Portál.cz > Portál v médiích > Kreativita a perverze (recenze)

Kreativita a perverze (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 5.2.2002

Janine Chasseguetová-Smirgelová nechápe perverzi pouze jako někdy pitoreskní podoby sexuálního chování poměrně malého počtu lidí, ale jako podstatnou dimenzi psychiky každého z nás. Čemuž "každý z nás" nemusí vůbec věřit, zvláště, když je s tím spojeno, že: Každého člověka provází věčné pokušení překračovat úzké limity své vlastní podmíněnosti, snaha nahradit realitu světem, ve kterém je vše možné. Anebo, že by právě proto?

Co se tedy skrývá pod podtitulem "Psychoanalýza lidské tendence posouvat hranice reality"? Nejprve trochu definic pro ujasnění: Perverze - vnímám ji jako obecnou dimenzi lidské psyché, jako vnitřní pokušení, které je nám všem společné. ... Studium a klinická zkušenost mě vedly k přesvědčení, že každý z nás má v sobě latentní "perverzní jádro", které se za určitých podmínek může aktivovat. V časové mezeře mezi generacemi autorka vidí zdroj oidipského komplexu a možná i tabuizace incestu: Základní princip reality tvoří rozdíly mezi pohlavími a generacemi: dítě nedokáže překročit časovou propast, která ho odděluje od matky a od otce. Když dítě objeví komplementárnost genitality svých rodičů, dostaví se omezující pocit vlastní malosti a nepřiměřenosti. .. Perverzní pokušení vede člověka k akceptování pregenitální touhy a jejího uspokojení jako náhrady, která je rovnocenná nebo dokonce nadřazená genitálním tužbám a jejich uspokojení. Cílem perverze je smazání dvojitého rozdílu mezi pohlavími a generacemi. Poslední věta je alfou i omegou celé knihy.

Všeobecné míšení a drcení na úroveň výkalu, či prvotní hmoty v procesu análně-sadistické regrese (terminus technicus freudicus) vede k vytvoření vlastního vesmíru téhož jména. Zde pak povstávají a své životy prožívají hybridi perverzních fantazií. Smíšený vesmír perverze je pravým opakem separovaného biblického vesmíru božského otce a vládne v něm luciferská postavy demiurga.

Perverzi chápu také jako obecnější problém jejího vztahu k realitě a tudíž k pravdě. Jak v dalším vyplyne mnohem ostřeji, dává autorka do souvislosti perverzi a lež. Ostatně mazání rozdílů mezi generacemi a pohlavími si lze jen těžko představit bez použití přinejmenším polopravd. Perverzní řešení odstraňuje nepříjemné pocity a hojí raněný narcismus. Následující dokumentární ukázku prosím vnímat také jako krásný příklad freudovštiny: Freud říká, že v případě "normálního" nebo neurotického člověka masturbační aktivita spojená s nevědomými incestními fantaziemi, kde je objektem matka, obvykle vymizí. Dítě se zříká svého instinktivního uspokojení, aby si uchovalo penis, internalizuje zákaz incestu a zákazy vůbec a vytváří si vnitřní morálku, superego. Psychotik však nepostupuje neurotickou cestou:Alternativa - buď přijdu o penis, nebo se zřeknu incestního přání - se přeskočí, jako by ji odčarovalo "důmyslné řešení", které vytváří perverze. V tomto případě byla onou důmyslností tvorba fetiše. Ovšem ani perverzní řešení nejsou perpetum mobile, tj. nejsou zadarmo, ale platí se, obyčejně rozštěpením ega.

Následující dvě kapitoly jsou zasvěceny korekcím, alias novému čtení, klasických Freudových případů Malého Hanse a Vlčího muže. Využívám této pasáže k několika dokumentárním citacím Freudových názorů, aby bylo patrné, co to znamená býti freudovcem. Vidíme zde, (mluví se o Malém Hansovi) že určující roli v procesu identifikace s otcem a v introjekci jeho mužnosti hraje homosexualita. Či z Vlčího muže: Nic takového jako instinktivní přitažlivost mezi pohlavími neexistuje (Z čehož vyplývá infantilní teorie falického monismu.) V porovnání s čímž jsou výroky o primární hordě jen slabým odvarem. Vůle jedince byla příliš slabá; neodvážil se k akci. Nemohly se uskutečnit jiné než kolektivní impulzy; existovala jen společná vůle a žádná jednotlivá.

Od jednotlivců se autorka skrze jejich narcistní uspokojení přesouvá na platformu psychologie skupiny. Anzieu upozorňuje na to, že si lidé v průběhu dějin představovali skupinu v nejrůznějších podobách jako báječné místo, kde se mohou splnit všechna přání. Skupina, jejíž ideál byl předtím promítnut na vůdce, představuje analogii se snem. Vůdce aktivující a slibující přání jednoty já a ideálu já odpovídá perverzní matce, která nabízí víru, že není třeba dospět, než nastoupíme na otcovo místo (otcovská postava a nadjá jsou ve skupině potlačeny). Vůdce není otec, je to všemocná matka, jejíž ideologie spočívá v příslibu, že je možno zrušit všechny překážky, tj. zrušit evoluci a vývoj. Z výchozí premisy těchto úvah vyplývá, že skupina musí převracet na svou víru i hubit nezúčastněné, jinak by pramen jejího narcistního uspokojení vyschl, neboť kdo jde proti skupině, musí uspokojení čerpat právě z odporu proti této skupině.

V "psychoalanytické studii falše" se autorka ptá po možnosti odlišení pravdy a falše. Prototyp toho, kdo sází na faleš vidí v perverzním jedinci (mají obdivuhodnou schopnost tvořit umělé vesmíry). Ti, kdo nebyli schopni promítnout svůj já ideál na svého otce a jeho penis a v jejichž identifikaci tudíž zejí mezery, budou pociťovat potřebu zjevných narcistních motivů, budou hledat prostředky, jak si doplnit chybějící identitu, a jedním z těchto prostředků je tvorba. Své dílo však nezplodí, nýbrž vyrobí. Faleš představuje náhražku - "anální penis" - jímž pervert zastírá absenci dospělého genitálu a který se na rozdíl od reálného penisu může donekonečna obnovovat, takže je věčný a nezranitelný.

"Úvahy o fetišismu" přivedou čtenáře k jeho různým vysvětlením: Freud se domníval, že fetišismus je ochrana před homosexualitou, další autoři v něm vidí separační úzkost a neschopnost zříci se primárního sepětí s matkou, samotná Chasseguetová-Smirgelová tvrdí, že významem fetišismu je touha po primárním spojení objektu a erotogenní zóny.

Poučením o konkrétní perverzi popsané v předchozím odstavci je následně využito k rozboru souvislostí estetična, tvorby a perverze. Rozbor díla Oscara Wilda ukáže, že psal úchylné pohádky (na mistra deviace v dětské literatuře - H.Ch. Anderssena - dle mého rozhodně nemá) a že "obraz Doriana Graye" je příkladem idealizace jako způsobu maskování sadismu a anality. Hybnou silou této idealizace je zachování sebeúcty a obcházení pocitů viny. Idealizace má stejnou funkci jako blud, jde o rekonstrukci spojení s realitou. Idealizační proces je labilní - ideál je blízko nejodpornějšího, ostatně je to jen pozlacený výkal. Zajímavou ilustrací je Wildeova povídka "Portrét pana W.H.": Nikdo neumírá kvůli tomu, o čem ví, že je to pravda. Lidé umírají pro to, co chtějí pokládat za pravdu, pro něco, o čem jim nevyjádřitelný strach říká, že to není pravda.

Poslední třetinu knihy vyplňují aplikace a sociace spojené s analytickou praxí. Z autorčiných "úvah o perverzním způsobu myšlení" jsem vybral rozsáhlejší citát: Když se Noam Chomsky odvolává na "svobodu myšlení", aby mohl respektovat práva lidí, kteří popírají existenci plynových komor, dělá něco podobného. Slova jsou zbavena svého významu, perverze činí totéž, když zbavuje věci jejich podstaty a smyslu. Myšlenku upevňuje příčina. Když příčina zmizí, myšlenky, slova, věci a bytosti se začnou vznášet ve vzduchu a "dá se dělat cokoli". Mimo obsah knihy dodávám, že autorka se dosti široce zabývala se mytologií, symbolikou a politikou nacismu i tématikou skupiny a vůdce obecně. Zájemce (znalé angličtiny) o další autorčinu práci z této oblasti odkazuji na přednášku "Krev a národ" přednesenou na turecké ambasádě v Moskvě.

Metapsychologické úvahy o perverzích vedou až k mytologickým kořenům: Pokud sledujeme osud anality (pregenitality) u perverzního jedince, všimneme si, že sice byla původně objektem pozitivní katexe, jak to má v normálním vývoji být, ale pak už neprošla obvyklými transformacemi. Pradávní bohové se neproměnili v démony. Kadidlo stoupající z oltářů vztyčených pradávným bohům proto jen chabě zakrývá jejich sirnatý zápach.

Tato projekce já ideálu na pregenitalitu a na pregenitální modely musí být nutkavě udržována. Je totiž založena na popření genitality a otcovských genitálních sil, které jsou zcela zbaveny narcistického libida. ... Idealizaci můžeme pokládat za vynucenou cestu, jak dosáhnout, aby instinkty, hodnoty a láska k objektům anální fáze byly zcela já-syntonní. Když se tato syntonie naruší, mohou nabýt podoby perzekuce: Sade byl více či méně paranoidní a Sacher-Masoch ve svém závěrečném bludu oběsil své milované kočky, prototypy Venuše v kožešině.

Nutno dodat, že nejsem sám, kdo se touto knihou zaobíral, jedna odborná recenze je na stránce vydavatele, další vyšla 27. října 2001 v Lidových novinách. V souvislosti s ní musím doznat, že mým výpiskům uniklo, že na základě nového čtení kazuistik Malého Hanse a Vlčího muže Chasseguetová-Smirgelová zpochybnila Freudovu teorii falického monismu argumenty svědčícími pro existenci rané, pravděpodobně vrozené představy vagíny jako ženského pohlavního orgánu. M.Petržela také tvrdí, že překlad slova potlačení je v knize chybný, správný je vytěsnění, jedná se o nevědomý obranný mechanismus.

Navzdory vydání v roce 1984 v této knize vidí současnou práci a jeden z vrcholů psychoanalytického myšlení. Druhé z tvrzení může být správné, těžko se mi osobně věří, že práce s nejnovější citací z roku 1979 a jejich těžištěm před rokem 1945 je současná, určitě je však freudovská.

Pokud byste Janine Chasseguetová-Smirgelová stále neměli dost, můžete si přečíst její příspěvek ve sborníku K post-analytickému pohledu na Schererův případ, případně využití zrovna této knihy k rozboru para-umění (obojí anglicky).

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0