Portál.cz > Portál v médiích > D. Hamer: Geny a osobnost

D. Hamer: Geny a osobnost

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 19.4.2004

Ani ne tak kolosální neúspěchy determinismu kulturního, jako spíše závratné pokroky přírodních věd vedly v uplynulém desetiletí k velice pomalému příklonu k přiznání vlivu genů na chování člověka a jevy patřící tradičně do domény společenských věd obecně. Aneb, biologické základy psychiky člověka jsou tu. Přímo z pera vědce, který na tomto poli notně zvířil hladinu. Dean Hamer je vědec, který v červenci 1993 (spolu s kolegy) překvapil svět článkem ohlašujícím objev genetické podstaty homosexuality. Peter Copeland je novinář.

Hamer začíná skutečně zostra. Kniha je psána pro Američany, tady velmi asertivním, sebejistým tónem, zvláště v obecných a úvodních partiích, v detailních rozborech už pak halasné proklamace střídá mnohem rozvážnější styl. Genetické kořeny osobnosti člověka tvoří předmluvu knihy. Rozebíráno je, jak vlastně ty geny ovlivňují a moderují naše chování. Zadefinován je vrozený temperament a naučený charakter, načež se behaviorální genetika přihlásí ke Galtonovi, jako ke svému zakladateli. Již zde se Hamer distancuje od genetického determinismu: „Není to příroda nebo výchova, ale příroda a výchova,“ a již zde ostře vystupuje proti předjímání stejných následků stejného vlivu na různé lidi, což se dá brát i jako odmítnutí konvenční psychologie.

První plnohodnotná kapitola se jmenuje Vzrušující zážitky a řeší otázku, proč někomu stačí sedět doma na gauči, zatímco druhý se nudí na černé sjezdovce. Ani spoluautorství profesionálního stylisty v expresivním líčení opáleného blondýna Charlese nezabránilo upevnění surfu na střechu naleštěného, červeného kabrioletu. Ach, ty ilustrativní příklady ze života! Čtenář se též seznámí s prvým neurotransmiterem (přenašečem nervového vzruchu) dopaminem a následně i s genem D4DR, který kóduje tvorbu receptorů D4 dopaminu. Závislost mezi délkou tohoto genu a citlivosti receptoru dopaminu, alias tendencí k vyhledávání nového, je leitmotivem výkladu knihy. Zde by měl čtenář pochopit, jak ony proradné geny zasahují do chování jednotlivce. Vyhledávání vzrušení je z 59% dáno geneticky. Dle jiné studie je vyhledávání nového u jednovaječných dvojčat řízeno geneticky ze čtyřiceti procent a z tohoto množství gen D4DR řídí jen 10%.

Opakem vyhledávání nového a vzrušujícího je odpor k podobným činnostem nazývaný vyhýbání se ohrožení, či emoční citlivost. Nejedná se ani tak o zápecnictví, jako spíše o úzkostnost, nenávistnost a ustrašenost. Tito „ubojení lidé“ mají větší tendenci k depresím a byla u nich pozorována vyšší aktivita pravého čelního laloku v mozku. Podobně jako na deprese i na tento problém zpravidla zabírá Prozac, který působí na hladinu dalšího neurotransmiteru serotoninu. Serotonin se v těle vytváří z tryptofanu - rada proto zní: nechcete-li mít těžké sny, pijte před spaním teplé mléko obsahující tryptofan.

Depresí a úzkostnosti ve světě všeobecně přibývá, což je na prvý pohled překvapivé, víme-li o značné genetické podstatě těchto vlastností. Co způsobuje, že všichni ti stateční hrdinové, kteří si vždy vědí rady, nikdy neutečou, ba ani nezakolísají, po sobě zanechají méně potomků než ustrašené fňukny? Výzkumy v Africe zmítané hladomory ukázaly, že problémové děti (fňukalové) jsou lépe živeny než děti bezproblémové. Mírně úzkostní lidé jsou také sexuálně aktivnější - snaží se odreagovat od mrzutosti a serotonin do mozku uvádějí vzrušením. Ne náhodou Prozac snižuje sexuální aktivitu.

Kdo se bojí, má patrně čeho, ostatně tisk nás stále zásobuje zprávami o nárůstu agresivity ve společnosti. Hamer nejprve tvrdě a adresně vystupuje proti „ventilování vzteku“ doporučovaného některými terapeuty, aby se vzápětí poněkud rozpliznul v politickém kličkaření okolo agresivity. Snad by i chtěl napsat, že zlost a agresivita jsou také geneticky ovlivněné, ale je si vědom, že by jej zavřeli a že by z toho Američani vyšli jako geneticky vadný národ. Zajímavá Cadoretova studie více než tisíce rodin ukazuje, že na adoptované děti s „bezproblémovými geny“ má výchova i v problémové rodině jen pramalý vliv, naopak na děti s „problémovými geny“ má dobrá výchova blahodárný účinek, zatímco problémové prostředí vede k silnému zhoršení. Ukázalo se, že se nedědí špatné chování nebo agresivita, ale spíše genetická citlivost na prostředí. Podnětné je rovněž zjištění, že u mladistvých tvoří podíl asociálního chování daného geny 7%, kdežto u dospělých je to 43%. Jistý prostor pro výchovu tu tudíž stále je a v mládí dokonce značný. Hladinu serotoninu - považovaného při studiu agresivity za klíčovou - neovládají jen geny, ale její zásadní změny způsobuje i společenské postavení, ať už se díváme na makaky nebo na členy vysokoškolského klubu. Zde je třeba hledat důvody autorovy obezřetnosti, nízké společenské postavení nastaví nízkou hladinu serotoninu, která vyvolá agresivitu, a případná „genová“ teorie, pak bude jen pověstnou holí, která se na každého psa najde.

V problematice agresivity dojde i na pravé feministické téma vražedných mužů,vraždí zhruba 20x častěji než ženy bez ohledu na stát. Skupině z Bostonu se zdálo být účelné zkoumání tzv. „supermužů“ - mužů se dvěma chromozómy Y. Nicméně nepočínali si příliš citlivě, vyvolali vlnu pobouření, pochodů proti „genetickému determinismu“ jež vedla k zavedení etických komisí výzkumu. Výzkum se nakonec uskutečnil v Dánsku a ukázal, že YY muži jsou sice vyšší a násilnější, ale také podprůměrně inteligentní a v kriminále končí spíše za drobnou trestnou činnost než za násilnou. Celý obrovské spektákl ideologicky motivovaných očekávání se tak nakonec ukázal býti mýdlovou bublinou. I k testosteronové hladině přispívá zásadně sociální prostředí - vítězství zvyšuje jeho hladinu, bez ohledu na to, zda se jednalo o něco skutečně hodnotného nebo o hloupost - mačkání kláves na počítači - navíc zfalšovanou výzkumníkem.

K tématu agresivity přispívá i oxid dusičnatý fungující také jako nervový přenašeč, ilustrován je na příkladu hyperagresivního, incestního klanu, tzv. „chovance X“ z Holandska. Vada genu kódujícího tvorbu syntetizátoru NO způsobuje závažné poruchy v řešení sociálních interakcí. Vadu sice přenášejí ženy, přesto je udivující, že se táhla přes pět generací, aniž by vedla k jakémukoli odstavení mužů z tohoto klanu z „plemenitby“. Od agresivity ke kriminalitě je dlouhá cesta a za limitující faktory autor považuje prostředí. Kupodivu závěr tohoto kontroverzního tématu vyznívá spíše tak, že větší nebezpečí nežli od levicových kult-deterministů rozvracejících konference hrozí od právníků, kteří již experimentují s možností dosáhnout beztrestnosti klientů na základě genetického postižení.

Závislí potkani jsou dokladem toho, jak nesmyslné jsou diskuse o tom, zda je závislost společenský, nebo medicínský problém a zda je způsobena vlivem prostředí, nebo geny. ... Potkani nevyrůstali v nějakém obzvláště špatném prostředí, nebyli v dětství zneužíváni, nebyli členy utlačované menšiny a neměli depresi z toho, že jsou bez zaměstnání. Potkani se stali závislými, protože droga přetvořila spoje v jejich mozku. ...a drog se také nikdy nezbavíme, kdo má sklon ke spikleneckým teoriím, získá pocit, že boj proti kouření sponzorují koncerny vyrábějící antidepresiva.

Po všech těch hrůzách konečně sex! Ale žádná romantika na pařízku, pěkně tvrdě evolučně: Ženy si vybírají partnery podle oblečení, muži podle vzhledu. K ukázce Venuše versus Mars bych si snad troufnul utrousit něco o genderovém klišé a upozornit na detailnější zpracovaní osudů Joan/Johna.

Téma kapitoly se očekávaně točí kolem homosexuality. Připomínám, že v červenci 1993 D.H. Hamer s kolegy publikoval článek o vztahu mužské homosexuality a markerů v oblasti dlouhého raménka chromozómu X, konkrétně Xq28. Článek má 269 citací a Hamer byl za něj vášnivě oslavován i bezuzdně haněn. Řečeno slovy z řad našich odpůrců, křesťanských fundamentalistů, kteří nevěří v evoluci, nás výzkum musí být špatný, protože popírá základní principy „živočišné výroby“. Na podzim 1995 publikovala Hamerova skupina článek, že oblast Xq28 homosexualitu u žen neovlivňuje, ten už byl citován jen 84x. V květnu vyjde článek, že gen CYP19 to není. Povšimněte si, jak poklesu zájmu, tak nárůstu časových prodlev.

Opravdu zajímavé, co všechno vyvolalo zjištění, že 33 dvojic homosexuálních bratrů má stejný úsek DNA. Bez záruky je informace, že „homosexuální verze“ Xq28 urychluje u dívek pubertu o půl roku. V této kapitole se čtenář také vrátí k úvodnímu genu D4DR, jeho delší verze vedou ke značnému nárůstu homosexuálních zkušeností u heterosexuálů, ale také ke většímu počtu heterosexuálních partnerů u homosexuálů. (Pro angličtináře navíc Biology of sexual orientation a Přehled článků o původu homosexuality.)

Z tématu myšlení je třeba vypíchnout zajímavý rasový experiment: ve složitém verbálním testu měli černí Američani o 25% horší skóre, pokud byli dopředu informování, že se jedná o test inteligence. Není se proto proč divit, že Hamer považuje rasovou příslušnost v USA za faktor prostředí.

Posledním velkým americkým problémem je tloušťka - autor jí věnuje celou kapitolu. Uvádí, že váha je ze 75% dědičná (pochopitelně, pokud je co jíst). Naopak není korelace mezi adoptivními dětmi a adoptivními rodiči, tj. stravovací návyky v rodině jsou irelevantní. Muže bezesporu potěší, že tuk na břiše je dědičný z 56%. A opět jeden návrat do druhé kapitoly: Ze sladkostí pozřených v těle vzniká serotonin způsobující uspokojení, což vede k emočnímu přejídání. K tloustnutí paradoxně nejlépe přispívá ideál štíhlého těla - lidé drží diety, tělo hladoví a chová se podle toho, vytváří tukové zásoby vždy, kdy je k tomu příležitost.

V závěru se autor pouští do futuristických přemyšlování, viz Klonování a budoucí politika osobnosti. Avšak nejen do něj a v následujícím textu upozorňuje i na některé aspekty aplikované genetiky, které nás neminou. Snad na ně budeme i díky této knize připravenější.

Vydal Portál v roce 2003.

Autor: Jaromír Kopeček
 
Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0