Portál.cz > Portál v médiích > Jiným hlasem (recenze)

Jiným hlasem (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 6.4.2001

Jiným hlasem Carol Gilliganové je úhelnou knihou. Podle předmluvy se dokonce stala pilířem a základní studií pro mnohé společenskovědní obory a nepominutelným textem pro nové vědecké disciplíny, jako jsou ženská studia, gender studia nebo mužská studia. Čili, kniha vyrůstá z feministického podhoubí. Pro čtenáře kteří zde s četbou skončí jenom řeknu, že "úhelný kámen" až zas tak ostré hrany nemá.

To jsem ovšem před započetím četby netušil (snad ukolébán podtitulem "O rozdílné psychologii žen a mužů"). A právě na počátku na nepřipraveného nefeministu čekají nejtěžší zkoušky ve formě předmluvy M. Čermákové a částečně i úvodu autorky k opakovanému vydání knihy z roku 1993. Poprvé kniha vyšla v roce 1982.
Celá kniha je vystavěna na třech studiích publikovaných v letech 1979 až 1981 a lze říci, že se věnuje přesně tomu, co bylo napsáno v podtitulu, respektive rozdílnému přístupu k chápání morálky a řešení morálních (společenských) dilemat. Autorka uvádí, že mužská morálka je založena na pravidlech, uvádí "fascinaci tvorbou řádu". Ženská morálka je naopak postavena na vztazích, na snaze dohodnout se a na neochotě přijímat obecná pravidla, což pak vede podle testů postavených na mužském systému přístupu k morálce k hodnocení žen jakožto morálně nevyzrálých. Pro chlapce je ve vývoji prvořadá separace a pro dívky naopak spojitost. V reakci na konfliktní situaci pak chlapci nejprve naleznou pro sebe nejvýhodnější řešení a následně jej optimalizují, aby co nejméně uškodili ostatním. Dívky hledí v podobné situaci především na existující vazby a na to, "co se od nich očekává", a pak teprve optimalizují svůj osobní benefit v dané situaci. U zralých jedinců však dochází v zásadě ke splynutí těchto rozdílných přístupů: Proto se lze domnívat, že vývoj obou pohlaví vyžaduje integraci práv a odpovědností prostřednictvím zjištění, že tato neslučitelná stanoviska jsou komplementární. U žen integrace odpovědností a práv probíhá skrze pochopení psychologické logiky vztahů. Muži s nabytou životní zkušeností rozpoznávají, že je zapotřebí odpovědněji pečovat o druhé. Autorka si rovněž všímá rozdílů mezi adolescentní "ideologickou morálkou" pravidel a "dospělou etikou péče".

Velmi mne překvapilo, že celá kniha je psána, tak říkajíc "bez potřeby zobecňovat", tedy ověřovat, či hledat srovnání nad rámec svých třech studií. Přitom téma přímo vybízí k položení otázky, nakolik jsou tyto rozdíly mezi pohlavími dány biologicky a nakolik se jedná o společenské konvence. Vzhledem k významu knihy pro sociálněvědní komunitu nepochybuji, že podobné zobecnění učinili mnozí jiní. Nejsem si však jist, zda autorka nepředpokládá jaksi obecnost svých zjištění jaksi automaticky. Textu se totiž dá vytknout v jistých partiích značná poplatnost situaci v Spojených Státech 70-ých let. Obzvláště "zběsilé" jsou v tomto směru výsledky interrupční studie. K nalezení jsou zde klenoty typu: Adolescentky často nebyly s to použít žádnou formu antikoncepce, protože svou schopnost rodit děti popíraly nebo o ní pochybovaly. Část dotazovaných dívek se do interrupční studie dostala odklonem od svého původního plánu, nechám si udělat dítě, budu se moct (muset?) odstěhovat od rodičů a dostanu státní podporu = skvělý život. Faktografická poznámka: potrat byl ve Státech legalizován v roce 1973 rozhodnutím nejvyššího soudu v případu Roeová versus Wade.

Velmi zajímavé je zjištění, že muži a ženy vidí nebezpečí v jiných typech situací. Výzkum probíhal formou psaní krátkých povídek na základě předkládaných obrázků. Muži jednak obecně častěji psali násilné povídky, nepoměrně více však v situacích, kdy byla na obrázcích dvojice na lavičce nebo nějaké sociální interakce. Naopak ženy popisovaly konfliktní příběhy v reakci na obrázky neosobního výkonu, například laborantka se zkumavkami, či manažer za stolem. Je-li agrese spojena - viděno ženskýma očima - s narušením spojitosti mezi lidmi, pak fantazie žen naznačují, že péče činí sociální svět bezpečným, neboť zabraňuje izolaci a předchází agresivním činům, místo aby se snažila najít pravidla, která by omezila jejich výskyt. Takže člověk bez vazeb je ženám takto od pohledu nebezpečný. Znamená to, že ženy mají predispozici ke xenofobii, potažmo k rasismu?

Osobně jsem si našel ještě další poněkud disharmonicky znějící melodie. Avšak akt prosazení není aktem agrese, nýbrž komunikace. Tuto větu jsem vybral z hodnocení příhody v níž si respodentka stěžuje, že její přítel se po nedělích celé dny učil, proto s ní nechtěl trávit sobotní noci a ona mu nedokázala předestřít, že s ní má v sobotu zůstat nebo táhnout. Nevím, zda bych výzvu k bezpodmínečné kapitulaci nazval zrovna komunikací, i když formálně vzato tam jistě patří. Zásadní rozdíl je podle autorky také v tom, že sociální vztahy muži budují jako obraz hierarchie (a bojí se, že se někdo přiblíží k vrcholu na němž se muž nachází), zatímco ženy jako obraz sítě (a bojí se, že se dostanou příliš na okraj). Není spíše v pozadí obou popisů sebestřednost a touha manipulovat ostatními?

Jiný proklamovaný názor je, že ženy posuzují problémy podle toho s jakým "důrazem" jim byl tento problém přednesem. Postmodernisté musí kvičet blahem - nezáleží na problému, ale na tom jak se o něm mluví. Není divu, že časopisy typu Vlasty pak mají stále o čem psát, podle toho jak "důraz" přestane působit a dotyčná zjistí, že se nechala napálit. A je to vůbec ryze ženská vlastnost, nechat se obalamutit spoustou slov? Ženskému chápání morálky a vývoje prý také nesvědčí svět ekonomiky v němž je třeba se rozhodovat. Pokud se po sobotách díváte na ČT na seriál Rodiny, mohli jste vidět již několik příkladů národů, kde obchod, případně i veškeré majetkové vztahy zajišťují výhradně ženy. Že by se jednalo o ony proslulé přisluhovačky světového imperialismu, které existují jen proto, aby škodily feministickým ideálům? Pokud bych měl konstruovat společnost, která by podle těchto názorů vyhovovala ženské morálce, pak by se jednalo o korupčně-protekční (založený na vztazích) anarchii (bez pravidel). Netušil jsem, že Mafie a některé skupiny ze zemí bývalého Sovětského Svazu jsou vybudovány podle feministických ideálů.

Svou práci Gilliganová shrnuje na předpolední straně slovy: Ve výzkumu vývoje dospělých existuje naléhavá potřeba, aby ženy vlastními slovy popsaly zkušenost svého dospělého života. Má vlastní práce v tomto směru naznačuje, že zahrnutí ženské zkušenosti vývojové chápání získává nový náhled na vztahy, který mění základní konstrukty interpretace. Podle indicií realit doby a místa, toho bylo třeba jako soli. Místy se autorce sice daří totéž, co vyčítá svým předchůdcům na psychologickém poli, totižto zjednodušování a zobecňování. Ale ostatně Freud taky zjednodušoval a za vším viděl jen to jedno a jak je slavný! Podobný kousek se povedl i Carol Gilliganové a i ona je teď velmi slavná. Vyhledávač Yahoo na její jméno nalezne 4890 odkazů: Carol Gilliganová jako laureát Heinzovy ceny, krátký životopis, proslovující přednášku Hlas a vztah (varuji, stránka je obrovská!). Najdete zde i články o knize Jiným hlasem zde jeden, a zde druhý. Ale třeba i polemika s Christinou Hoff Sommers na stránkách časopisu The Atlantic, zásadně nesouhlasící s Jiným hlasem. Vše je v angličtině.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0