Portál.cz > Portál v médiích > Legenda o grálu (recenze)

Legenda o grálu (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 13.2.2002

Název knihy říká mnohé, když k tomu připočteme jména autorek , Emma Jungová a Marie-Louise von Franzová, dovíme se vše, čili to, co říká podtitul: „Hlubinně psychologický výklad středověké legendy“, což v úhrnu znamená, že na populárním a rozšířeném motivu bude ukázáno, co trápilo člověka středověkého, přesně dle idejí páně Jungovu, že potlačované problémy doby projeví se v archetypálních náznacích v kolektivním nevědomí oné doby, kteréž pak podobně jako hromosvod výboj, básník překuje v dílo.

Kdo se rád začte do knihy zabývající se mytologií, či historií, nemusí se dle mého názoru příliš obávat Junga, ani neznalosti jeho díla Aion. Zvláště pak obapolné „zájemce“ o alchymii bezpochyby obohatí.

Příběh grálu, respektive Percevalovy cesty za ním začíná výčtem pramenů a historického pozadí jejich vzniku. Hlavními zdroji je dílo Chretiéna de Troyes (1180) a jeho následovníků a Parzival Wolframa von Eschilbach (o nějakých 20 let mladší). Zásadní roli pro výklad má rovněž „Roman de l'Estoire dou Graal“ Roberta de Boron (snad už 1180 - 1199). Všechna tato díla měla více, či méně dopracovatelů, keltských i jiných kořenů a středověkých komentářů. Z dalšího citovaného proto uvedu jen Maloryho Artušovu smrt (1530), protože ačkoliv z ní autorky v zásadě nepracují, obratný návštěvník Levných knih si ji před asi dvěma lety mohl koupit i s krabicí na všechny tři svazky.

Varuji případně zájemce o četbu zdrojů (i Wolfram vyšel česky), že jim v následujícím vyzradím děj i konec, i když popravdě řečeno, nemyslím si, že by někdo tuto epopej četl, aby se dověděl, jestli našli nebo nenašli...
Ale zpátky na stromy. Perceval, hlavní hrdina putování za grálem prozatím žije v lese (znalci už větří nevědomí) s matkou, která ho takto chrání před rytířstvím, které ji stálo dva syny a manžela. Autorka lakonicky shrnuje, že jeho mládí je typickým příkladem pohádky o hlupáčkovi. Nemůžeme být tedy překvapeni, že v lese potká rytíře, které má za anděly. Po jejich vzoru opustí matku, která následkem toho žalem zemře, a ve jménu nově nabytých ideálů se začne chovat jako buran. Zabije Červeného rytíře, který urazil krále Artuše, zrekvíruje jeho zbroj, čímž získá materiální předpoklady pro své rytířství. Nicméně býti rytířem je hodnota především duchovní a nelze seděti u Kulatého stolu a mít pod brněním hadry velšského venkovana. V rovině obecné je uvedeno rytířství jakožto pokus o spojení barbarského válečníka s křesťanskými ideály.

Alespoň to nejnutnější se Perceval naučí od učitele Gornemance de Goort. Ten jej mnoho zlozvyků odnaučí, ale zakáže mu klást dotazy, čímž mu zadělá na další problémy. Posléze jej Perceval za účelem rytířské potulky opustí, nalezne hrad Belrepaire patřící krásné Blanchflur, odežene vlezlé nápadníky a získá cenu pro vítěze. Nicméně nežije šťastně až do smrti, nýbrž opět vyráží, tentokrát „za matkou“. Při tomto bloumání poprvé nalezne hrad grálu, vidí vše co vidět má, nechá se pohostit, ale věren radám, na nic se neptá. Ráno jej pak překvapí, že je beze slova vyhozen, načež je mu za absenci dotazů spíláno. Prvá návštěva dopadla nejhůře jak mohla, avšak iniciace byla provedena, a teď již Percevala od rytířského putování za smyslem grálu (queste) nic neodradí.

Vraťme se blíže k událostem na hradě grálu. Perceval zde potkává strýce z matčiny strany, případně, je-li přítomen Josef z Arimatie, příbuzné z otcovy strany (u R. de Boron). V prvém případě se jedná o pozůstatky matriarchální společnosti, respektive společnosti v níž je za přiženěného manžela odpovědná rodina nevěsty, ve druhém je Perceval skrze již zmiňovaného Josefa z Arimatie příbuzný samotného Ježíše, čímž je mu ještě okatěji přisouzena vykupitelská úloha. To na co se měl zeptat, ale nezeptal, byl průvod s grálem. Byl-li by se zeptal, byl by se grál grálu okamžitě uzdravil. Král grálu byl totiž raněn „na kyčlích“, podivným způsobem a nejistou osobou, někdy i jemu příbuznou. Ostatně časem se provalí, že existuje nemocný král grálu a starý král grálu a vše bude vůbec nepřehledné a symboluplné.
Tedy samotný průvod obsahem otázky býti neměl, tím měly být nesené předměty: meč, krvácející kopí, grál samotný, stůl, talíř a 2 nože. Výklad zmíněných předmětů zabere 5 kapitol, takže jen ve zkratce. Meč není obyčejný, buď už je zlomený nebo je upomínáno, že se může zlomit - symbol mužské síly a schopnosti rozpoznávat. Zlomí se, je-li použit „nesprávně“, podobně jako sílu rozumu zlomí pýcha.
Jako meč je i kopí mužským symbolem znázorňujícím míření a zásah, intuici a orientaci na jasný cíl. Kopí je pevně svázáno s grálem, bylo to ono, kdo dovolil vytéci spásné krvi Vykupitelově, kterou pak nádoba - grál pojala. Kopí zraňující Kristovo srdce, zde chápané jako obraz Anthrópa - druhého Adama, ukazuje na příklon ke keltskému a germánskému mýtickému materiálu, jako i k apokryfní, gnostické tradici ranného křesťanství, snažící se doplnit obraz Krista. Ústřední symbol legendy - grál - je dáván do souvislosti s prázdným hrobem, který zůstal po Spasiteli, místem, které bude zaplněno novým, duchovním životem. Mnohem výrazněji se zde připomíná, že Perceval je Kristovým pokračovatelem - Spasitelem makrokosmu. Alchymisté (dle Junga) chápali obsah grálu jakožto kámen mudrců. U Wolframa je grálem dokonce přímo kámen - obsah byl ztotožněn s nádobou.

Veškeré tyto interpretace jsou silně alchymisticko-gnostické. Ve „Válce na Wartburgu“ je grál dokonce kamenem odraženým z Luciferovy koruny při jeho pádu. Grál vystupuje jako nádoba nebo jako kámen, snad souvisí s tím, že alchymisté jako „přírodovědně“ orientovaní myslitelé v látce hledali spíše obsah, tzn. božského Ducha, zatímco básníkům spíše leželo na srdci pocitové uchopení a utváření téhož problému, čemuž vhodně odpovídá ženský symbol nádoby.
Stůl slouží jako nosná podložka grálu, týká se lidského úsilí o syntézu celosti. Stůl je kolektivní aspekt uvědomění, zatímco talíř je jeho aspektem individuálním. Nože - uváděné do souvislosti s kopím, nahrazují „zlomený meč“ tradičního myšlení novou formou myšlení z nevědomí.

Není divu že Perceval napoprvé nepochopil. Zlý sen připomínají i jeho další příhody po odchodu z hradu grálu. V lese potkává plačící dívku, kterou již viděl v průvodu grálu, se sťatou hlavou rytíře v klíně (svou vlastní animou plačící nad jeho blbostí). Sťatým rytířem je Perceval sám (nevědomý je pro svět grálu mrtvý). Události začínají plnit svou úlohu, Perceval si začíná uvědomovat, své jméno a posléze i svou vinu, to, co svým chováním způsobil matce, grálu, Blancheflur. Nikoliv to, co dělal, ale to, že nedokázal posoudit, co dělal, je jeho vina. A v průběhu vytržení nad třemi kapkami kachní krve na sněhu se setkává s Artušovým dvorem.
Kniha se v tomto místě navrací na hrad grálu za jeho trpícím králem - Králem rybářem. Ryba je symbol nevědomého obsahu pod prahem vědomí, symbolem spasitele, posvátným jídlem. Jozue, který přivádí Izraelity do Palestiny je ben Nún - „syn Ryby“. Křesťanství vzniká a je dominantou věku Ryb a král grálu je křesťanská dominanta kolektivního vědomí smýkaná hlavním aspektem věku Ryb - vyostřením protikladů. Krále grálu napadá temný aspekt božství (někdy jej na kyčlích poraní jeho neviditelný bratr), je vědomím konfrontovaným s problémy fyzična a zla, které nedokáže řešit, a proto čeká na sjednotitele protikladů, alchymistický Kámen - Percevala. Král rybář rybaří proto, aby vylovil spasitele.
Samotný děj se dále komplikuje postavou Gawana, který je skoro stejný jako Perceval. Avšak ve věku Ryb je zemní, lidský Perceval světlým hrdinou a sluneční hrdina, křesťansky dokonalý, nepřemýšlející Gawan představuje temnou stránku. Kdykoliv se má Gawan dovědět něco o říši grálu, usne; nevědomí je mu nepřístupno. Jeho úkolem je pátrat po kopí, které zničí království, to jest po útoku temného nepřítele, naproti tomu Perceval hledá žensky přijímající nádobu (nebo kámen), tzn. symbol celosti překračující svrchu uvedený problém protikladů, a tedy sjednocení protikladů.

Mezitím Perceval po pět let bloudí po zemi, aniž by si vzpomněl na Boha (smrt matky = smrt duše). Pak narazí na kajícníky, kteří jej pošlou za poustevníkem, kde se mu dostane dalšího poučení, a to že grál neobsahuje žádné ryby, ale jen hostii. Pozvolna se Perceval přesouvá od přírodně-magického pohledu na svět, kde já bylo centrem, k duchovně-mystickému nazírání, kde já nemá žádnou důležitost. I Gawan se přesouvá, na hrad žen, kde odrazí dva útoky zvířecího chtíče a přes další eskapády, při kterých omdlí i Artuš dosáhne hradu grálu, uvidí průvod, doví se o kopí, ale před poučením o grálu usne, z důvodů jež již byly zmíněny.
Po předjezdci Gwanovi si dá turné po ženských hradech také Perceval. Na prázdném hradě nalezne jen šachy, které jej samy poráží. Když chce zlovolné figurky vyházet oknem, vznoří se z vody žena v červeném s hvězdami. A pozor teď to přijde: Od ní dostane bílého psa, aby mohl přinést hlavu bílého jelena. Když loví jelena, ukradne mu neblahá panna psa za zabití jelena a pošle ho bojovat s černým rytířem, chce-li psa zpět. Mezitím mu bílý rytíř Garsal, kterého poslala bílá žena, ukradne hlavu jelena i čerstvě vráceného psa. Při pronásledování bílého natrefí na jiného rytíře, an vraždí panoše s kopím. Poté natrefí na Garsala jak loví druhého bílého jelena.
Ještě než barevné šílenství skončí, přejde přes milostiplný brod do hradu Belrepaire, kde se opět zdrží jen krátce a odjede jako minule hledat rodný dům. Tentokráte se mu to podaří, uvědomí si smrt matky, porazí Garsala (bílá žena je mezitím už v červenobílé) a získá psí hlavu i jelena. Merlinova dcera mu navíc půjčí mezka a prsten, takže dokáže přejít přes dva zázračné mosty o u osy světa si uvázat koně. Skrze tyto význačné skutky nalezne cestu na hrad s šachovnicí, kde konečně předá hlavu a vrátí psa, aby mohl vyrazit do poslední fáze cesty za grálem.
Kromě dítěte v koruně stromu a kaple s mrtvým a černou rukou, která zháší svíce jej již od hradu grálu nic nedělí. Slavně se doví, proč kopí krvácí, načež král grálu vyskočí a je zdráv. (U Wolframa, u Manessiera - pokračovatele Chretiénova - musí přinést Partianovu hlavu, neboť: Král grálu se poranil o meč, který zlomil Partianus, když mstil bratrance Espinogre, který obléhal hrad bratra krále grálu Goona du Desert a byl jím zabit. Hlavní je zachovat si přehled, malujte si grafy a nestyďte se používat barvy.) Závěrem ještě ožení dva páry, nejčastěji nositelky grálu a talíře a odejde poustevničit. Po jeho smrti jej grál, talíř a kopí následují do nebe, protože doba nebyla zralá na integraci symbolu grálu a ve společenství středověké církve pro něj nebylo místo.

Tímto se dějová linka Percevalova příběhu uzavírá, leč kniha má pro čtenáře připraven ještě přehled dalších témat a variací Roberta de Boron a 8 kapitol výkladu symbolů a motivů, které se nevešly do kapitol dějových. Dílo Roberta de Boron je vysloveně náboženského charakteru a kromě toho Perceval je až třetí díl. Prvý díl, Josef z Arimatie, se věnuje tomuto Pilátovu rytíři (jezdci), který sejme Krista z kříže, pak si jedenačtyřicet let posedí než jej vysvobodí tajný křesťan Vespasiánus, aby mohl odcestovat do Anglie. Že celou tu dobu stráží grál je nasnadě, ostatně proto se o něm vůbec mluví. Velkou roli zde hraje Jidášovo místo u stolu - neblahé místo - na něj může beztrestně dosednout až třetí Adam, sjednotitel protikladů Perceval.

Díl druhý - Merlin - vychází z Nikodémova evangelia. ďáblové jsou jistým způsobem pobouřeni, že Kristus osvobodil Adama a Evu z pekla, rozhodnou se proto vyslat vlastního, temného proroka. Za tímto účelem se zmocní zbožné panny, která však svou cudností a odříkáním plány pekelníků zhatí. Polopekelné dítě, ano je to Merlin, pak u soudu matku ve věku 18-i měsíců obhájí, před zastánci konzervativní jistoty upálení. Sám po jistém čase dostává od krále Vortigerna nabídku být jakožto dítě bez otce obětován v základech jeho věže. Merlin přijde s alternativním projektem vykopání draků, kteří jsou pod základy věže. Šarvátku červeného s bílým Vortigen nepřežije a moci se spravedlivě ujmou bratři Pendragon a Uther (první záhy zemře a druhý si vezme i jeho jméno). A odtud je to díky televizi zase známější: Merlin pomůže Utherovi získat Ygerne, za což dostane jejich dítě - Artuše, a také mu poradí výrobu kulatého stolu, čímž je vše připraveno pro dějství třetí, Percevala; viz. opět od začátku.

Oněch 8 výkladových kapitol se věnuje již zmíněným třem Adamům, problému čtvrtého v trojici, tj. oblíbené gnostické téma božského původu ďábla (případně Jidáše) a vůbec podivné dvoutvářnosti některých výše zmíněných postav. To se týká i Merlina, který vystupuje jako Antikrist i prvotní obraz Boha Otce, medicinman, věštec, trickster, alchymistický Merkurios a i jeho zmizení vidí autorky značně archetypálně.
K posledním kapitolám jsem měl poznamenáno ještě mnohem víc, ale snad mi odpustíte, že ponechám něco nového i laskavým čtenářům. Neodpustím si však upozornit na překladatelskou práci Petra Patočky, který nejen že dobře přeložil, ale také vzorně doplnil odkazy na české zdroje a spoustou překladatelských vysvětlujících poznámek, které svědčí o tom, že nejen překládanou knihu, ale i valnou většinu jejích zdrojů velmi důkladně pročetl.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí s jejím zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0