Portál.cz > Portál v médiích > Hovory o ekologii

Hovory o ekologii

Autor: Tomáš Grim | Datum: 13.5.2002

V Hovorech o ekologii se čtenář setká s pestrou paletou názorů sedmi odborníků zabývajících se ochranou přírody. Kniha je velice zajímavá, ale chybí v ní něco jako „závěrečné poučení“, shrnutí či pokus o komentář. O problematice ochrany přírody bylo popsáno a vyplýtváno mnoho papíru, přesto bych rád uvedl několik poznámek.

Řada dotazovaných osobností je velmi skeptická ke změně chování občanů, tedy ke změně jejich hodnotového žebříčku. Toto tvrzení je teoreticky nezdůvodnitelné, ale navíc empiricky mylné (jak ukazuje řada psychologických pokusů, viz např. E. Fromm: Anatomie lidské destruktivity). Lidé se budou chovat tak, jak budou vychováni. Domnívám se, že představa, že „každý začne sám od sebe“ není vůbec naivní, jak se často uvádí. Ostatně takovému přístupu se dá pomoci: v Singapuru byla za odhození vajglu zavedena pokuta 10 000,- Kč (to není překlep) a tedy není divu, že tam žádný neuvidíte. Co brání zavedení podobného opatření u nás?
Domnívám se, že ochrana přírody je v naší „vyspělé“ společnosti především problém psychologický, řešitelný výchovou. Hmatatelným důkazem faktu, že hodnotovou orientaci lidí v otázkách ochrany přírody lze měnit a to neobyčejně rychle a právě tam, kde je to nejvíc potřeba, je záchrana amazoňana pestrého (Amazona versicolor). Tento druh balancující na pokraji vyhubení se podařilo zachránit až po jeho vyhlášení národním ptákem státu Sv. Lucie v Karibské oblasti. Tento apel na národní hrdost domorodců zásadně změnil jejich chování, přestali papoušky jíst a začali je mít rádi a chovat se k nim slušně (detaily viz Gill 1995: Ornithology, s. 611-612, Grim 1999: Ochrana přírody 54(9): 266-268).
Zásadním problémem je tedy informovanost veřejnosti: jsem samozřejmě pro to, aby občané mohli mluvit do problémů, které se týkají ochrany přírodního prostředí, ale toto je uskutečnitelné pouze tehdy, pokud budou občané způsobilí vyjadřovat se k těmto problémům. To bude zřejmě ještě dlouho trvat, soudě podle toho, že přibližně třetina občanů Evropy je přesvědčena, že „rajče neobsahuje geny, kdežto geneticky modifikované rajče geny obsahuje“! (viz Vesmír 8/1999, s. 434). Snažit se v takové situaci dbát na „mínění občanů“ není projevem demokracie, ale idiocie.
Občany-laiky je tedy nutno informovat, ale ne desinformovat. Zde narážím na riziko „zhroucení globálního ekosystému“ (s. 147). J. Patočka poznamenává, že „kdo o tom něco ví, uzná, že ta hrozba je reálná, a nebude ji zlehčovat“. Ekologové, kteří „o tom něco ví“ (resp. mají v popisu práce něco o tom vědět) si však myslí něco docela jiného (viz např. David Storch & Stanislav Mihulka: Úvod do současné ekologie, 2000, s. 136-137). Strach z hrozby „globální ekologické katastrofy“ je podle mého názoru do značné míry spíše podvědomou projekcí strachu z rozkladu formy společnosti, ve které dnes žijeme. Jak ve své učebnici poznamenávají Storch a Mihulka „pokud má smysl hovořit o ekologické katastrofě, tak nikoli jako o možném zhroucení života na Zemi, ale o zhroucení světa, který je nám blízký“ (s. 137).
Častým případem desinformace nebo přinejmenším zavádějící argumentace jsou představy o ekologickém cítění či etice našich předků. Zcela souhlasím s H. Librovou, která je považuje za „romantickou smyšlenku“ (s. 168). Podle různých naivních báchorek např. indiáni vykazovali ekologickou morálku, když po ulovení nějakého zvířete připravili rituál, kterým se svému „přírodnímu bratru“ omluvili. I kdyby tomu tak bývalo, je třeba zdůraznit, že není důležité co lidi říkají, ale co dělají. Pomohlo by snad ochraně přírody, kdyby se brazilský dřevorubec hnán svým hlubinně spirituálním vztahem k matce Zemi se slzami v očích omlouval každému pokácenému stromu?
Za poněkud nešťastnou a zavádějící pak lze považovat formulaci, že „věda nás vede k bezohledné manipulaci s přírodou“ (H. Librová na s. 169). Věda a technika pracují na společenskou objednávku, kauzalita je právě opačná než se zde uvádí. Lidé se obohacovali a spotřebovávali víc než je zdrávo odjakživa, destrukce mediteránních a blízkovýchodních biotopů tisíce let před nástupem vědeckotechnické revoluce je toho pěkným důkazem. Hezky to ilustruje i zaniklá mayská kultura na lokalitě Copán v západním Hondurasu – populace se rozrostla od 13. století př. n. l. tak, že totálně zdevastovala prostředí copánského údolí a kolem roku 1200 n. l. odešli poslední farmáři. Že by byli tehdejší Mayové motivováni a „vedeni“ vědou a technikou?
Rozlišujme mezi vědou (např. ekologií), která říká, jak věci jsou a ideologií (např. ochranou přírody), která říká, jak věci mají být. Rozdíl mezi deskriptivním (vědeckým) a normativním (ideologickým) přístupem je zcela zásadní a je třeba ho mít stále na paměti. Jinak řečeno: žádná věda nám nikdy nemůže říct, co máme dělat. To je vždy naše rozhodnutí. Věda může nanejvýš pomoci s technickou stránkou řešení nějakého problému, pokud jsme se ho ovšem už před tím rozhodli sami řešit.
Tomáš Grim
Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0