Portál.cz > Portál v médiích > Evoluční psychologie (recenze J. Kopečka)

Evoluční psychologie (recenze J. Kopečka)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 16.7.2002

Ačkoliv již i katolíci dostali nařízeno věřit v evoluci (samozřejmě s ontologickou diskontinuitou mezi člověkem a ostatním veškerenstvem), společenská a právní situace v rozvinutém světě tomu zdaleka neodpovídá. Kreacionismus vyskakuje z hrobu čileji, než hrabě Drákula za úplňku a laciné triky s dubovým kolíkem na něj ještě nikoho nenapadlo vyzkoušet. Několik bezesporu podnětných a poučných závěrů evoluční psychologie by se mimo gheto zasvěcených mohlo podařit propašovat knize Dylana Evanse a kreslíře Oscara Zaratea. Na rozdíl od běžné popularizující literatury totiž využívá vpravdě neorthodoxní, dalo by se říci až kacířskou formu komiksu.

Tedy komiksu, ono je to spíše několika řádků textu a vééliký obrázek na každé stránce. Tento typ sazby pochopitelně neumožňuje dosáhnout informační hustoty standardního textu, ale kouzlo komiksu je zachováno a mnohé obrázky si budete pamatovat mnohem déle než definice, i když jste zkušený čtenář evoluční literatury. Na mne třeba výrazně zapůsobil prchající tygr, ilustrující výhody života v tlupě. V této souvislosti musím také zmínit první slabinu knihy - není v ní jediný pes! Pouze na straně 57 je blíže nespecifikovaný mrchožrout, patrně šakal, či kojot (vzhledem k souvislostem by mohl být dost dobře i prašivý).

Ale dosti formalistického pinožení a vzhůru k obsahu! Evoluční psychologie je kombinací dvou vědních oborů - evoluční biologie a kognitivní psychologie. Znalci metafor již patrně usoudili, že se dočkají Charlese Darwina sedícího na stromě, zde dokonce i s dědem Erasmem o větev výše. Velmi elegantně je vyložen problém oka, komplikované struktury, která má nezastupitelné místo v každé kreacionistické argumentaci.

Kognitivní psychologie, druhý z pilířů, je vybudována na základních myšlenkách, že původcem lidského chování jsou duševní procesy a že lidská mysl je počítač, aby byla vzápětí druhá premisa poněkud okleštěna zavedením modulů. Totižto, představa mysli jakožto zcela univerzálního počítače začala být ne-kognitivcům velmi brzy proti srsti. První ťafku - dobíječku ji dokonce nedal ani nějaký biolog, ale lingvista Noam Chomsky, tvrdíce, že jsme předpřipraveni naučit se jazyk s univerzální gramatikou. Jerry Fodor proto zavedl moduly - zapouzdřené jednoúčelové programy v mysli. On sám je plánoval jen pro smyslové vnímání, ale jak už to bývá, teorie mu zvlčela pod rukama a John Tooby a Leda Cosmidesová došli až k masivní modularitě. Mimochodem, oba se stanou malými, vychytralými průvodci na následujících stranách, což kdyby věděli, tak by určitě zhubli.

Moduly jsou řešiče specifických problémů (protože obecné problémy nejsou) a vyvíjejí se podobně jako jiné orgány. Otázkou je kde a k jakým účelům (obecný účel přežití se nepočítá, viz. výše). Některé působí přízemně a malicherně: modul útěku před predátory, modul potravních preferencí (ačkoliv právě ten nás vhání do provozoven rychlého občerstvení a následně do obchodů s nadměrnou konfekcí). Jiné působí vychytrale sofistikovaně a jsou literárně vděčné - zejména moduly obhospodařující spolupráci ve skupině a interakce mezi jejími členy vůbec. Kromě dlouhá staletí živě diskutovaného problému přežívání příživníků a následných teorií kontrol, trestů a úsluh na oplátku, je z obecného hlediska zajímavá i ekonomicky diskutabilní návratnost investic do potomstva a příbuzenstva vůbec.

Hned pod nápisem „příbuzenský výběr“ čtenář nalezne Richarda Dawkinse zcela sobecky sedícího na kolenou W.Hamiltona. Hamilton ukázal, že nereciproční altruismus může vzniknout všude tam, kde existují mechanismy, které zaručí, že koeficient příbuznosti bude vyšší než poměr nákladů vůči zisku při altruistickém činu. A odtud je již jen krůček k modulu pro rozlišování příbuzných. A funguje? Funguje - Popelku znáte, a ta na tom byla ještě docela dobře.

Následný rozbor rodinného života nás provede úskalími odstavování od prsu, rodičovských investic vůbec a připomene nám, že z hlediska našich genů máme pro sebe dvakrát větší cenu než náš vlastní bratr (nebo sestra).

Ne každý z nás je dobrý zubař, ale zato každý z nás je dost dobrý psycholog. Moduly „čtení mysli“ protančíme v rytmu tanga při garmošce v rukou italského mistra N. Machiavelliho (s apartními růžky). A když, milé děti, pochopíte lhaní, vrhneme se na drby. Pokud jste nepochopily, znamená to, že nemáte vyvinutý model lidské mysli, alias nechápete, že ostatní si nemusí myslet totéž co vy, a zveme vás autistou. Ale zpět k pomluvě. Mezi lákavými teoriemi vzniku jazyka se objevila i teorie jazyka jakožto prostředku umožňujícího sociální interakci s širším okruhem individuí v tlupě příliš velké na osobní kontakt. Prostě, nemusíte někoho drbat po zádech, abyste se dověděli, že smrdí a dělá ksichty - dobrotivý přítel vám to sdělí, zatímco mu vybíráte vši.

Následně se dovíme, že řečeno jazykem evoluční biologie, lidský druh se vyznačuje neobvykle vysokou investicí mužského rodiče, což ostatně dobře víme a podle toho, jak bystře nám to pálí, si vybíráme partnery, zpravidla do té doby, než narazíme na nějakého bystřejšího pálila. Přehled rodičovských strategií je jako vystřižený v bulvárního, pardon, společenského časopisu a je ilustrován skutečně pekelnými obrázky (považuji za pravý vrchol knihy). Evoluční psychologie je zde podepřena pikantními experimenty ukazujícími, že ženy jsou vstřícnější k témuž troubovi, pokud je v obleku, než když je oblečen jako prodavač hamburgerů, že ženy preferují starší muže a že je více vyděsí manželův milostný románek se slůvky lásky pod lampou, než představa, že si jen tak někde skočí, zatímco muže děsí představa přesně opačná.

Pokud se vám zdá, že s něčím takovým, jako je evoluční psychologie nemohou všichni souhlasit, tak máte pravdu. Z kritiků jsou vybráni tři velikáni. Stephen Jay Gould kritizující pan-adaptacionismus, Richard Lewontin kritizující redukcionismus a dle mého nejtěžší kalibr: Steven Rose s genetickým determinismem. Obhájce Steven Pinker bude mít na následujících stránkách skutečně, co dělat, ale nakonec všichni kritici vyjdou s prázdnou, mnohdy proto, že slyší trávu růst (ale asi je to lepší, než, kdyby neslyšeli, že se kácí les).

Jak už jsem zmínil, nařčení z genetického determinismu je vždycky svízel. Připomeňme, že byl základem nacistické rasové ideologie a praktikoval se i leckde jinde. (Na rozdíl od něj determinismus kulturní je ústřední ideou komunistů, ale protože ovládá i valnou většinu společenských věd, tak mu gulagy a kulturní revoluci nikdo nevyčítá.) Ostatně podsouvat právě evolučním vědám myšlenku, že zcela opomíjejí vliv prostředí, je velmi laciné. Nezbývá, než ocitovat jednu z obranných bublin: Evoluční psychologie popisuje povahu člověka - nepředepisuje, co by měli lidé dělat. Nemusí proto vést k branám Osvětimi, ale může, dle Petera Singera, leccos nabídnout i levici, neboť lidé se adaptovali na život ve skupinách, v nichž je nerovnost na relativně nízké úrovni. Ale doufejme, že se do zlatého věku dobrotivého divocha nevrátíme nebo že se toho alespoň nedožijeme.

Spíše se zasněme s Ledou Cosmidesovou: V budoucnu se náš obor nebude nazývat „evoluční psychologie“. Bude se mu říkat prostě „psychologie“.

Jaromír Kopeček


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0