Předmluva

Předmluva

Tato publikace je zatím poslední ze série příruček, jejichž cílem bylo v několika rovinách přiblížit obor sociální práce. V posledních letech vydal autorský kolektiv pražské katedry sociální práce FF UK v nakladatelství Portál tituly Sociální správa, Základy sociální práce, Metody a řízení sociální práceSlovník sociální práce. Nyní k nim přibývá Sociální práce v praxi. Někteří nezasvěcení lidé, mezi něž občas patří i adepti vysokoškolského studia, užívají výraz sociální práce jako plurál. "Chtěl bych studovat ty sociální práce," dozvídáme se při přijímacím řízení. Kandidát takovou větou přijímací komisi samozřejmě neoslní. Nicméně titul Sociální práce v praxi by se jako plurál číst mohl. Kniha chce totiž představit různé druhy sociální práce v praktické podobě, tedy jako práci s konkrétními ohroženými skupinami.

V zemích, kde má obor delší tradici, se v sociální práci uplatňují nespecializovaní profesionálové a vedle nich také specialisté, kteří jsou školeni např. na práci s psychiatricky nemocnými lidmi a pracují výhradně s tímto typem klientů. Debata o tom, nakolik se mají sociální pracovníci specializovat, se v západních zemích vede už od dvacátých let 20. století. V USA se např. v roce 1929 konala ve městě Milfordu konference, jejímž hlavním tématem bylo řešení dilematu vyjádřeného jako protiklad dvou extrémů. Jedna krajní pozice předpokládá specializaci -- každá ohrožená skupina má zvláštní potřeby, práce s ní vyžaduje speciální znalosti a dovednosti, zvláštní druh praktického tréninku a supervize. Opačné stanovisko tvrdí, že k efektivnímu výkonu sociální práce stačí soubor obecnějších znalostí a dovedností. Sociální pracovník by s jejich využitím měl umět vytvářet služby pro jakékoli klienty, poskytovat je a také by měl umět odkazovat klienty na další služby. Většina účastníků milfordské konference zaujala stanovisko někde mezi extrémními názory.

V České republice je tato debata v počátcích. Ministerstvo práce a sociálních věcí např. v současnosti připravuje zákonné normy týkající se sociálních služeb a sociálních pracovníků, které mají definovat i kvalifikační předpoklady profesionálů pracujících v sociálních službách. Pracovní verze těchto norem vycházejí z představy, že je možná obecná definice kompetentního sociálního pracovníka a že je možné obecně stanovit požadavky na vzdělání (tříleté pomaturitní studium na vyšší odborné škole nebo bakalářské či magisterské vzdělání na vysoké škole). Předpokládá se, že teoretickou průpravu pro specializaci by sociální pracovníci získávali v rámci -- zatím neexistujícího -- systému celoživotního vzdělávání.

Je evidentní, že sociální pracovníci pracují a v budoucnu ještě častěji budou pracovat v týmech. Mluvíme-li v této knize o práci s ohroženou skupinou např. týraných žen, zanedbávaných dětí nebo lidí v rozvodové situaci, je jasné, že tito klienti potřebují pomoc od více profesionálů, možná i od dobrovolníků. Je evidentní, že spolupráce všech pomáhajících by měla být koordinovaná. Vedle toho je jasné, že odborníci profesí s vyšší společenskou prestiží budou mít sklon přebírat odpovědnost za vedení případu bez ohledu na všechny možné námitky.

Bylo by nesprávné pokoušet se definovat postavení sociálního pracovníka v týmu organizace poskytující sociální služby bez ohledu na potřeby klienta a bez ohledu na fázi práce s ním. Pokud by fungování organizace bylo řízeno těmito zřeteli, nemělo by nic bránit tomu, aby se sociální pracovník stal klíčovým pracovníkem čili pracovníkem, který je v daném období nejzpůsobilejší k tomu, aby péči koordinoval, případně aby klientovi poskytoval ten druh pomoci, který klient potřebuje ze všeho nejvíce.

Existuje ještě další důvod toho, proč pojednání o práci s jednotlivými ohroženými skupinami nemůže a priori vymezit, co přesně je při práci s určitou cílovou skupinou úlohou sociálního pracovníka a co jí není. V organizaci A je sociální pracovník považován za zcela způsobilého k tomu, aby vedl vyjednávání mezi rozvedenými rodiči o tom, jak má probíhat styk tohoto rodiče s dítětem. V organizaci B je tímto úkolem pověřován pouze psycholog a sociální pracovník je využíván k tomu, aby šetřením v rodině získal informace o tom, jak jsou naplňovány základní potřeby dítěte. V organizaci C s takovým případem sociální pracovník do styku nepřichází, je pověřován jinými úkoly. V organizaci D, která se také zabývá problémy rozvedených manželů a výchovou jejich dětí, není sociální pracovník zaměstnán vůbec.

Kompetence sociálních pracovníků zatím neurčuje žádná platná právní norma natolik, aby bylo vedoucím organizací vždy jasné, čím mají sociálního pracovníka pověřovat a čím ne. Zejména nestátní neziskové organizace, které po roce 1989 vybudovaly množství předtím neexistujících sociálních služeb, nejsou vázány tradicemi ani předpisy k tomu, aby vůbec sociální pracovníky zaměstnávaly a aby jim svěřovaly úlohy určitého druhu.

Pouze rámcově je možné říci, že sociálního pracovníka lze využívat tam, kdy mají být klientovi, případně jinému zadavateli zakázky:
  • poskytnuty informace o klientových právech a nárocích i o existujících formách pomoci;
  • poskytnuto kvalifikované posouzení stavu uspokojování klientových základních potřeb a kvalifikované posouzení zdrojů, jež mohou být k naplnění potřeb využívány;
  • poskytnuta přímá pomoc při klientově vyjednávání s jinými subjekty;
  • navrženy způsoby prevence takových typů chování, které jednotlivce, případně širší společenství lidí ohrožují;
  • navrženy způsoby reakce na překročení zákona;
  • navrženy formy sociálních služeb adekvátně reagující na doložené potřeby;
  • poskytnuty tyto služby;
  • zhodnocena efektivita těchto služeb.

Příručka je psána v období začínající transformace systému sociálních služeb. Autoři jednotlivých kapitol jsou většinou profesionálové, kteří pracovali nebo pracují s určitou ohroženou skupinou. Ve větší nebo menší míře v textu reflektují praxi vlastní organizace, ve větší nebo menší míře berou v úvahu praxi jiných organizací, které se zabývají stejnou skupinou, a v nestejné míře se zmiňují o těch způsobech práce s danou ohroženou skupinou, jež jsou rozvinuty v jiných zemích. Ilustrativní "rámečky" ukazují jednou příklady "dobré praxe", jindy příklady jen částečného naplnění klientových potřeb, někdy dokonce příklady toho, jak by práce s určitou klientelou vypadat neměla. Příklady jsou vzaty jak z agendy českých poskytovatelů sociálních služeb, tak z popisů práce organizací zahraničních. Na některých místech rámeček nepopisuje práci s případem, ale zajímavý typ programu komplexně reagujícího na potřeby cílové skupiny.

Výběr skupin, na nichž předvádíme možnosti sociální práce, se řídil tím, které skupiny jsou nyní v popředí odborného a společenského zájmu, dále tím, kde v sociálních službách dochází k inovacím nebo kde se inovace v blízké budoucnosti předpokládají, a konečně tím, jak byli dostupní a ke spolupráci ochotní autoři příspěvků. Některé možné cílové skupiny sociální práce v knize zastoupeny nejsou. Čtenář zde nenajde např. kapitolu, která by pojednávala o práci s etnickými menšinami, protože ji nedávno popsala kniha Romové v české společnosti (P. Navrátil a kol. 2003), vydaná rovněž nakladatelstvím Portál. (Zájemcům o problematiku sociální práce s Romy doporučujeme zejména šestou kapitolu zmíněné publikace a přílohy.)

Jediná kapitola této knihy, úvodní, má teoretický charakter. Chce poukázat na nutnost obrácení tradiční perspektivy, v jejímž rámci byli a dosud leckde jsou vnímáni klienti sociálních služeb -- totiž perspektivy instituční. Přes to, že se v České republice skoro deset let vede debata o systému fungování a financování sociálních služeb, základní principy stále zůstávají nezměněné. Ze státního rozpočtu se platí lůžka v ústavech, resp. pracovníci organizací poskytujících služby. Klienta, jeho potřeby a problémy stávající systém respektovat nemusí. A jak známo -- moc má ten, kdo má peníze. Klient dosud u nás nemá ani v minimální míře právo na rozhodování o prostředcích, které stát na poskytování sociálních služeb vydává.

Nutný obrat vidíme v přenesení maxima pravomocí na klienta a v preferenci klientovy perspektivy všude tam, kde je to možné. Z klientovy perspektivy je žádoucí prověřovat navyklé uvažování administrátorů a pracovníků v sociálních službách i všechny způsoby zacházení s klienty.

Pojem klientova přirozeného světa se nám jeví jako koncept protichůdný tendenci ignorovat zájmy subjektu, kvůli němuž jsou sociální služby vytvářeny. Podobným pojmem je kvalita života, který k nám proniká z anglosaského prostředí. Tento druhý výraz v nejširším významu označuje soubor podmínek i náplní klientova života, které pro něj představují nejvýznamnější hodnoty (zdraví, materiální podmínky existence včetně životního prostředí, denní aktivity, mezilidské vztahy aj.). Ani kvalita života nemůže být posuzována nezávisle na subjektu, kterého se týká.

Akcentováním klientových potřeb nemá být popřen význam potřeb společnosti ani význam kultivovaného řešení sporu těchto dvou druhů potřeb. Citlivost ke klientovým potřebám, jak doufám, zvýší příklady praktické sociální práce i text většiny kapitol, a to přesto, že kapitoly musí obsahovat zobecněné výroky o skupinách lidí.

Za důkladnou recenzi rukopisu, která významně napomohla přehlednosti, srozumitelnosti a didaktické využitelnosti textu, jsme zavázáni dr. B. Baštecké. Dr. D. Dvořákovi vděčíme za pečlivou redakční práci na rukopisu.


V Praze v únoru 2005 O. Matoušek