Portál.cz > Portál v médiích > Biologické principy ochrany přírody

Biologické principy ochrany přírody

Autor: Jaromír Kopeček, PhD | Datum: 26.3.2002

Biologie ochrany přírody (ochranářská biologie, konzervační biologie) je vědecká disciplína, která byla vyvinuta pro řešení těchto problémů. Řešení krize týkající se snižování biodiverzity spojuje lidi a znalosti z mnoha oborů. V budoucnosti až se lidé ohlédnou zpět na konec dvacátého století a na počátek století jedenadvacátého, snad uvidí, že relativně malá skupina lidí zachránila řadu druhů a společenstev před vymřením. ;„Těmito problémy“ je pochopitelně míněno všeobecné lidské působení na okolní svět, od lovu a zavlékání nepůvodních druhů, až po znečisťování ovzduší a rozšiřování orné půdy na úkor původních společenstev.

Poněkud silná až spasitelská slova předchozího odstavce jsem vybral z rozsáhlé knihy Richarda B. Primacka a dvou českých spoluautorů, Pavla Kindlmanna (i zde) a Jany Jersákové. Překlad knihy do čestiny, provedený spoluautory, je součástí grandiózního Primackova projektu. Jeho kniha „A primer of conservation biology“ je v jednotlivých zemích dopracovávána a doplňována místními odborníky, kteří původní text rozšíří o v dané zemi aktuální příklady a místní specifika, respektive místní bolavá místa ochrany přírody i zaznamenání hodné úspěchy.
Pravda, kapitola „Filozofické pozadí biologie ochrany přírody “ se hemží klenoty typu náboženských požadavků souladu s přírodou, hypotézou Gaia a organizacemi jako Earth First!. Ovšem je zmíněna i Biofilie O.E. Wilsona. A vůbec je třeba už v počátku zdůraznit nefundamentalistický přístup k ochraně, založený na těch nejpádnějších, to jest ekonomických argumentech.
Po objasnění významu ochrany biodiverzity následují terminologické kapitoly zabývající se taxonomií, ekologií, metodikou měření. Bohatě je diskutována problematika stanovení počtu druhů, ostatně kdo alespoň občas čte, naráží bezpochyby v tisku na bohaté třenice různých autorů na množství druhů a rychlost jejich vymírání. Pro ilustraci komplikovanosti této otázky jen zmíním: V posledních 20-i letech byly objeveny dva kmeny živočichů (což je taxonomická jednotka jako jsou například strunatci, jejichž podmnožinou jsou teprve obratlovci).
V následující části je rozebrán již výše zmíněný ekonomický přístup k věci založený na myšlence, že vymírání druhů je ztráta, měřeno hodnotami přímými, nepřímými i etickými. K formální stránce knihy bych doplnil, že každá „kapitola“ - kniha jich má 5 - je doplněna bodovým shrnutím a také komentovanou (!) studijní literaturou. Na konci je kniha opatřena soupisem citované, převážně časopisecké, literatury a rejstříkem.
Druhá velká kapitola se nazývá „Ohrožení biologické diverzity“ a ústup člověkem nepřetvořených ekosystémů je v ní rozpracován detailněji, především s ohledem na jednotlivé příčiny. Tou hlavní příčinou je zcela očekávaně nárůst počtu lidí. Pohled na mapy znázorňující odlesňování, ať už hrabství Warwickshire, či tropů, nebo zdravotní stav světových korálových útesů je skutečně tristní. I v přítomností člověka přímo nezasažených oblastech se projevují vlivy znečištění a zavlékání nepůvodních druhů. Z neodborného úhlu pohledu je překvapivý silný vliv fragmentace prostředí a okrajových jevů, jak už v roce 1967 předestřeli MacArthur a Wilson v svém modelu ostrovní biogeografie. Zkráceně řečeno, určitá plocha unese jen určitý počet druhů, přičemž oněmi „ostrovy“ mohou být třeba plochy lesa oddělené poli, či rozdělené komunikacemi.
Třetí kapitola je již skutečně ochranářská, zaměřená na ochranu na úrovni druhů a populací. Právě částí tohoto „odvětví“, ochranou charismatické megafauny, jako jsou medvědi, sloni, lvi a pandy, je ochranářství nejznámější. Ochrana druhů nejčastěji naráží na problém malých populací. Ty jsou principiálně ohroženy poklesem genetické variability a náhodnými výkyvy v početnosti a v prostředí (požáry, nemoci). S těmito problémy souvisí potřeba stanovení minimální životaschopné populace a minimální velikosti životního prostředí. Čím je populace, kterou máme k dispozici menší, tím větší jsou její početní výkyvy a tím i pravděpodobnost vyhynutí; odborně tzv. „extinkční vír“. Pro skutečně funkční ochranu musíme vědět co nejvíce o vývojovém cyklu chráněného organismu (bionomie) a jeho vztazích k prostředí (autekologie). Komplikujícím jevem jsou metapopulace - populace mezi kterými dochází k částečné migraci, chránění jedinci mohou z rezervace odcházet a nebo naopak. S dostatkem takovýchto údajů, shromážděných často pomocí monitorování dané oblasti, lze analyzovat životaschopnost populace, čili říci, zda to má ochrana vůbec nějaký smysl. Takovéto úvahy, s ohledem na velikost chráněného území, jsou velmi dobře rozpracovány například pro slony a je tedy známo, jak velkou populaci už neohrozí ani částečný odlov.
V případě, že výzkum, případně selský rozum, ukáží, že ochrana v přirozeném biotopu je nemožná, nastupuje ochrana ex-situ, „mimo místo“ - to jsou zoologické zahrady a akvária (v případě rostlin arboreta a botanické zahrady). Druhy které pak přežívají pouze v nich jsou takzvaně v přírodě vyhynulé. Pokud se druhu podaří přečkat v zoo krušnou dobu v jeho původní domovině, má naději, že se do ní vrátí, podobně jako byl vypuštěn rys, či kůň Przewalského. Pravda, zde s námitkami, že rysi vypuštění na Šumavě byli většinou vysídlenci z Karpat a koně v Mongolsku vždycky někdo uloví. O koni Przewalského by se jistě slušelo napsat mnohem více, neboť je u nás vedena jeho plemenná kniha a je maskotem pražské zoo, což svědčí o péči, která je mu věnována. Takže snad jen, že jejich znovunavrácení do přírody by mohl napomoci přípravný kemp v poušti Kyzylkum v Uzbekistánu. Osobně pochybuji, že se tam naučí tolik potřebné neprůstřelnosti.
Mnohem komplexnější formu ochrany přírody představuje ochrana na úrovni společenstev. Cílem této části knihy je ukázat, že přírodu je třeba chránit tam, kde je to potřeba a nikoliv tam, kde se nám to hodí. I když pohled na mapu horkých míst ohrožené biodoverzity mne nutí také doplnit podmínku, kde to dokážeme. V tabulce „top ten“ nejdiverzifikovanějších zemí se pouze v kategorii savců mihnou USA, dalšími nejdůvěryhodnějšími elementy jsou státy typu Indie a Číny, v nichž má vláda alespoň moc nad svým územím.
V ochraně společenstev má proto ještě větší důležitost právní pozadí problému a zvláště pak mezinárodní dohody (kupříkladu při tvorbě sítí chráněných území, či biokoridorů). Především pokroky ekologie a biologie obecně umožňují skutečně efektivní ochranu, omezující třecí plochy mezi obyvatelstvem a ochranáři - například program UNESCO „Člověk a biosféra“, který by měl ukončit tendenci, že příroda se dá chránit pouze tam, kde lidská noha nevkročí. V již existující síti chráněných území je důležitý management těchto oblastí, neboť ne vždy jsou tyto oblasti natolik rozsáhlé, aby byly samy stabilní. Při úspěších v chráněných oblastech, lze pomýšlet i na ekologickou obnovu. Mnohdy, jako v případě výsypek dolů, se příroda ukázala dokonce mnohem silnější, než by kdo byl čekal. V případě ekologické obnovy neprobíhá jen oživování urbánních pouští, ale třeba i obnova tropických opadavých lesů ve Střední Americe.
Od těchto vizí je poměrně blízko k zásadnímu termínu trvale udržitelného rozvoje, kterému je věnována poslední kapitola. Právě zde je rovnováha otázek právních, správních a peněžních nejlabilnější. Zvláště pak v rozvojových zemích, kde jsou mnohdy prvořadé otázky přežití. V ochraně přírody je pak nezbytná značně kvalifikovaná orientace v politickém prostředí, jednak, aby se podařilo peníze na ochranu získat, druhak, aby na ni byly skutečně použity. A úplně poslední podkapitola je věnována roli ochránců přírody v procesu ochrany přírody.
To by byl zhruba ve zkratce přehled témat, které tato 350-i stránková kniha obsahuje. Vydal Portál v roce 2000.

Jaromír Kopeček

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním

.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0