Portál.cz > Portál v médiích > Čím se člověk liší od zvířat? - recenze M. Těthalová

Čím se člověk liší od zvířat? - recenze M. Těthalová

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 10.3.2003

Je toho asi hodně, co nás, pány tvorstva, dělí od ostatních živočichů. Specificky lidskou dovedností, kterou skutečně máme pouze my, je řeč. Schopnost mluvit a dorozumět se je pro nás lidi velmi důležitá. Pokud z nějakého důvodu tento důležitý um chybí (buďto se nevyvine tak, jak by měl, nebo nás o něj připraví nemoc či úraz), měli bychom vyhledat odborníka. Specialisty na lidský hlas a také řeč jsou foniatři a logopedi; tito odborníci tvoří také autorský tým podepsaný pod publikací Klinická logopedie.

Vedoucími autorského kolektivu byli Eva Škodová (klinická logopedka) a Ivan Jedlička (foniatr). Ti spolu s dalšími jedenácti spolupracovníky vytvořili ojedinělou příručku, kterou uvítají nejen logopedi a foniatři, ale také psychologové, lékaři nebo speciální pedagogové.

Laická představa o práci logopeda bývá zhusta značně naivní-logoped předepisuje šišlavým dětem soubory slovíček a jejich automatickým opakováním po určitém čase naskočí hláska, která je procvičována.Tato idea bohužel vede i k názoru, že co zvládne logoped, zvládne rodič také-koneckonců jde jen o ta slovíčka! A tak v některých rodinách dodnes kolují ochmatané lístečky se slůvky procvičujícími R, Ř nebo třeba S. Náprava výslovnosti u dětí je však jen jednou z mnoha povinností, která patří do „pracovní náplně“ logopeda. Autoři proto v úvodu obsáhlé publikace vymezují samotný pojem klinická logopedie a vysvětlují, čím vším se logoped zabývá. Čtenář má možnost seznámit se se současnou koncepcí logopedické péče, s logopedickou intervencí nebo s požadavky na profesní přípravu logopeda.

Klinický logoped se zabývá zejména úpravou řeči-podstatnou část publikace proto autoři věnovali vývoji řeči a jeho případným poruchám. Opožděný vývoj řeči (jedna z možných poruch) může být samostatným problémem nebo „pouhou“ příčinou jiné poruchy. Autoři uvádějí symptomatologii opožděného vývoje řeči a doporučují zejména podrobnou, diferenciovanou diagnostiku. Nevystačíme tedy s vyšetřením řeči, ale nutné je vyšetření intelektu, motoriky, grafomotoriky apod.

Komplexní diagnostika není důležitá pouze u opožděného vývoje řeči. Dysfázie neboli neschopnost naučit se verbálně komunikovat může být zaměňována např. za mentální retardaci, a tak se dětem s vývojovou dysfázií dostane spíše umístění ve zvláštní škole než speciální péče. Diagnostika dysfázie zahrnuje vyšetření foniatrem, neurologem, logopedem a speciálním pedagogem a pochopitelně také psychologem. Autoři upozorňují na specifické nálezy, které se objevují u takto postižených dětí, a zároveň doporučují vhodná opatření k nápravě obtíží. Upozorňují také na skutečnost, že děti s dysfázií mají obtíže s porozuměním mluvené řeči, měkčením (dy, ty ny, di, ti, ni) nebo rozlišováním znělých a neznělých souhlásek, a proto mívají často tzv. dyslektické obtíže. I proto se školy, které jsou specializovány na péči o děti s poruchami řeči, zároveň věnují i dětem s poruchami učení.

Další skupinou klientů, kteří se objevují v ordinacích logopedů a foniatrů, jsou děti s rozštěpy patra, rtu nebo čelisti. Rozštěpové vady však nejsou jedinými anomáliemi, s nimiž se můžeme setkat-autoři uvádějí řadu postižení, jejichž symptomem je defekt v orofaciální oblasti. Autoři upozorňují zejména na skutečnost, že pacientem vyžadujícím intenzivní péči není pouze dítě s rozštěpovou vadou, ale také jeho rodina. Zvláště matky bývají obviňovány nechápajícími příbuznými z toho, že vadu svého dítěte zavinily nějakým pochybením v těhotenství. I sami rodiče mohou svalovat vinu jeden na druhého, protože „U nás doma nikdy nic takového nebylo!!!“. Dítě tedy potřebuje péči plastické chirurgie, stomatologie a posléze foniatrie a logopedie, rodičům pomůže psycholog, který je dovede k akceptaci postižení a k přijetí dítěte takového, jaké je.

Zatím se možná zdá, že se klinická logopedie věnuje opravdu pouze dětem. Řada klientů však získala své potíže v pozdějším věku nebo si je s sebou nese od dětství. Ať je dospělý klient postižený např. afázií po mozkové příhodě nebo jej trápí třeba hlasové obtíže vyvolané profesními nároky, má péče o klienta nedětského věku svá specifika. Logoped by se měl vyvarovat zejména dětské mluvy, přehnaných zdrobnělin a neměl by se ke svému klientovi chovat jako k poslušnému žáčkovi. I když (zejména po mozkové příhodě) může klient skutečně připomínat malé dítě-řada pacientů po mrtvici např. neudrží čistotu, leží v posteli s ohrádkou nebo musí být krmena z lahve-stále zůstává dospělým člověkem a mnohdy nelibě vnímá např. tykání a oslovování zdrobnělinami. Autoři charakterizují poruchy, s nimiž se foniatr a logoped setkává u dospělých klientů. Jsou to jednak zmíněné afázie, dále stavy po operacích jícnu a orofaciální oblasti a také hlasové potíže vznikající přepínáním hlasu a chybnou technikou. Autoři uvádějí příčiny a příznaky zmíněných poruch a doporučují vhodné nápravné techniky. Pochopitelně i dospělí klienti mívají potíže s výslovností hlásek nebo balbucií a naopak i děti, byť velmi vzácně, mohou získat afázii po mozkové příhodě.

Ve foniatrické a logopedické ordinaci se můžeme setkat ještě s jednou početnou skupinou pacientů-jsou to lidé trpící vadou sluchu. Proto je i sluchovým vadám věnován prostor v publikaci Klinická logopedie. Autoři se rozhodli dát slovo všem odborníkům věnujícím se péči o sluchově postižené klienty, a tak se můžeme seznámit s pohledem foniatra, klinického psychologa a klinického logopeda. Díky vyjádření všech zainteresovaných odborníků nabízí Klinická logopedie komplexní obraz sluchových postižení. Autoři mluví nejen o příčinách a následcích, ale zmiňují i „zázračnou“ léčbu pomocí kochleární implantace. Přestože je v publikaci preferována orální metoda, uvádějí i současné poznatky o znakové řeči neslyšících.

Pokud bych chtěla vyčerpat všechna témata, jimž se věnuje publikace Klinická logopedie, musela bych psát ještě dlouho. Abych ale neodradila laskavé čtenáře recenzí velikosti románu, rozhodla jsem se opominout další témata objemné knihy. Rozhodně však nemíním vynechat celkové zhodnocení publikace. Autorský kolektiv podepsaný pod Klinickou logopedií nabízí čtenáři komplexní pohled na problematiku poruch řeči, sluchu a hlasu. Autoři nezůstávají u pouhého popisu poruchy, uvádějí vždy nejen příčiny a projevy problému, ale také doporučení pro nápravu obtíží. Upozorňují, že často je nutno věnovat péči i okolí a rodině klienta (např. u klientů s rozštěpy). Garanty úspěchu publikace byli jistě vedoucí autorského kolektivu, kteří mají bohatou zkušenost a dovedou ji předat ostatním (snad jen dr. Škodová nemusela opět upozorňovat na potíže v komunikaci mezi tzv. školní a klinickou logopedií). Možná je jen škoda, že příspěvek dr. Neubauera vzbuzuje dojem, že jsme jej již někde četli. Tyto drobné dílčí nedostatky však nijak nesnižují hodnotu publikace, která si jistě najde své místo nejen v knihovnách klinických logopedů.

Mgr. Marie Těthalová


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0