Portál.cz > Portál v médiích > L. Dvořák: Obejměte své vnitřní dítě (D. Fousková)

L. Dvořák: Obejměte své vnitřní dítě (D. Fousková)

Autor: Mgr. Dagmar Fousková | Datum: 4.5.2004

Tak nabádá titulek knihy Ladislava Dvořáka, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Portál. Je to "kniha o setkání s vlastní citlivostí, zranitelností a opravdovostí, o radosti a smutku, o lásce a hněvu, o intuici a tvořivosti. Je také o nejvnitřnějších pocitech, které v sobě při každodenním shonu skrýváme a ,nemáme na ně čas.

L. Dvořák: Obejměte své vnitřní dítě (D. Fousková)

Patří k nim i v hloubi ukryté pocity zranění a bolesti, které nemůžeme dát najevo a se kterými si tak trochu nevíme rady. Můžeme si je lépe uvědomit a pracovat s nimi, když si představíme, že je cítí a vyjadřuje malé dítě, které máme v sobě. Když tuto představu necháme s pomocí své fantazie ožít, umožní nám to dostat se s těmito pocity do kontaktu a přijmout je s pochopením a láskou..." K citaci z úvodu knihy připojujeme několik inspirativních ukázek. -  Jak vypadalo poselství tvých rodičů? K čemu tě vedli, co tě naučili? Co z toho vnímáš jako prospěšné a co jako zraňující? ........ Tvé vnitřní dítě nejlépe cítí, co ho bolí. Když mu dokážeš naslouchat, objevíš rychle bolavá místa – okamžiky, kdy si připadáš jako malé zraněné, zmatené nebo rozzuřené dítě. Často je to v situacích, do kterých se tyto pocity nehodí, a tak se je pokoušíme ignorovat a potlačit. Ukazujeme druhým své falešné „lepší“ já („Ne, já se nezlobím, já necítím úzkost, zmatek…“) nebo falešné „horší“ já („Ty jsi ten ničema a grázl, který může za to, jak hrozně se teď cítím…“ nebo „Já jsem taková chudinka malá, polituj mě…“).

Často se nám podaří je přesvědčit, ale neošetřená bolest ovlivňuje naše prožívání jako mokvající rána. A někdy – obzvlášť v blízkých vztazích – nedokážeme svou bolest zamaskovat a pak šokujeme a odpuzujeme druhé záchvaty ukřivděnosti, žárlivosti, pláče nebo vzteku. Jaké emoce byly v tvé rodině „zakázané“? Které jsi ty sám nesměl dávat najevo? (Někdy má na některou emoci monopol jediný rodinný příslušník. Na hněv například pánovitý, tyranský otec.) Jaké jejich náhradní vyjádření jsi používal? Co ti to přinášelo a co tě to stálo? Nemáš s tím dodnes problémy? Co by se stalo, kdybys dokázal svou zakázanou emoci vyjádřit? Jak bys to mohl udělat? Co by ti to přineslo a co bys při tom ztratil? Energie hněvu je „ohnivá“, je nejdynamičtější a ze všech negativních emocí nejvíce zaměřená na okolí. Cítíme ji, když zažíváme pocit křivdy nebo ublížení. Pomáhá nám bojovat za naše práva, chránit naše hranice, naši svobodu a sebezáchovu. Přitom je hněv v naší kultuře tou nejčastěji zakázanou emocí. My, co s ním neumíme zacházet, se bojíme, že jeho projevením ublížíme druhým nebo že potom ublíží oni nám. Pak se nám však těžko hájí naše hranice a naše přirozené zájmy a musíme k tomu používat různé druhy manipulace. Kdy ses ty naposledy rozzlobil?

Zdravý hněv nesouvisí s hledáním viníka a konáním „oprávněné“ pomsty, ale s vyjádřením svých hranic: „Toto mi vadí, nedělej mi to!“ V naší kultuře je jeho vyjádření hodně problematické a řada lidí ho vnímá jako agresivní projev, který v nich místo ustoupení a zvážení celé situace vyvolá protiagresi. O to víc je důležité umět ho jasně vyjádřit, dát mu jasné hranice a ustát případnou negativní reakci. Pokud to nedokážeš, může se stát, že v okamžiku, kdy se budeš cítit zatlačený do kouta, zavelí tvé vnitřní dítě v náhlém záchvatu paniky a zlosti do bezhlavého útoku proti všemu, co mu právě stojí v cestě. Eric Berne se domníval, že poselství rodičů jsou v nás napevno nahraná jako na magnetofonovém pásku a nelze je změnit. Dnes se ukazuje, že „pevné záznamy“ v naší paměti prakticky neexistují, že své vzpomínky pokaždé rekonstruujeme a malinko přetváříme. To odpovídá zkušenosti, že i našeho vnitřního rodiče lze změnit. Není to jednoduché, jeho příkazy se tisíckrát zopakovaly a jsou v nás emočně zakleté, ale je to možné. Léčba vnitřního dítěte znamená, že se učíme sami k sobě, ke svým pocitům, myšlenkám a fantaziím chovat jinak.

Trvalý nesoulad vnitřního dítěte a vnitřního rodiče vede k pocitu zranění, které se opakuje a vrací. Pokud navíc vnitřní dítě přijme od vnitřního rodiče jeho způsob vidění a dívá se na svět i na sebe jeho „brýlemi“, změní se v „zakleté dítě“. E. Berne říká: „Všichni jsme se narodili jako princové a princezny, ale výchova z nás udělala zakleté žáby.“ Zraněním a zakletím se budeme věnovat v druhé části knihy. Nejprve se však podíváme na to, co cítí a prožívá naše vnitřní dítě při hezkých i nepříjemných situacích, a budeme učit našeho vnitřního rodiče, aby je při tom dokázal přijmout a podpořit. Když přijmeš a oceníš energii svého vnitřního dítěte, můžeš se těšit z jeho radosti a tvořivosti. Když přestaneš žít v bolavých vzpomínkách na minulost nebo ve strachu z budoucnosti, tvá přítomnost se zbaví nočních můr a obav a ty konečně budeš moci žít. Když přijmeš svou citlivost a budeš se podporovat v prožívání, zažiješ okamžiky štěstí. Když prohlédneš stará zakletí a opustíš těžké scénáře, začne svět vypadat daleko lépe, než si teď umíš představit...-

Knihu můžete koupit na našem e-shopu.

Mgr. Dagmar Fousková
redaktorka www.medicina.cz


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0