Portál.cz > Portál v médiích > "Jsme uchváceni zázrakem, který nás odnáší na koštěti"

"Jsme uchváceni zázrakem, který nás odnáší na koštěti"

Autor: Martin Mrskoš | Datum: 2.6.2002

Každý z nás má v sobě „perverzní jádro“, které se za určitých podmínek může aktivovat. Perverze a perverzní chování se v lidské historii zvláště často vyskytují v dobách, které předcházejí nebo provázejí velké sociální a politické pohyby: pád římského impéria koincidoval s rozmachem dekadentního chování. Sexuální styk je pochopitelně téma, které prochází celou touto prací.

Všechno, co je tabu, zakázané nebo svaté, je pozřeno trávícím traktem, obrovským mlýnem, který rozruší molekuly hmoty, jež se pak může zredukovat na exkrement.Erotogenní zóny a různé části těla se pak dají zaměnit (Hans Bellmer) a jsou proměňovány v jakési ďábelské chirurgii (zárodek ideje románu H. G. Wellse Ostrov dr. Moreaua).
*
Janine Chasseguetová-Smirgelová je francouzská psychoanalytička, profesorka na Universitě Charlese de Gualla a členka Psychoanalytické společnosti v Paříži a v nedávné době byla viceprezidentskou Mezinárodní společnosti pro psychoanalýzu.

Kniha Kreativita a perverze vychází z přednášek a seminářů, které autorka měla v 80. letech na londýnské University College. Vztahuje se v ní k širokému záběru filmů, her a spisovatelů – včetně de Sadeho, Oscara Wilda a H. G. Wellse. Ukázky z těchto zdrojů jsou těsně provázány s modely klinických případů. Ačkoliv autorka není konformní s klasickým analytickým schématem, předkládá odkazy na psychoanalytickou literaturu a zůstává věrná Freudovým myšlenkám. Zdůrazňuje vztahy mezi perverzí, narcisismem a idealizací, problém perverze začleňuje do nekonečného zápasu lidství proti realitě.

Napsala řadu prací o psychoanalytických tématech. Do angličtiny byla přeložena její díla Kreativita a perverze, The Ego Ideal a Freud or Reich?. Zabývala se rovněž problémem nacionalismu v díle Nationalism and Religion - Precursors of Nazism. Redigovala a přispěla článkem do knihy Female Sexuality: New Psychoanalytic Views. Freud and Female Sexuality (1975), který povstal z diskuse nad publikací Female Sexuality. Další články, napsané po roce 1983 a nepublikované v tu dobu, když byla autorka přizvána k přípravě tohoto svazku, se zabývaly širokou řadou témat, ale všechny jsou svázané jeden s druhým základní ideou: Role otce a matky v psýché.

Pokud jde o vlastní knihu, tedy o podíl já v rozpoznávání reality, popisuje autorka idealizaci derivativů análně-sadistické fáze, které se vynořují v podobě přebujelého estétství (Joris-Karl Huysmans: Naruby) a mohou se rozvinout do idealizace klamu a podvodu, jak se s ní setkáváme u hochštaplerů (Thomas Mann: Zpověď hochštaplera Felixe Krulla). Uvidíme protipřenosové reakce, kdy se subjekt vzpírá přijetí nových nevědomých obsahů, vznikající při psychoanalytické situaci formulované jako „přechodový prostor“. U těchto pacientů se hroutí schopnost fantazijní a emotivní explorace vlastního vnitřního světa a oni si pak nevědomě přejí zničit psychoanalytickou situaci coby symbolickou repliku oidipského páru. Jejich nevědomá snaha sterilizovat ji je výrazem touhy po fantazijní destrukci imaga rodičů v prvotní scéně, ale i potenciální tvorby nové reality (posunutí hranic, transcedence) – analytického „dítěte“. Ilustruje rovněž vztah mezi perverzní strukturou a „perverzním“ myšlením. Každého totiž zajímá, zda je „normální“ a kde jsou hranice normality, zda se nepohybuje již za ní a zda není „perverzní“. V jistém smyslu totiž pojetí „perverznosti“ může být spojeno se současným chápáním morálky, což bývá většinou prolomeno výtryskem potlačované spontánnosti a k uvolnění latentních a upozaděných impulsů.

Každý z nás má v sobě „perverzní jádro“, které se za určitých podmínek může aktivovat. Perverze a perverzní chování se v lidské historii zvláště často vyskytují v dobách, které předcházejí nebo provázejí velké sociální a politické pohyby (fin de siécle – dekadence jako literární směr a dandysmus jako módní chování): pád římského impéria koincidoval s rozmachem dekadentního chování. Sexuální styk je pochopitelně téma, které prochází celou touto prací. U markýze de Sade je to vždy skupinová činnost, jejíž protagonisté vytvářejí velmi složité pozice (vzorce), které se posléze rozloží promění – jsou to muži a ženy, děti a staří lidé, panny a děvky, jeptišky a kuplířky, matky a synové, otcové a dcery, bratři a sestry, strýcové a synovci, šlechtici a chátra.

„Všechno bude páté přes deváté, všichni se budou válet na dlažbě, na zemi a budou obcovat jako zvířata, budou se mísit, budou páchat incest, cizoložství a sodomii.“
Takové je jedno z nařízení Zákoníku ve Sto dvaceti dnech Sodomy.

Odehrává se tu permutace erotogenních zón a jejich funkcí, které jsou v důsledku toho najednou zaměnitelné (srv. článek Apologetika šoustavného neobaroka). Rozkoš spojená s transgresí je uchována ve fantazii, která – zbořením bariér oddělujících muže od ženy, dítě od dospělého, matku od syna, dceru od otce, bratra od sestry, jednotlivých erotogenních zón a v případě vraždy i molekul tvořících tělo – zničila realitu, a tak vytvořila novou skutečnost análního univerza, kde jsou všechny rozdíly zrušeny (jak případné srovnání pro postmodernismus!).
Je to v zásadě univerzum svatokrádeže.

Všechno, co je tabu, zakázané nebo svaté, je pozřeno trávícím traktem, obrovským mlýnem, který rozruší molekuly hmoty, jež se pak může zredukovat na exkrement.

Erotogenní zóny a různé části těla se pak dají zaměnit (Hans Bellmer) a jsou proměňovány v jakési ďábelské chirurgii (zárodek ideje románu H. G. Wellse Ostrov dr. Moreaua, obě citace viz dále).
Autorka cituje četné Sadovy výroky o vraždě, neboť jsou podstatné pro pochopení de Sada a obecněji i sadismu a perverze. Když Rombeau diskutuje s Rodinem o vraždě, hovoří o „oněch částech dezorganizované hmoty, které vrháme do tyglíku Přírody, a poskytujeme jí tak radost z nového tvoření podle rozličných forem“. A Bressac říká Justině: „Člověku není dána moc destrukce; může nanejvýše měnit formy, ale nemá moc je zničit. A před očima Přírody jsou si všechny formy rovny; v gigantickém kotli, kde se tvoří všechny její variace, se nic neztratí; každá částečka, která do něj spadne, opět vytryskne v jiných podobách.“ (Nová Justina)

Toto periodické téma proměny forem – vypovídající, že člověk není schopen věci zničit, ale může je rozpustit a proměnit, když zdemoluje molekuly – znamená, že se všechny věci musí vrátit do chaosu, do původního chaosu, který lze ztotožnit s exkrementem. Materialistické vysvětlení Sadových výroků – o rovnosti dobra a zla, o rovnosti smrti a života a jeho popírání duality těla a duše – odhaluje jednu základní intenci: redukovat univerzum na fekálie nebo spíše zničit univerzum založené na rozdílech (tj. genitální univerzum, analogické myšlení) a nahradit ho análním univerzem, kde jsou si všechny částice rovny a lze je vzájemně zaměnit (univocita). „Cílem dionýsovských rituálů je symbolické nastolení ‚Chaosu‘, stavu nerozlišené jednoty, který předcházel stvoření. Tento návrat ke zmatku se projevuje jako svrchovaný akt přerodu doprovázený nesmírným vzrůstem moci a síly“ (Mircea Eliade: Mefisto a Androgyn). Cílem této práce u Sada bylo erotické zasvěcování mladé panny do skupinového milování, homosexuality, incestu a zločinu.

Vesmír biblický je světem rozdělení a separace na rozdíl od svého perverzního protějšku. Židé zamítali hybris, tj. křížení (hybridizaci), pročež veškeré současné snahy o postavení se genetickým manipulacím lze z tohoto pohledu považovat za starozákonně motivovaný odpor.
Perverzi autorka označila za univerzální lidské pokušení, které překračuje striktně definované hranice sexuální deviace. V novém vesmíru se podaří zrušit rozdíly, také malost, bezmocnost, nepřiléhavost a neexistenci.
Obzvláštnímu zájmu se může těšit kapitola Tři luciferské postavy jako příklady perverze. Vzorem postav demiurga, který se snaží sesadit z trůnu Boha Otce, Stvořitele, je Lucifer. Z historie vybrala Caligulu (viz Suetonius, 1, 1964), další je postava z Wellsova vědecko-fantastického románu Doktor Moreau (1896) a třetí je výtvarník a mechanik Hans Bellmer.

Caligula
Caligulův zhýralý život je dobře znám. Hlavní rysy mají zjevně stejný smysl – promísit a překroutit realitu – jako obecně všechno jeho počínání, včetně toho, které zdánlivě nesouvisí s jeho sexualitou.
„Se všemi svými sestrami pěstoval neřestný styk a při hostině veřejně umisťoval jednu po druhé po své levici, zatímco manželka ležela po jeho pravici. Připravil prý o panenství svou sestru Drussilu a když se provdala, unesl ji a veřejně se k ní choval jako ke své ženě. Když zemřela, udělal z ní Divu. Pokud jde o jeho ostatní sestry, dával je na pospas svým oblíbencům. Měl milenku, Caesonii, kterou předváděl nahou svým přátelům. Zamiloval se bláznivě do šaška a také do několika rukojmích.“
Jeho šat, obuv a ostatní vnější úprava nebyly shodné se zvyklostmi jeho otců ani soudobých občanů, zhusta nebyly ani mužské, ba dokonce někdy ani lidské. Často vycházel na veřejnost oděn v pestrobarevných a drahými kameny vykládaných halenách s rukávy a náramky, někdy byl v hedvábí a nepokrytě ženských šatech... Ponejvíce však vystupoval se zlatými vousy, v ruce blesk nebo trojzubec nebo žezlo s otočenými hady, vesměs odznaky bohů, byl dokonce spatřen v úboru Venušině.
Z toho je patrné, že stát se bohem a změnit si pohlaví je obojí projevem hybris. Ta vychází naplno najevo v jeho vztahu k bohům:„Ale když ho upozornili, že jeho postavení převýšilo úroveň knížat a králů, začal si od té doby osobovat božský majestát. Přikázal přivézt z Řecka sochy božstev proslulých jak prokazovanou úctou, tak svou uměleckou hodnotou, mezi nimi i Jupitera Olympského, dal jim sejmout hlavu a nahradit ji svou vlastní. Část císařského paláce prodloužil až k fóru a chrám Castora a Polluxe přeměnil v jeho vestibul; sám se pak často stavěl mezi oba božské bratry a nechal se od příchozích uctívat. Někteří ho oslavovali také jako ‚Jova, ochránce Latia‘“.

Doktor Moreau
Chasseguetová-Smirgelová poukázala na to, že Sadovým dějištěm je trávicí trakt končící mučitelovým rektem a jeho oběť pevně svíraná sfinkterem (svěračem) – je znehybněna, zmanipulována a nakonec zničena a vypuzena. Zdá se, že takové dějiště má i Wellsův román Ostrov doktora Moreaua (1896). Takové nepochybně uzavřené je ostrov. Co se v této krajině děje?
„Zapomeňte na všechno, co dokáže zručný vivisektor se živými věcmi... Chirurgie dovede něco lepšího. Je to budování, ale i lámání a změny... z čela se uřízne záhyb kůže, převrátí se a stáhne k nosu, kde se zahojí v novém stanovišti. Je to něco jako roubování části zvířete na jiné místo jeho vlastního těla. Už chápete, že je možné transplantovat tkáň z jedné části zvířete na druhou nebo z jednoho zvířete na jiné, změnit jeho chemické reakce a způsob růstu, modifikovat rozčlenění jeho údů a nakonec změnit jeho samotnou vnitřní strukturu?“
Je to i vysvětlení dnes tolik bujícího piercingu.

„... Chtěl jsem – a o to jediné mi opravdu šlo – najít nejzazší mez tvárnosti živého tvaru,“ řekl znovu Moreau. Toto tvoření nových forem hybridních bytostí se odehrává na ostrově – řiti. Tím se ovšem bezděky odhaluje i ono vulgární lidové rčení o situaci, kdy je něco „v prdeli“.Tento živoucí bestiář je zrcadlem nás samých. „Všichni byli potřísněni jinými tvory – v různých specifických dispozicích se projevovala jakási obecná zvířeckost.“ Na dně páchnoucí strže pozoruje hrdina podivnou ceremonii, či spíše litanii:¨A pak začal ten nejšílenější obřad. Hlas ve tmě začal řádek za řádkem intonovat jakousi chorou litanii a já a ostatní jsme to opakovali...„Nechodit po čtyřech; to je Zákon. Což nejsme lidé?“„Nepít Nápoj; to je Zákon. Což nejsme lidé?“Prošli jsme dlouhým seznamem zákazů a chorál pak přešel k novým formulím.
„Jeho je dům bolesti.“
„Jeho je ruka, která tvoří.“
„Jeho je ruka, která zraňuje.“
„Jeho je ruka, která léčí...“
Do mysli mi vstoupila strašlivá představa, že když Moreau z těchto lidí nadělal zvířata, nakazil jejich zakrnělé mozky vlastním zbožštěním.

Když Moreau zemře, chce hrdina zabránit vzpouře oblud, a proto prohlašuje: „Děti zákona, on není mrtev... změnil svou podobu – změnil své tělo... nějaký čas ho neuvidíte. Je... tam,“ ukázal jsem nahoru ... a vidí vás...“ Moreau řekl hrdinovi: „Třeba si představuji, že jsem prohlédl cesty stvořitele lépe než ty – protože jsem po jeho zákonech pátral po svém a celý svůj život.“
Hrdina se tu opět podobně jako Scipio a Chaerea před Caligulu dovolává rozumu, rozumu uhýbajícího před „slepým osudem, obrovským nemilosrdným mechanismem, který jako by přeřezával a tvaroval tkáň existence. Musím se přiznat, že jsem při tom pohledu ztratil víru ve zdravý rozum světa, který strpěl trýznivě chorobný stav tohoto ostrova.“
Caligulova hybris zjevně souvisí s perverzní sexualitou, ale ta Moreauova tak zřetelně sexualizovaná není. Demiurgův pocit virtuozity vyvolává sexuální vzrušení spojené s intenzivní hybris, s bezuzdností a násilnictvím. Nezbytný fenomén sexuálního vzrušení mění instinktivní potřebu virtuozity v sadismus.

Hans Bellmer

Což mě druhdy ďábelský anatom nerozložil na kousky jako rozčlánkovanou loutku určenou k nejrůznějším pekelným zážitkům, protože mu šlo například o dojem, který vznikne, když mi jednu nohu vsadí doprostřed krku nebo když mou pravou paži upevní podél mé levé nohy?“
Hoffman: Magnetizér

V Německu se psal rok 1933, když Hans Bellmer vytvořil Loutku. Constantin Jelinski, který o ní psal, říká: „Je to fetiš, idol a nazývá svého stvořitele demiurgem.“ – „Rozložená, umístěna ve dveřích, s údy rozházenými po posteli, nebo zredukovaná na pár sešněrovaných mohou, loutka ztělesňující představu (svého tvůrce) vyvolává zdání Olympie, která chce uniknout vůli svého demiurga“ (Les dessins de Hans Bellmer, 1966).
Jean Brun měl pocit, že loutka je výtvor, jehož cílem je sesadit z trůnu otce s jeho (genitální) plodivou schopností:
Inženýrovo nářadí (otec Hanse Bellmera byl inženýr), tak důvěrně známé, že z toho syn až onemocněl, je využito osudově lehkovážným způsobem. Otec je překonán. Vidí svého syna, jak drží ruční vrtačku a fixuje hlavu loutky mezi koleny svého bratra, kterému říká: „Podrž mi ji, musím jí provrtat dírky do nosu.“ Pobledlý otec odchází, zatímco syn zírá na tuto dceru, která nyní dýchá, třebaže to bylo zakázáno.

„Připevnit panty,“ píše Hans Bellmer (viz Loutka, 1934), „vyjmout z kruhů a jejich paprsků obrazy dětských postojů, jemně sledovat kontury prohlubní, vychutnat křivky a trousit – nikoliv bez zášti – palčivou příchuť deformace. A nakonec upustit od tichého zastavení před vnitřním mechanismem, odhalit tajné myšlenky malých děvčátek a podívat se – nejraději přes pupek – až na samé jejich dno: panorama, které v hlubinách břicha otevírá mnohobarevné elektrické osvětlení. Copak to není řešení?“ (Dvojsmysly, 1975)
V roce 1937 Bellmer buduje druhou loutku a „provokuje přírodu: kolem ústřední sféry budou zavěšeny dvě pánve, dva páry nohou, zatímco samotná pánev, která se dá převrátit, může po libosti evokovat horní část stehen nebo prsou, a korunou může nebo nemusí být hlava“. ... V tom okamžiku jsem materializoval nemožné.“ (Constantin Jelinski)
Roku 1957 napsal Hans Bellmer Anatomii obrazu. Příteli v dopise (Dvojsmysly) vysvětlil, že když poskládal části loutky a některé dal více či méně dohromady, prožíval „záplavu nepopsatelné rozkoše, jež se dá srovnat s tím, co člověk pociťuje, když najde poklad, který horečnatě hledá dvacet nebo třicet let“.

Podle naší intaktní fotografické paměti člověk, který chtěl proměnit svou oběť, pevně jí křížem krážem svázal stehna, ramena a prsa drátem, takže tělo opuchlo do nepravidelných sférických trojúhelníků, prodloužených vrásek, špinavých rtů a mnohonásobných nestvůrných prsou na zcela nesmyslných místech.
Tady je onen kořen čarovné mandragory, která je za jejího bolestného křiku trhána z matky země; tady je kořen četných deviací sériových vrahů, kteří se podobným způsobem domáhají svého podílu na Stvoření, pasují se do role demiurgovy nerozlišujíc realitu a imaginaci. Četné biomorfní kreatury aneb biomechanoidi se objevují v dílech H. R. Gigera či J. K. Pottera.

Zařadit sem lze i nedávné japonské erotické (či až orgiastické) okouzlení loutkami, jež dovedli svým nezaměnitelným způsobem až k dokonalosti.V Postskriptu k orákulům a představením píše Hans Bellmer tuto slavnou větu:
„Tělo se dá přirovnat k větě, která vybízí k rozložení na své pravé prvky, jež lze znovu kombinovat v sérii nekonečných anagramů.“
Tomu rozumíme: jsou to geny, které lze kombinovat k zbláznění radostným a tvůrčím způsobem. Co však z toho pojde? To je logogenetický proces, jehož tvůrčí věta může být Hráčem přehrávána na tisíc variací v genetické fuze za ďábelských trylků. Inspiraci v nich koneckonců nalezl i projekt T.A.G.C. na albu Iso-Erotic Calibrations, kde je také v bookletu k CD (kromě jiných) citace z Hanse Bellmera k jejich stejnojmenné skladbě, ale i androgynní Merkurius, o výsledku spojení se Sirénami nebo neurologické inženýrství.

O těle jakožto anagramu Bellmer říká: „Přemístění, metamorfózy, neskutečné permutace. Pouhou permutací lze ze sousloví „Roses au coeur violet“ (fialově srdčité růže) získat větu: „O rire sous le couteau“ (smát se pod nožem), to je hotový zázrak!“ Náčrtky Hanse Bellmera Hans Bellmer vytváří následující anagramy: Leib (tělo), Lieb (láska), Beil (sekera).

„Jsme uchváceni zázrakem, který nás odnáší na koštěti.“
Sadismus těchto anagramů je ohromující. Ale zároveň jde o divy, zázraky a čáry. Bellmerovo uchvácení je nadšením člověka, který nakonec nalezl magickou techniku, jež znásilní tvrdohlavou realitu, a našel řešení, jak on sám říká, v Loutce. Toto dílo oslňuje i děsí. Umožňuje nám ovšem chápat obecnější problém, totiž proč někteří rigidně lpí na řádu a chtějí „pořádek za každou cenu“, což je postoj, který někdy končí návratem toho, co bylo potlačeno, terorem a chaosem. Nepřipomíná vám to vysvětlení některých „neřešitelných“ politických krizí v současném světě?

Dnes vyvolává podezření genetická manipulace, protože může dát člověku moc Stvořitele. Za nepochybným nebezpečím těchto nových experimentálních oblastí, jak píše autorka, je právě děsivá myšlenka, že člověk dokáže změnit řád přírody (nebo božský řád?). Zjišťování, o co v daném vědeckém procesu jde, nám pomůže rozlišovat mezi hybris a hledáním pravdy, mezi úchylným myšlením a tvořivou odvahou.

Janine Chasseguetová-Smirgelová může nabídnout mnohé nejen psychoanalytikovi a psychoanalyticky orientovanému terapeutovi, ale i všem badatelům, kteří se zajímají o konfrontaci mezi psychoanalýzou a sociálními vědami či mezi psychoanalýzou a uměním. Poskytne tedy náměty a spojnice i kunsthistorikům zajímajícím se o psychoanalytický přínos k bádání o psychologii skupin (-ismy) a umění, jakož i politické ideologie či nábožensky formulovaným kultům se sklonem k tyraniím a sebezbožnění (Caligula, Heliogabalus).

Autor: LvcSan
Recenze publikována na
www.okultura.cz


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0