Portál.cz > Portál v médiích > J. Průcha: Interkulturní psychologie (P. Kukal)

J. Průcha: Interkulturní psychologie (P. Kukal)

Autor: Petr Kukal | Datum: 12.5.2004

Na pomoc multikulturnímu vzdělávání

Mezi spolužáky mého staršího syna není žádný příslušník národnostní či etnické minority. Mladší syn už chodí do třídy se dvěma Asiaty a jedním frankofonním Afričanem. Naše společnost se rychle stává multikulturní a škola na tento vývoj má a musí být připravena. Naučit se správně vyslovovat jména jako Chip Ngu-i-en a neplést si Vietnamce s Číňany (syn se to naučil po první asijské nakládačce), je jen začátek.
 

Skutečně efektivní multikulturní výchova, účinná pomoc dětem z odlišných kultur při adaptaci na vzdělávací i sociální podmínky české školy, ale také podpora jejich osobní identity vyžaduje znalost řady kulturních a hodnotových specifik a historicky podmíněných myšlenkových stereotypů příslušníků alespoň nejrozšířenějších minorit. Výběrový přehled dosavadních sociopsychologických zkoumání kultur, ras a národů a zejména jejich závěry přináší novinka nakladatelství Portál – INTERKULTURNÍ psychologie autora Jana Průchy.


Rasa není nadávka

Třináct kapitol knihy je tematicky rozděleno na tři části. Celek čtyř úvodních kapitol tvořící vstupní část se věnuje teoretickým základům oboru a obsahuje přesně to, co čtenář v takové kapitole předpokládá: Vymezení oboru, včetně střízlivého konstatování, že „v České republice není INTERKULTURNÍ psychologie dosud konstituována“, související vědní disciplíny, pojmový aparát a terminologii oboru.

Příznačná a nanejvýš sympatická je autorova přímost, s níž pojednává o problematice lidských ras. Tento pojem navzdory jeho současnému zatížení nejrůznějšími podezřelými až pejorativními konotacemi označuje v biologicko-antropologickém pojetí za zcela neutrální a důsledně odlišuje sociální distanci příslušníků odlišných ras od rasismu jakožto projevu diskriminace jedné rasy druhou. Empiricky získaná data pak velmi přesně odděluje od jejich politicky a sociálně podmíněných, často účelových a téměř vždy emotivních interpretací.


Jací jsme

Čtenářsky vděčnější však bude pro širší veřejnost patrně druhá část knihy, věnovaná vlastnímu výzkumu v oblasti INTERKULTURNÍ psychologie a výsledkům výzkumných šetření. Autor v ní srovnává psychologické charakteristiky kultur, etnik a národů, předkládá zjištění o povaze existujících předsudků a stereotypů týkajících se etnik, ras a národů (také vyprávíte vtipy o lakomých Skotech, že?), definuje pojmy národní, resp. evropská identita a národní charakter.

Zajímavou sebereflexi nabízí kapitola Psychologie českého etnika. Chorvatská studentka hodnotí české muže jako málo mužné a Číňanka nám vytýká malou péči o vlastní zdraví. Zahraničními manažery jsme pak vnímáni jako „málo řiditelní“ a v hodnocení sebe samých klademe mezi nejtypičtější národní vlastnosti alkoholismus. Takový profil by se snad měl jít zapít! Kapitola o jazyce a komunikaci v INTERKULTURNÍm spektru druhou část uzavírá.


INTERKULTURNÍ psychologie ve škole

Pro pedagogickou obec má jistě největší význam třetí část knihy, která se týká několika vybraných oblastí aplikace INTERKULTURNÍ psychologie. Oblast výchovy a vzdělávání jí přitom dominuje. Autor představuje a interpretuje jednak INTERKULTURNÍ rozdíly v rodinné výchově a socializaci dětí, jednak v procesech a výsledcích školního vzdělávání, přičemž je zřejmé, že obě tato prostředí se vzájemně ovlivňují.

V rámci kapitoly o školní edukaci nabízí Průcha některá zcela mimořádná zjištění. Příkladem budiž rozsáhlý srovnávací výzkum (5500 dětí) iniciovaný po mezinárodním výzkumu čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti PISA 2000, kde se američtí žáci v testech matematického vzdělávání umístili pod průměrem srovnávaných zemí. Na špici naopak kralovali žáci z Asie (Japonsko, Korea Hongkong). Při hledání příčin bylo mimo jiné zjištěno, že „učitelé v Japonsku a na Tchajwanu jsou vůdčími organizátory učebních činností žáků, připravují pro ně různé úlohy a problémy k řešení, kdežto američtí učitelé žáky tolik neaktivují. Přitom v asijských třídách převládá tzv. frontální výuka, tj. práce učitelů s celou třídou, zatímco v amerických třídách jsou žáci povětšinou začleněni do skupin.“ Kdo by to byl řekl…

Knihu, kterou lze s dobrým svědomím doporučit nejen učitelům základů společenských věd, resp. občanské výchovy, ale vzhledem k rostoucímu významu multikulturní výchovy mnoha dalším, uzavírá reprezentativní přehled relevantní literatury, který se může stát zájemcům o bližší seznámení s některou ze zmiňovaných oblastí důležitou inspirací.

Petr Kukal
Recenze vyšla na www.ceskaskola.cz


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0