Portál.cz > Portál v médiích > Jak překonat úskalí náhradní rodinné péče (recenze M. Těthalové)

Jak překonat úskalí náhradní rodinné péče (recenze M. Těthalové)

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 27.7.2002

Všichni jsme si jako děti hráli na maminku a na tatínka. Holčičky vozily své miminko a chlapečci pro svoji rodinu stavěli „dům“. Ani nás tehdy nenapadlo, že za několik let mohou mít někteří z nás potíže s naplněním své rodičovské touhy. Řada manželských párů zažívá zklamání, protože děťátko stále nepřichází. Jejich touha dát dítěti život a starat se o něj a také mít pokračovatele svého rodu zůstává nevyslyšena. Jednou z možností, jak se vyrovnat s touto skutečností vyrovnat, je i náhradní rodinná péče. Rodičům, kteří se rozhodnou vychovávat „cizí“ dítě, je určena kniha Osvojení a pěstounská péče. Autorský kolektiv v čele s editorem Zdeňkem Matějčkem v ní vysvětluje všechna úskalí adopce a pěstounské péče.

V úvodu knihy uvádějí autoři charakteristiky jednotlivých typů náhradní rodinné péče. Většina bezdětných párů usiluje o osvojení. Jeho cílem je nejen nahradit dítěti rodinu, ale i naplnit smysl života osvojitelů, u nichž dítě žije. Noví rodiče přijímají opuštěné dítě a mají mu vytvořit novou rodinu. Osvojením vzniká podobný právní vztah, jaký mají mezi sebou pokrevní příbuzní. Osvojení předchází předadopční péče, tedy jakási zkušební doba. Další možností náhradní rodinné péče je péče pěstounská. Tu garantuje a zajišťuje stát pomocí pěstounů, kteří jsou za ni odměňováni. Jsou tedy jakýmisi státními zaměstnanci. Do pěstounské péče se dostávají děti, které nejsou tzv. právně volné, rodiče o ně sice nepečují, ale nevzdali se jich. Často tyto děti mívají nějaký handicap. Rodiče, kteří se rozhodli pro náhradní rodinnou péči, čeká administrativní „kolečko“ a také posouzení psychologem a sociální pracovnicí. Psycholog má především zjistit, zda motivace pro náhradní rodinnou péči je trvalá, jestli si rodiče přijetím cizího dítěte neřeší nějaké problémy. Dítě, které jde do nové rodiny, má být přijato s celou svou osobností a takové, jaké je. Nejde tedy poskytovat rodičům „náhradu“ stejného věku a pohlaví, jaké mělo jejich zemřelé dítě, nebo jen zajistit společenskou reputaci, když všichni jejich přátelé už mají dítě (a taky bazén, psa a auto).

Když rodiče překonají dlouhé čekání a prokážou motivaci a touhu po dítěti, dojde konečně k tomu, na co se těšili. Mají své děťátko doma a konečně jsou rodina. Nemají ale zdaleka vyhráno. Mnohé děti si s sebou nesou tzv. psychickou deprivaci, poškození duševního vývoje. Aby rodiče mohli posoudit, zda je jejich dítě v normě nebo je opožděné, uvádějí autoři důležité poznatky z vývojové psychologie. Kazuistiky dětí, které do nové rodiny přišly s těžkou deprivací a byly „odepsány“, dodají rodičům odvahu a také optimismus. Nová rodina dokáže často zázraky, děti s těžkou deprivací, které odborníci považovali za vážně postižené, v nové rodině „rozkvétají“ a zázračně dohánějí vývojové mezníky. Některé děti však své postižení nepřekonají. I tehdy má však péče nových rodičů ohromný význam. V ústavu by totiž nedosáhly toho, co se jim povedlo doma, a hlavně by neměly své nové rodiče.

Adopce patří v některých náhradních rodinách k nejvíce utajovaným skutečnostem. Osvojitelé se asi obávají, že by dítě bylo smutné, nebo že by je nemělo rádo. Chtějí být rodiči se vším všudy, a mají pocit, že k tomu výlet do kojeneckého ústavu nepatří. Autoři varují před utajováním a naopak radí, jak dítěti celou věc vysvětlit. Nebezpečí, že se dítě o adopci dozví od někoho cizího a ještě k tomu nešetrně, mají rodiče předejít pravdivým vysvětlením. V jisté výhodě jsou rodiče, kteří přijmou dítě jiného etnika (jiná barva kůže jim nedovolí tajit fakt osvojení), ti se však zase vyrovnávají s rasismem svého okolí a někdy i příbuzných. I když je náhradní rodinná péče rovnocenná péči o vlastní děti (u adopce i právně, vždy však svým významem), potřebují noví rodiče občas s něčím poradit a pomoci. autoři proto vybízejí rodiče k tomu, aby si našli „svého“odborníka, který jim pomůže překonat dílčí nesnáze. Mnozí rodiče se brání zásahům někoho cizího a zvlášť sociální pracovnice jim nahánějí hrůzu. Měli by si však uvědomit, že zájem dítěte vyžaduje občasnou kontrolu ze strany úřadů. Mnohé rodiny, které mají děti v adopci nebo pěstounské péči, vytvářejí malá sdružení. Předávají si mezi sebou zkušenosti a jsou si vzájemnou oporou.

Kniha Osvojení a pěstounská péče je určena především náhradním rodičům. Číst by ji měli ale i noví prarodiče a další příbuzní, a také odborníci setkávající se s náhradními rodinami. Autoři v ní upozorňují na všechny obtíže, se kterými se náhradní rodiče mohou setkat, a nabízejí možné způsoby nápravy. Dodávají odvahu a sílu všem rodičům, kteří by rádi přijali „nevlastní“ dítě. Nezapomínají ani na komplikace, které vyvolá rivalita mezi vlastními dětmi a dětmi v pěstounské péči (řada rodičů si totiž ke svým dětem „přibere“ další). Věřím, že kniha Osvojení a pěstounská péče bude užitečným průvodcem a pomocníkem všem rodičům, kteří své děti přijali do adopce nebo pěstounské péče.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0