Portál.cz > Portál v médiích > Dynamika symbolů (recenze)

Dynamika symbolů (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 10.9.2001

Před časem jsem v této sekci recenzoval několik knih zabývajících se názory jungovských psychoanalytiků na mýty a smrt, tedy v zásadě na základy lidské přirozenosti. Ovšem jungovská psychoterapie, jak glosoval už v roce 1948 Campbell, vynesla své objevy a příspěvky k mytologii z „temných hlubin blázinců“.

Tato kniha není o hlubinách blázinců, nicméně je o praktické psychoanalýze, respektive o tom, jak v ní využít posloupnosti obraz člověka - symbol - komplex - jáský komplex - archetyp - přenos a protipřenos. A není to nic elementárního, ostatně jako i čtení této obsáhlé příručky základů jungovské psychoanalýzy.

Autorkou knihy je Verena Kastová, praktická psychoanalytička, lektorka curyšského Institutu C.G. Junga a v polovině devadesátých let dokonce prezidentka Mezinárodní společnosti pro analytickou psychologii (do roku 1998). Autor české předmluvy ji velebí slovy: V prezentaci Vereny Kastové se jungovská psychoterapie zpřístupňuje bez přílišného důrazu na tajuplnou, resp. „šamanskou“ stránku, která bývá zejména s Jungovou „mana“ osobností tradičně spojována a která může scientisticky orientovaným odborníkům před očima vytvářet mlhu, nebo naopak rudou projekční plochu. Mohu-li posoudit, tak se skutečně nedopouští citování již zjevně překonaných názorů poplatných třicátým letům minulého století a na některých místech dokonce píše, že zde se její názor nebo přístup od Jungova liší.
Porovnáním s obsahem zjistíte, že osa obraz člověka - symbol - komplex - jáský komplex - archetyp - přenos a protipřenos je skutečně striktně dodržena, za bohaté ilustrace praktickými příklady z praxe, dokonce i s barevnými obrázky pacientů. Tato „osa“ je využita k pomoci v procesu individuace, tj. odstraňování komplexů, pomocí jejich kreativního vyjádření a prožití skrze symboly. Cílem individuačního procesu, kterému by psychoanalýza měla napomáhat, je „dospění“, resp. dosažení stavu „úplného člověka“ (odtud pak i neustálé inspirace mytologií a alchymií). Člověk se má stát individuální bytostí, oddělenou od rodičovských komplexů a tím zároveň od kolektivních měřítek, norem a hodnot společnosti, od očekávání spojených s rolemi, od toho co „se“ patří. Stát se sám sebou znamená také stát se dospělým.
Jak se tak pohybujeme po ose vytyčené obsahem, je zahodno uvést, co autorka chápe jako komplex: Souhrnně lze říci, že ze komplex označujeme nevědomé obsahy, které jsou spojeny se stejnou emocí a nějakým společným významovým jádrem (archetypem) a které se do určité míry mohou vzájemně zastupovat. Každá emočně nabitá událost se stává komplexem. Uvědomění si struktury svých komplexů umožňuje očekávat komplexové reakce a už i toto, nehledě na možnost jejich následného zneškodnění, může přivést očekávanou úlevu, neboť platí, že čím větší je vzrušení spojené s komplexem, čím větší je intenzita emocí, tím menší je svoboda vůle.
Ze všech komplexů nejsilnější a nejvýznamnější je pak jáský komplex. Jung jej definuje takto: Jáský komplex je u normálního člověka nejvyšší psychickou instancí: chápeme ho jako masu představ našeho já, které se nám vybavují doprovázeny silným a stále živým pocitem vlastního těla. Člověk se cítí „normálně“ má-li jáský komplex dostatečně silný a pak může integrovat své nevědomí do vědomí, aniž by se psychicky zhroutil. Popisované metody se snaží obnovit a zajistit koherenci jáského komplexu, je-li porušena, například ztrátou blízké osoby, což vyžaduje nutnost přepracovat vlastní identitu. V souvislosti s jáským komplexem jsem narazil také na bonmot: Má-li člověk pocit, že je v nejlepších letech, pak také ví, že už žádná lepší nebudou. (A podvolí-li se ve střední dospělosti diktátu jáského komplexu a popře kulminační bod svého života, zaplaví jej cynismus a rezignace.)
Dalším pilířem psychoanalýzy jsou archetypy (ukázka - kapitola „Aspekty archetypu“) , archetypová idea člověka zaměstnává, hledá pro ni širší významové souvislosti, obohacuje ji prostřednictvím jiných obrazů a symbolů, a tak se lze dobrat i ke smyslu prvotních obrazů pacientů. Archetyp je statický - lidé zůstávají stále stejní, i po miliónech let, a zároveň i dynamický, tvořivý, neboť - obsahuje veškerý potenciál k utopii a snění o změnách v budoucnosti. Archetypy jsou konstelovány (spouštěny) jako seberegulace k vnějšímu světu. Analýza archetypů konstelovaných u dostatečného množství lidí tak dává obraz nedostatků společnosti na její cestě k celosti. Věru nemalá, přímo politická ambice psychoanalýzy.
V podstatě jen okrajově zmíněnou polemikou je otázka zda existuje něco mezi osobním nevědomím a kolektivním nevědomím. Tedy útvary typu rodinného nevědomí (Szondi) nebo společenského nevědomí (Fromm). Autorka píše: Já jsem toho názoru, že jsou velmi typické a že existují komplexy týkající se celé společnosti, nebo přinejmenším celé jedné generace. Pak má člověk dojem, že „osmašedesátníci“ vykazovali zcela určitou kolektivní komplexovou konstelaci, která je motivovala k jednání.
Ale abych se vrátil zpět k archetypům. Jejich konstelace nepřinášejí konkrétní řešení, ale spíše změnu emočního naladění, čímž umožňují řešení problému. Jedním z archetypů je archetyp bytostného Já, který se od toho, co se od věků nazývá „bůh“ liší toliko pojmově, nikoliv však prakticky. Archetyp bytostného Já se projevuje ve statické formě jako mandala - pak posiluje, nebo v dynamické formě jako strom - pak nabádá ke změně nebo začlenění do vztahů. A tímto se opět vracím k terapeutickému obsahu knihy, neboť jak už jsem byl naznačil, cílem je dosažení úplnosti pomocí procesu individuace, pro nějž je nutný silný jáský komplex, který vydrží začleňování nevědomí do vědomí. A proces individuace to jsou nejen subjektivní integrace, ale zároveň i objektivní vztahy.
Podobně jako i v jiných knihách jungovské školy i zde se objevuje pojem synchronicity. Podle definice Jungovy Synchronistický fenomén spočívá na dvou faktorech: 1. Nevědomý obraz přichází do vědomí přímo nebo nepřímo jako sen, nápad nebo tušení. 2. S tímto obsahem koinciduje objektivní skutečnost. Archetypové struktury tak do jisté míry konstelují nejen psyché a tělo, ale i materiální prostředí, což v zásadě jest i podstatou Tarotu nebo věštění podle knihy I-ťing, totižto, že karty nebo tyčky stvolů řebříčku jsou ovlivněny emocionálním rozpoložením toho, kdo s nimi manipuluje. Ostatně autorka také upozorňuje, že ono synchronistické ovlivňování materiálního stavu pomocí síly emocionálního stavu je magie a Jung ji také vychytrale vyhrazuje jen do zcela vyjímečných situací. Musím ovšem nesouhlasit s tím, že by fyzikové ztotožňovali kauzální s lokálním a tím méně pak akauzální s nelokálním.
Ponechám-li stranou otázku konstrukce akauzálního řádu, pak je zajímavé jeho využití v boji proti ideji, „Smrt je odplatou za hřích.“ Tato myšlenka souvisí i s oblíbeným hledáním chyb ve výchově v ranném dětství, za níž se skrývá přesvědčení, že bez chyb rodičů bychom mohli žít bez nemoci, konfliktů a smrti. Akauzalita, pak umožňuje obejití implikace: nemoc = hřích, vysvětlením nemoci, jako něčeho nového, co vstupuje do života a co lze doposud zvládat jako nemoc. Aneb i když děláte vše dobře, nelze se vyhnout nemoci.
V souvislosti s posledním tématem mne zaujalo také poměrně široké zakomponování poměrně nových psychobiologických zjištění, například o vlastních, spontánních aktivitách dětí. Kastová vůbec tvrdí, že idealismus hraje v psychologii stále ještě hodně velkou roli.
Na závěr snad jen Jungův citát: Nikdo nemá vztah k druhému, pokud předtím nemá vztah k sobě.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0