Portál.cz > Úvodní stránka Umění komunikace s dětmi

Umění komunikace s dětmi

Umění komunikace s dětmi

Jak reagovat na hněv dítěte

Když se dítě zlobí, nemá smysl s ním diskutovat. Jediné, na co ve svém hněvu reaguje, je citová náplast.

Dva malí sourozenci si hráli ve sklepě. Najednou se ozvala rána následovaná křikem a obviňováním. Šestiletý Vilda celý brunátný vyběhl nahoru a vyhrkl: „Bětka mi rozbila pevnost.“ Matka vyjádřila svůj soucit slovy: „To tě muselo rozčílit.“ „To jo.“ Otočil se a šel si znovu hrát.
To bylo poprvé, kdy se Vildova matka ubránila a nenechala se vtáhnout do hádky mezi dětmi. Tím, že nepoložila osudnou otázku: „Kdo s tím začal?“, se vyhnula synovu obvyklému recitálu obviňování a touhy po odvetě. Tím, že zrcadlila jeho vnitřní stav, nepřijala nevděčnou roli soudce, žalobce a vykonavatele trestu.

V následujícím příkladu rozhodla matčina poznámka o tom, zda mezi dětmi bude válka, či mír. Devítiletý David nechtěl jít k zubaři. Zlobil se na svou starší sestru Tinu, která mu řekla: „No tak, Davide, kdy už konečně vyrosteš?“ Davidův hněv vzrostl.
Matka se otočila k Tině a řekla: „David se dnes zlobí. Bojí se jít k zubaři. Měli bychom k němu být ohleduplnější.“ Jako zázrakem se David zklidnil. Bez dalšího odmlouvání odešel k zubaři. Tím, že reagovala na Davidův pocit hněvu, a ne na jeho podrážděné chování, mu dala matka příležitost se uvolnit a nestresovat se tolik.

Tento příběh je ukázkou dvou protichůdných způsobů, jak pomoci malým dětem zvládat hněv a snášet frustraci. Jeden z nich hněv posiluje, druhý zmírňuje.

Tom a jeho kamarád Honzík, oba tříletí, si hráli s dětským xylofonem. Když se Honzíkova palička zaklínila mezi klávesy, rozzlobil se a začal křičet. Jeho matka ho napomenula: „Máš to marné. Dokud budeš křičet, tak to neopravím.“ Honzík křičel dál a matka mu hračku vzala. Následoval záchvat vzteku jako vyšitý.
Když se zaklínila Tomova palička, jeho matka mu řekla: „Pláčeš, protože se ti zasekla palička. Potřebujeme to napravit.“ Tom přestal plakat. Kdykoli se pak palička zasekla, Tom už neplakal, ale přinesl hračku matce, aby ji opravila.
Honzíkova matka syna kárala, vyhrožovala mu, obviňovala ho a potrestala ho, zatímco Tomova matka pojmenovala problém a navrhla řešení.

Dvanáctiletá Miriam se vrátila z divadla roztrpčená a naštvaná:

MATKA: Vypadáš nešťastně.
MIRIAM: Jsem strašně naštvaná! Musela jsem sedět až vzadu a nic jsem neviděla.
MATKA: Tak to chápu, že se zlobíš. To je nanic, sedět úplně vzadu.
MIRIAM: To tedy je. A navíc přede mnou seděl takovej čahoun.
MATKA: Tak to je opravdu k naštvání. Sedět úplně vzadu, a ještě za někým vysokým! To už je trochu moc.
MIRIAM: To tedy je.

Tady pomohlo, že matka uznala dceřino právo na hněv, aniž by ji kritizovala nebo jí radila. Nekladla zbytečné otázky typu: „Proč jsi nešla dřív, aby sis zabrala lepší místo?“ nebo „Nemohla sis prohodit s tím vysokým člověkem místo?“ Soustředila se na zmírnění hněvu, který její dcera prožívala.

Empatická odpověď, která dětem zrcadlí jejich bouřlivé emoce a kterou rodiče vyjadřují své porozumění, je účinným nástrojem ke zmírnění dětského hněvu.

Mocným pomocníkem při nápravě zraněných citů v důsledku záchvatů hněvu může být psané slovo. Jak děti, tak rodiče je třeba podporovat, aby vyjadřovali své pocity v psané formě, ať je to e-mail nebo dopis.

Jednou večer zasypala třináctiletá Tamara svou matku nadávkami, vinila ji, že jí vlezla do pokoje, odemkla stůl a přečetla si její deník. Když si uvědomila, že matku viní neprávem, rozhodla se Tamara omluvit dopisem:

Milá mami, právě jsem spáchala ten nejhorší zločin, který může člověk udělat. Způsobila jsem, že se moje máma trápí a že jsem ji neprávem obvinila, a tím ji rozčílila. Stydím se za sebe. Měla jsem se docela ráda, ale teď se nenávidím. Mám tě moc ráda, Tamara.

Tamařinu matku znepokojilo, když si uvědomila, že tato událost poničila Tamařino pozitivní sebepojetí. Dala si práci a napsala dopis, kterým by Tamaře pomohla mít se zase ráda.

Moje drahá Tamaro. Děkuju, že jsi mi napsala o tom, co tě trápí. Co se tuhle večer stalo, bylo těžké pro nás pro obě, ale nebylo to nic tragického. Chci, abys věděla, že moje pocity k tobě se v ničem nemění. Pro mě jsi pořád tatáž kouzelná holčička, která se někdy dokáže pořádně naštvat. Doufám, že si dokážeš odpustit a mít se zase ráda. Velkou pusu, tvoje máma.

Matka dceru uklidnila a pomohla jí pochopit, že tím, že se na sebe hněváme, se láska mezi námi nemění. Poté, co se děti rozzlobí na své rodiče za to, že je neposlouchají, často svým rodičům napíšou dopis.

Jeden otec vyprávěl následující historku. Jeho děti dostávaly kupony, které mohly směnit za čas, o který se oddálil jejich odchod do postele. Jednou večer si chtěl desetiletý Petr koupit nějaký čas za kupon, který ztratil. Otec odmítl uznat ztracený kupon. Petr se rozčílil a cestou z pokoje křičel: „Ale tys mi ho dal!“ Když se Petrův otec ten večer odebral do ložnice, našel tam následující dopis:

Milý táto, když mě nenecháš dýl vzhůru, není to spravedlivý, protože (1) oba víme, žes mi ten kupon dal, (2) víš, jak vypadá můj stůl a že ztrácím věci, (3) víš, jak moc jsem se těšil, až kupon použiju. Nechci tě tímhle dopisem otravovat. Jenom říkám, co si myslím. Pusu, Petr.

Když si otec vzkaz přečetl, uvědomil si, že mu Petr dává prostor napravit nepříjemné pocity a situaci, k níž mezi nimi došlo. Dostal tím také příležitost vyzkoušet si důležitý výchovný postup. Kdykoli je to možné, posilujte u dítěte pocit, že si samo sebe může vážit. Proto napsal následující vzkaz:

Milý synu, to je bystré uvažování! Přesvědčivé argumenty! Když jsem si to přečetl, musel jsem si připomenout, že to psal desetiletý kluk. Přikládám náhradní kupon. Pusu, táta.

Shrnutí

Slova mají moc tvořit a dávat energii, ale i zastrašovat a ničit. Když zaznamenáme a oceníme, že se dítě snaží, pomůžeme mu, aby v životě neztrácelo naději a sebedůvěru. Když naopak dítě hodnotíme, budíme v něm úzkost a odpor. Nepřekvapí asi, že negativní nálepkování („líný“, „hloupý“, „zlý“) děti poškozuje; co ale překvapí, je, že i pozitivní soudy („dobrý“, „skvělý“, „nejlepší“) mohou dítěti škodit.
Je důležité, abychom k dětem přistupovali pozitivně a podporovali je. Jejich úsilí můžeme ocenit („Pracoval jsi na tom opravdu tvrdě.“ „Děkuju ti za pomoc.“), nedáváme však dítěti žádné nálepky a nehodnotíme ho. Když se vyskytnou problémy, hledáme řešení, ale neobviňujeme ani nekritizujeme. I hněv, který se nutně někdy dostaví, lze vyjádřit bez nadávek a obviňování. Za všemi těmito dovednostmi starostlivé komunikace je hluboký respekt k dítěti.

Více se o tématu dozvíte v knize Umění komunikace s dětmi.