Portál.cz > Portál v médiích > Moudrost starého Irska

Moudrost starého Irska

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 7.12.2001

Vidět Boha vždy, všude a ve všem je projevem právě té formy zbožnosti, kterou dnes nazýváme „keltskou“. Píše autor této sbírky dokumentů keltské spirituality, Robert van de Weyer, vzdor svému jménu tříčtvrteční Ir. Pokud budete na stránkách této knížky hledat Kelty, co mají kůže medvědí a taky ňáký celty a na Sv. Patrika se zlijou jako Dánové, budete zklamáni. I když o abstinentech to taky není, abych, proboha, nevyděsil všechny potencionální čtenáře!

Knihu tvoří výběr irské lidové slovesnosti, se zaměřením na podobenství - líčící pozemské děje a jejich prostřednictvím předávající duchovní význam. Robert van de Weyer není primárním sběratelem, ale více-méně uspořadavatelem, který provedl výběr z celé palety knih. Především se odvolává na sbírku Douglase Hydea, ale připomíná i Thomase Croftona Crokera, Samuela Lovera a ze známějších třeba W.B. Yeatse. Zmiňované sbírky byly sesbírávány v 19. století, čili v čase podobném jako se činili čeští obrozenci. Ostatně i důvody byly podobné - gealic, keltská irština, byla oficiálně zapovězena a britské úřady ji systematicky hubily.
Ani za svou sběratelskou činnost nebyli irští obrozenci nikterak chváleni a jejich knihy se v době svého vydání nedočkaly nikterak velkého zájmu. Naštěstí nekvalitní papír laciných edicí dokázal přežít ono století, které dělilo rodilé mluvčí od těch, kteří by jim rádi naslouchali, respektive v patřičném překladu se začetli.
Do 4 ukázek se lze začíst pouhým prokliknutím. První dvě ukázky jsou z kapitoly „Pokoj a svár“, jmenují se Jak málo stačí a Světlo ve tmě, což dokumentuje, že Julius Caesar měl pravdu, když psal o keltském naturelu to, co psal. především tedy to, že o hádky a rvačky není mezi Kelty nikdy nouze. S čímž souvisí tématika „Moudrosti a bláznovství“ a krátký aforismus Odlesk slávy. Poslední ukázka je z neméně významné oddílu „Bohatství a chudoby“, jmenuje se Poklad a určitě ji budete znát z pohádek a mravoučných příběhů roztodivných světových tradic.
Abych pravdu řekl, při četbě jsem si žádný z výše uvedených příkladů jako ilustrační nepoznamenal. Možná, to bylo tím, co chci ilustrovat. Zaujala mne však hned třetí ukázka keltské slovesnosti, krátká báseň:

Kázání a podvádění
Ti, kdo mají dar kázat,
ho často využívají k podvádění.
Hlásat Boží slovo tak, aby mu každý rozuměl,
vyžaduje velký talent.
Ale schopnost říkat jasně pravdu
je také schopností přesvědčivě lhát.
Proto se měj na pozoru před člověkem,
který v neděli káže,
v pondělí by tě mohl podvést.

Tak hluboká pravda už na sedmnácté straně a kolik lidí o tom dodneška neví.

Jiným příkladem poněkud méně ortodoxního chápání víry budiž následující ukázka pod mnohaslibně informatickým názvem:

Ukazatel
Jak víme, že Písmo je pravdivé?
Jak můžeme věřit jeho slovům?
Jak víme, že Lukášovo evangelium je pravé,
a Tomášovo evangelium pravé není?
Víra nemůže vzejít ze slov na papíře;
Písmo není základem víry.
Víra přichází společně s objevováním pravdy
a Písmo je ukazatelem na této cestě.

Již teď mohu vypadat jako rýpal, který záměrně vybírá věroučně zcestné příklady. Proti tomu, se však musím důrazně ohradit. Podobných ukázek jsem nalezl rozhodně více. Především je z nich cítit odpor k hierarchickému kléru, doplňovaný lidovým vybředáváním ze sporů mezi konfesemi. Jedna z účastnic dialogu „Dvě stařeny“ v jeho samém závěru říká: A já vím jen to, že potřebuji buď všechna náboženství nebo žádné. Kromě básně nebo krátké anekdotické povídky je krátký dialog nejrozšířenější literární formou v knize - milovníci Platóna a řecké filosofie budou jistě potěšeni.
Pestrost se neskrývá jen ve formách, ale i ve stylech, některé části ukazují středověké reálie, či venkovský původ, jak by se ostatně dalo čekat. Báseň „Kdo má pravdu“ argumentuje ve stylu rozporu mezi sledováním celku a částí zcela v súfijském duchu. Báseň „Ráno“ je stylizována zen-buddhisticky. „Letní ráno“ je poetistické, skoro jako ranný Wolker. „Poslední vůle kněze“ obsahuje matematický rébus hodný besídky hádankářů a ne středověkého venkovského faráře. „Truchlící vdova“ je povídka s jinými jmény známá z buddhismu i judaismu.
Zbývá se tedy jen zamyslet, zda uvedený výběr skutečně představuje irskou spiritualitu. Irská současnost, charakterizovaná vášnivou nenávistí mezi jedněmi z nejbližších křesťanských denominací, katolíky a anglikány, přičemž prvým za to účast v tomto boji hrozí exkomunikace, je na hony vzdálena všeobecnému ekumenismu této sbírky. Možná, že autor jen chtěl vidět své předky jako tolerantní mudrce. Možná, že takoví skutečně byli. Možná, že takoví nebyli, ale chtěli být a tak si alespoň vyprávěli, že takoví jsou. Svůj styl si každopádně vytvořili. Svou zkouškou bratrství ale doposud neprošli:

Dokážeme být svorní i přes rozdílné názory?
Dokážeme žít v jednotě,
i když se sebou navzájem nesouhlasíme?

To je skutečná zkouška bratrství.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0