Portál.cz > Portál v médiích > Cukr nebo bič? (recenze M. Těthalové)

Cukr nebo bič? (recenze M. Těthalové)

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 9.12.2002

Jaký význam má ve výchově onen „cukr a bič“? Jak máme trestat a odměňovat ty, které vychováváme? A co to vlastně je odměna a trest? Podobné otázky si klade asi většina rodičů, kteří by chtěli, aby z jejich dítěte vyrostl pořádný člověk. A přesto, že jsme ovlivněni moderní vědou, která nám vymlouvá použití „biče“, občas nám připadá účinnější než „cukr“. K tomu, abychom netápali a poznali pravou míru ve výchovných odměnách i trestech, přispěje kniha Zdeňka Matějčka Po dobrém nebo po zlém?

Výchova bez odměn a trestů by asi nebyla výchovou, ale pouhým chovem. Autor ovšem již v úvodu konstatuje, že se někteří rodiče nepídí po tom, jak své dítě chválit a odměňovat, ale jak jej co nejúčinněji trestat. Vždyť: „kdo syna svého miluje, holí nešetří!“. Podle autora však mnohem více než rány holí zraní psychické deptání. Někdy až zamrazí, když se začteme do popisu velmi sofistikovaného trestání, které navíc podle rodičů ani trestem není (vždyť se dítěte ani nedotknou, ale jen jej zavírají do temného sklepa). Jak je vidět, s odměnami a tresty to tedy nebude tak jednoduché.

Autor rozlišuje několik vrstev odměňování a trestání. Ta první představuje jakýsi první plán výchovného působení. Patří do ní pár na zadek za pětku v žákovské i lízátko za pravý opak. Tato rovina by nám mohla připadat docela dobrá, vždyť odměna i trest je spravedlivá, nikomu se tím neublíží a míra „cukru i biče“ není nijak zvlášť překročena. Autor však upozorňuje na to, že za takto „nastavených“ pravidel se některé děti odměny prostě nedočkají, protože nejsou disponovány k tomu, aby uspěly. Patří sem děti s poruchami učení, motorickými problémy (tyto děti stále něco rozlévají nebo rozbíjejí a dělá jim potíže i projít dveřmi).

Druhou rovinu trestání a odměn představuje již zmíněná sofistika „cukru i biče“. Pokud totiž první plán selže, naše dítě se prostě neodnaučí rozlévat mléko nebo chybovat v diktátech (co na tom, že za to vlastně nemůže) a vychovatel získá dojem, že se tresty a odměny míjejí účinkem, musí (podle některých rodičů) přijít ke slovu těžší munice. A tak stále ještě některé děti tráví čas ve tmavých sklepech, je jim odebíráno to, co mají rády, nebo vychovatelé útočí na jejich city. Sem patří výroky typu „Už tě nebudu mít ráda a tvoje hračky dám někomu jinému“, které dítě velmi ranní. Sama si z dětství pamatuji, že za stále rozlitá mléka a čaje jsem slýchala, že moje hračky dostane bratr a já poputuji do dětského domova, což na sourozenecké lásce rozhodně nepřidalo. Myslím si, že podobné tresty bývají projevem rodičovské bezmoci. Pokud dítě trestáme za to, co není jejich vinou a nemůže to ovlivnit, nebo pokud jsou tresty velmi tvrdé a zasahují city dítěte, dopouštíme se velké chyby. Ovšem i odměňování není v této rovině úplně bez chyb. Tak jako trestáme dítě za věci, které nezavinilo nebo je jeho podíl minimální, můžeme podobně i odměňovat. Asi si to často neuvědomujeme, ale naše náklonnost, pozornost a cit často závisí na vzhledu a sympatiích dítěte. A tak se může stát, že to dítě, kterému osud nenadělil tak krásné oči, vlasy nebo nos, se jen dívá na to, jak jeho „šťastnějšího“ sourozence všichni berou na klín a hrají si s ním.

Třetí rovinou odměn a trestů je podle autora vztah k dítěti, které vychováváme. Pokud totiž chováme ke svému dítěti lásku a nechceme mu ublížit, zamýšlíme se nad tím, co děláme. To ovšem neznamená, že nám nehrozí občasné výchovné „úlety“, jakými byly třeba výhrůžky mých rodičů. Trest, který není úměrný věku dítěte nebo míře provinění, můžeme odčinit omluvou a také osobním předsevzetím, že se v této oblasti budeme „hlídat“. Odměny a tresty vycházející z lásky k dítěti by měly respektovat věk a schopnosti toho, koho odměňujeme a trestáme. Zásadně bychom neměli trestat dítě podle výše škody, kterou způsobilo, ale podle jeho vědomého a svobodného zavinění.

Trestání a odměňování není vůbec jednoduché a všichni v něm „napácháme“ spoustu chyb. měli bychom vždy myslet na to, že sebevětší projevy lásky nesmažou úplně pocity ponížení a hlavně nespravedlnosti. Průvodcem výchovným odměňováním i trestáním nám může být třeba právě kniha Zdeňka Matějčka Po dobrém nebo po zlém? Poměrně útlá kniha je plná rad, ale i pochopení pro chybující rodiče. Autor sám nejspíše preferuje „cukr“ před „bičem“, neboť se snaží rodiče zejména motivovat k lepšímu hospodaření s těmito výchovnými ingrediencemi, než nás kárat za špatnou výchovu. Knížka Po dobrém nebo po zlém? pomůže těm rodičům a vychovatelům, kteří si uvědomují jedinečnost svého dítěte, berou je takové, jaké je, a chtějí z něj vychovat dobrého člověka.

Mgr. Marie Těthalová


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0