Hinemoa a Tutanekai

Hinemoa a Tutanekai

Uprostřed novozélandského Severního ostrova existuje místo, kam jednou vystoupili z hlubokého podzemí bohové ohně. Jsou tam gejzíry a bublající jezírka s horkým bahnem a vroucí vodou. V srdci této tajemné země je jezero zvané Rotorua a uprostřed jezera je ostrov, který se jmenuje Mokoia. A na ostrově je jezírko s teplou vodou nazvané Hinemoina koupel. A tady je příběh o tom, jak jezírko přišlo ke svému jménu.

Hinemoa byla dcerou vznešeného náčelníka, který žil ve vesnici Owata na východním pobřeží jezera Rotorua. Mnoho mladých mužů ji chtělo za ženu, ale její otec řekl, že nikdo z nich není hoden jeho krásné dcery.

Mezi mladými muži, kteří ji viděli a milovali, byl také Tutanekai, náčelník, který žil na ostrově Mokoia. Připlul na Owatu, aby se připojil k hrám a oslavám, které se tam konaly, když se sešel celý kmen. Věděl, že Hinemoa je jedinou ženou, kterou může milovat. A když Hinemoa spatřila Tutanekaie, také se do něho zamilovala.

“Kdo je ten hezký náčelník?” ptala se svých přátel.

Začali se smát. “To je Tutanekai, který žije na ostrově Mokoia uprostřed jezera. Viděli jsme, jak se na tebe dívá.”

Hinemoa se začervenala. “Nesmíte to říci mému otci,” upozorňovala je, protože věděla, že by jí nedovolil, aby se s ní Tutanekai oženil. Toho večera, když se hrály hry a zpívaly písně a tančilo se, vyšla potichu ven, aby se podívala na hvězdy a přemýšlela o Tutanekaiovi – a Tutanekai tam stál a čekal na ni! Vzal ji za ruku a procházeli se spolu po břehu, vlny zpívaly něžnou píseň a doprovázely jeho vyznání lásky.

Hinemoa položila tvář na jeho hruď.

“Mám tě ráda, Tutanekai,” řekla, “ale můj otec nebude nikdy souhlasit s naší svatbou.”

“Potom spolu musíme utéci,” řekl Tutanekai.

“Nemáme kam jít. Vyšle své bojovníky, aby tě zabili.”

“Existuje jedno místo, kde bychom byli v bezpečí, Hinemoo – u mě doma na ostrově. Pojeď se mnou hned teď.”

“Určitě nás chytí, ještě než na ostrov dorazíme. Musím se co nejdříve vrátit, nebo mě bude hledat.”

“Vím, co budeme dělat,” řekl Tutanekai. “Zítra jedu domů. Každý večer budu sedět na verandě a budu hrát na flétnu. Až všichni usnou, vezmeš si malou kánoi a budeš pádlovat přes jezero. V noci teď nesvítí měsíc, ale uslyšíš píseň flétny. Ta tě ke mně dovede.”

Druhého dne se klany vrátily do svých vesnic. Když nastala noc, Tutanekai se posadil na verandu a hrál na flétnu. Hinemoa slyšela její tóny, když ležela na rohoži. Když si byla jista, že všichni spí, šla po špičkách ke dveřím. Byla taková tma, že si musela najít cestu k pláži poslepu. Obvykle se nechávaly kánoe na vodě, ale nemohla je najít. Hudba stále zněla, až nakonec ustala.

Slzy se jí koulely po tváři, když se vracela domů a ulehala opět na rohož. Nemohla usnout. Při prvním záblesku světla sešla na pláž, aby se podívala, co se stalo s kánoemi. Byly všechny vytaženy, takže bez pomoci mužů je nešlo použít. Hinemoa věděla, že když nepůjde za svým milým, mohlo by být příliš pozdě, protože světlo bude zářit stále silněji a hlídka ji spatří.

Oné noci trvalo dlouho, než si její přítelkyně konečně přestaly povídat a šly spát. Hinemoa odhodila pláštěnku a k tělu si přivazovala prázdné tykve. Celou dobu slyšela Tutanekaiovu flétnu, jejíž tón se nesl přes vodu jezera. Tiše jako ptáček v letu vklouzla do vody a započala svou dlouhou pouť do Mokoi, kam ji naváděla hra flétny. Chvíli plavala energicky, rozradostněna hudbou, která vzdáleně zněla jejím uším. Náhle hudba ustala. Tutanekai se vzdal naděje, že Hinemou spatří, a odebral se na svou rohož k spánku. Do vody se opřel studený vítr a vlny jí pleskaly do tváře. Byla jí zima a bála se. Vzpomněla si na pohádky o taniwech, děsivých obludách, které loví v hlubokých vodách. Přestože se snažila, ztratila směr.

Její ruce narazily na kámen a Hinemoa vydechla úlevou, protože si uvědomila, že konečně doplavala k ostrovu. Vyšplhala se na břeh, postavila se a třásla se zimou. Kradla se tmou dál, zakopla a spadla a při tom zjistila, že došla k teplému jezírku, které leželo blízko u břehu. Uklidňující voda jí zahřála zmrzlé tělo a údy. Dlouho zůstala v jezírku a přemýšlela, co dál. Její pláštěnka ležela na písečném břehu daleko v Owatě a ona se styděla jít do domu svého milého.

Nakonec spatřila v dálce světlo, které se zvedalo a klesalo a stále se přibližovalo. Začala se znovu bát, protože to mohl být patupaiarehe, jeden ze zlých duchů, kteří v noci unášejí lidi.

Skryla se za skálu a srdce jí rychle tlouklo. Když se světlo přiblížilo k jezírku, viděla, že to je pochodeň, kterou držel otrok, jenž šel s tykví pro vodu.

Tutanekai byl zklamaný a neklidný. Nemohl spát a poslal svého otroka, ať mu nabere vodu k pití. Hinemoa věděla, co má dělat. Stále ještě se ukrývala za skálou, natáhla ruku, vzala otrokovi tykev a rozrazila ji o skalisko.

Otrok poplašeně vykřikl. “Kdo je tam?” zeptal se roztřeseným hlasem. Nikdo neodpovídal. Držel pochodeň před sebou, utíkal po cestě k domu a udýchaným hlasem opakoval: “Něco je v jezírku. Vzalo mi to tykev a roztříštilo ji o skalisko.”

Tutanekai vyskočil. Popadl kamennou palici. Vzal si od otroka pochodeň a běžel k jezírku.

“Kdo je tam?” volal stejně jako jeho otrok. Hinemoa tajila dech a zůstala zticha. Tutanekai hmatal ve vodě rukou. Dotkl se Hinemoiných vlasů. Zatahal za ně a dívka vykřikla bolestí. “To bolí.”

Tutanekai ji poznal po hlase. “Hinemoo!” zašeptal. “To jsi ty, má drahá?”

Hinemoa si potom stoupla a natáhla ruce. “Ach, Tutanekai, tolik jsem se bála. Myslela jsem, že se k tobě nikdy nedostanu. Můj otec dal vytáhnout kánoe na břeh a já jsem musela připlavat. Potom jsi přestal hrát na flétnu a já jsem nevěděla, kde jsi.”

Tutanekai ji pevně držel v náručí a zavolal na svého otroka: “Rychle přines plášť.” Zakrátko byla dívka teple zabalena do Tutanekaiova nejlepšího pláště a seděla v jeho domě. Ráno přišli všichni lidé z jeho kmene, aby ji přivítali. Do Owaty byli posláni vyslanci, aby Hinemoinu otci řekli, co se přihodilo. Zpočátku se zlobil, ale když slyšel, jak si jeho dcera vedla statečně, souhlasil s tím, že se smí za svého milého provdat, a začal připravovat velkou svatební hostinu, která se měla konat v jeho vesnici