfliktních situací by nám ukázaly i jiné možné třecí plochy. Snad každá rodina má své specifické situace, za nichž vznikají spo ry – s nezvratnou pravidelností a se značnou intenzitou. Konflikty probíhají podle jediného vzorce, podle jakéhosi nepsaného pravidla. Je to dramaturgicky propracovaný rituál, v němž má každý určenu svou roli a každý předpokládá závěr: Rodiče trvají na určitých hranicích, zatímco děti je vidí – a možná i cítí – jinak. Více či méně jasné nároky, jež vznášejí rodiče, vyvolávají u dětí vzdor. Vzepřou se pod heslem: „Teď vám to teprve ukážu!“ nebo „Teď ne!“, podle toho, která ze strategií má právě naději na úspěch. Je zajímavé, kolik rodičů se nechá snadno vehnat do pozice protivníka, soupeře, reagujícího až dětinským vzdorem pod heslem: „Uvidíme, kdo se bude smát naposled!“ nebo „Já to vydržím déle!“.
Jiní rodiče naopak ustupují a s pochybnostmi nebo špatným svědomím přemýšlejí: „Nežádal jsem příliš?“, „Nejsem moc rozkazovačný?“, „Ne! Autoritářství je přece to poslední, co bych si přál!“.

Ukázat alternativy
Za předpokladu, že se u dětského zablokování nejedná o inscenovaný a promyšlený boj o moc, nebo že dítě jedná vedeno pocitem méněcennosti, a za předpokladu, že mezi rodiči a dětmi je partnerský vztah, můžeme doporučit postup, který navrhl psychoterapeut Paul Watzlawik a nazval jej „iluze alternativ“. Partnerský způsob výchovy se totiž vůbec nevylučuje s tím, že rodiče určují základní rámec.
Jsou jistě situace, v nichž jsou rodiče oprávněni něco od dítěte požadovat, je-li to požadavek jasný, autentický a není-li v rozporu s nárokem dítěte na spravedlnost a úctu. Navzdory samotnému požadavku lze přitom dát dítěti možnost podílet se na rozhodování – v předem dané míře a určitým způsobem, to znamená nikoli o obsahu jednání, ale například o tom, kdy a jak.
Petříkova matka se tedy může svého syna zeptat: „Budeš si zuby čistit v sedm nebo v půl osmé?“ Nepředkládá tím Petříkovi k diskusi činnost samu, ale dobu, kdy se bude dít. Podobně by se dalo najít řešení i u Karolíny a Tondy, kteří nehodlají včas odcházet do postele, nebo u Bena, který nechce psát úkoly ve 14.00.
Takovým postupem se mohou vyřešit zdánlivě neřešitelné každodenní situace tak, že nebudou poškozeny zájmy nikoho ze zúčastněných a nikdo z nich neztratí tvář. Kde ve složitých okamžicích běžného dne budou mít navrch stále tytéž osoby (ať jsou to dospělí nebo děti), tam velmi brzy vypukne boj o moc. „Iluze alternativ“ tedy může být zároveň jakýmsi indikátorem, podávajícím informaci o tom, zda ve sporu rodičů s dětmi jde o určitou věc, nebo zda se jedná o testování vztahu. Jestliže v opakovaně rozpoutávaném sporu o určitou věc děti na „iluzi alternativ“ nepřistoupí, může (ale nemusí!) to být znamením, že se rozhořívá, nebo dokonce již s plnou silou plane boj o moc mezi rodiči a dětmi. Takový boj je třeba řešit a ukončit v rámci jasných pravidel a rituálů, jak jsem ukázal v knize Rodiče potřebují hranice.
Děti často cítí, jak jsou rodiče nejistí, když mají vystupovat jako vzor a příklad, jako autorita, přesvědčující svými zkušenostmi, znalostmi a věděním. Rovnocenný vztah k dětem, pokud jde o úctu k jejich osobnosti, o jejich autonomii a sebeúctu, rozhodně neznamená rovnost nebo dokonce rovnostářství, pokud jde o zkušenosti a vědění. Dospělí přece převažují děti v mnohém ohledu. Dokážou lépe posoudit nebezpečí, díky dosavadním zkušenostem mohou jednat předvídavě. Tento biografický základ může působit plodně a konstruktivně, ale může také způsobovat bloky a překážky – to když rodiče svou převahu co do zkušeností používají nebo zneužívají a chtějí „vědět všechno lépe“; když rodiče, protože lépe vědí o různých nebezpečích, nepouštějí děti z domu – nebo jim volnost nedávají vůbec; když rodiče na dětech příliš lpějí a drží je zkrátka, čímž je brzdí v jejich intelektuálním i citovém vývoji.

Hranice se vyvíjejí
Dětské výroky typu „Vy vždycky vyhrajete!“, „Vy máte pořád pravdu!“, „Pořád abych dělal to, co chcete vy!“ nejsou jen pokusy, jak způsobit rodičům výčitky svědomí. Poukazují zároveň na nevyřešená témata vzájemného vztahu.
Hranice, pravidla a rituály, jež rodiče stanovují, se často vztahují k určitému přesně vymezenému časovému bodu. Je to ta doba, kterou rodiče považují za dobrou a nutnou, ať jde o chození spát, příchody domů, psaní domácích úkolů, uklízení, čištění zubů, mytí nebo o cokoli jiného. Pro předškolní děti do třetího až čtvrtého roku života je prospěšné a dobré, když jim rodiče předávají své představy a pravidla tak, jak jsou v té době pro děti přijatelné. Ale je důležité tyto jednou stanovené hranice posouvat a měnit, když na sebe děti upozorňují tím, že se pokoušejí meze překračovat. Tímto chováním rodičům naznačují: „Podívejte se, jak jsem vyrostl! Už něco dokážu! Víc mi důvěřujte!“
Ještě jednou zdůrazňuji, že pro malé děti bývá mnohdy opravdu těžké vyložit problémy nebo konfliktní situace, v nichž se ocitají, přesnými a přiměřenými slovy. Děti nevykládají, děti jednají! A to je právě způsob řešení problémů, kterému se rodiče mohou naučit od dětí: Nerozplývat se v dlouhých rozkladech a vysvětlování, neztrácet čas „rozumnými“ výklady, ale přesvědčivě jednat. Vzorce dětského jednání jsou nápadné, a to je také záměr. Jen tak se na děti zaměřuje pozornost, což je pro ně spojeno s nadějí, že rodiče si dovedou správně vyložit znamení, která jim dávají.
Nemálo dětí cítí, že dospělí mají emocionální problémy se stanovováním hranic, a ještě větší s jejich formulováním a s prosazováním důsledků. A nemálo dětí těchto problémů s náležitou vychytralostí využívá.
Výrokem „Pořád abych dělal jenom, co chceš ty!“ z úst dítěte nezůstane rodič nikdy zcela nedotčen. Mnohé matky a mnozí otcové v reakci na něj přednášejí dlouhé obhajovací proslovy a jako polehčující okolnosti uvádějí důkazy opačného jednání. Jiní o sobě začnou pochybovat, trápí je svědomí a vzpomínají, že „jsem chtěl být jiný než moji rodiče, a teď mi moje vlastní dítě vyčítá totéž, co jsem sám nemohl snést u svých rodičů!“ A past sklapne: „Vždyť má to dítě vlastně pravdu!“ nebo „Děti musí mít taky nějaké slovo!“. Je to past, kterou otci a matce nastražily děti, ať už nevědomě, nebo naprosto cíleně. Neboť pak rodič snáze rezignuje na dohodnutá pravidla, dohody a slibované důsledky. Být uznáván jako silná osobnost, která má autoritu, to je pro spoustu dospělých nepříjemný problém.
Svědčí o sebevědomí dítěte, jestliže podobné výroky nepřijímá bez odporu. Třenice tohoto druhu považuji za přirozenější a přiměřenější věku, než reaguje-li dítě na pokyny rodičů smířeným, přizpůsobivým „ano, mami“ nebo „ano, tati“. Děti si chtějí ověřit, že rovnoprávnost a partnerství neznamenají rovnostářství. Rodiče mají více zkušeností, jsou pro dítě ztělesněním vědění, které ono samo musí teprve získat. Zároveň rodiče poskytují pouto a s ním také jistotu. Děti o těchto kvalitách vědí, ba dokonce je od svých rodičů vyžadují, i když ne bez stížností a kritiky. Vyžadují je a rodiče k nim vyzývají. Mnohý dospělý ovšem takovou výzvu nerad přijímá. To však znamená ústup před dítětem a útěk od něj. Výchova je vztah, a ke vztahu patří i třenice.
Děti však potřebují a vyžadují silné osobnosti, jichž se mohou držet, podle nichž se mohou orientovat. Výchova je součástí vztahu, vztahu mezi dospělými a dětmi. A jestliže se dospělí snaží z výchovy vykroutit a předpokládají, že dítě už se nějak zorientuje samo, pak to znamená, že se rodiče vymaňují ze vztahu ke svým dětem. Ty se pak cítí opuštěny, bez pojítka a pouta, které potřebují. Potřebují emocionální pouto, aby se mohly rozvíjet, vytvářet svou sebeúctu a budovat si vlastní identitu.
Druhou stranou téže mince je to, že odrůstající děti zároveň revoltují vůči těm, kteří jim poskytují orientaci i pouto. Vzpírají se a své rodiče provokují. Jestliže se to děje v rovnocenném vztahu, který má stabilní základ, jsou takové provokace součástí hry, kterou mohou rodiče po nějakou dobu hrát také a vtisknout jí svá pravidla: „Dobrá, leccos dokážeš sám rozhodnout. Ale teď chci, aby se něco udělalo. A je mi jedno, jestli jsem pro tebe autoritativní suchar!“

Svědčí o sebevědomí dítěte, jestliže podobné výroky nepřijímá bez odporu. Třenice tohoto druhu považuji za přirozenější a přiměřenější věku, než reaguje-li dítě na pokyny rodičů smířeným, přizpůsobivým „ano, mami“ nebo „ano, tati“. Děti si chtějí ověřit, že rovnoprávnost a partnerství neznamenají rovnostářství. Rodiče mají více zkušeností, jsou pro dítě ztělesněním vědění, které ono samo musí teprve získat. Zároveň rodiče poskytují pouto a s ním také jistotu. Děti o těchto kvalitách vědí, ba dokonce je od svých rodičů vyžadují, i když ne bez stížností a kritiky. Vyžadují je a rodiče k nim vyzývají. Mnohý dospělý ovšem takovou výzvu nerad přijímá. To však znamená ústup před dítětem a útěk od něj. Výchova je vztah, a ke vztahu patří i třenice.

Dokončení ukázky najdete v knize Rodiče určují hranice