Portál.cz > Portál v médiích > My a oni v multikulturní společnosti 21. století

My a oni v multikulturní společnosti 21. století

Autor: Vilém Novotný, FF UK Praha | Datum: 28.5.2002

Problematika migrace, která je vyjádřena a spojena s pojmy jako emigrace, imigrace, etnická menšina, etnická skupina, majoritní a minoritní společnost atd., není českému prostředí tak neznámá, jak se zdá. Důvodem je to, že tvoří nedílnou součást jeho tradice (vzpomeňme na vystěhovalecké a přistěhovalecké vlny od 17. století, vztahy Čechů k českým Němcům, Slovákům, Rusům, Cikánům - Romům a jiným).

Dříve než se začneme tímto tématem zabývat, tak je nutné podotknout, že při jeho bližším rozboru budeme stále narážet na problém, jak vymezit "české", protože jeho významy a chápání, která jsou vztažená k etniku, území, kultuře a politickým principům aj., se vzájemně překrývají a znesnadňují tak orientaci v této choulostivé problematice. Praktickým vyústěním tohoto problému je ztížené rozlišování mezi Čechy, českou společností, obyvatelstvem České republiky, českou kulturou, českou majoritní společností atd., které často ústí do záměn pojmů a tím přispívají k dalšímu znepřehledňování migračního a menšinového diskurzu v české společnosti.
I díky výše uvedeným důvodům by však bylo hrubou chybou předpokládat, že povědomí české veřejnosti o migrační a menšinové problematice je shodné se společnostmi, které jsou od období dekolonizace nuceny se vyrovnávat se změnou etnického složení své společnosti a vlivy jim netradičních kultur, které si přinesli přistěhovalci jiného etnika než, které obývá hostitelskou zem. Můžeme-li srovnávat, pak je česká společnost po roce 1989 postavena před podobná dilemata jako "severoatlantické" společnosti v 60. letech 20. století. Zrušením "železné opony", uvolněním přísné kontroly pohybu osob a otevřením svého hospodářství světu se Česká republika a její občané dostali do přímého kontaktu s ostatními etnickými skupinami a jejich kulturami, o kterých byli předtím tak maximálně informováni médii a osobními zkušenostmi ze zahraničních dovolených. Exotika styku s cizinci a jejich odlišnými kulturními projevy se v každodenním životě rychle vytratila a česká společnost se musela rychle vyrovnávat s pronikáním cizorodých kulturních vlivů a jejich nositeli.
Nelze pochybovat o tom, že česká společnost byla touto změnou zaskočena a že nebyla připravena se pružně přizpůsobit změněnými podmínkám okolního světa. Je otázkou společenského výzkum, aby zjistil, nakolik se zde promítla představa o tom, že pádem komunistického režimu zmizí vše špatné a vše dobré a "tradiční" zůstane zachováno. Konkretizujeme-li to, pak lze předpokládat, že většina lidí si přála, aby mohla volně vyrazit do světa, ale aby veškeré cizí vlivy, které by mohly problematizovat její identitu a zasahovat do jejího "životního prostoru" a způsobu života, končili svou působnost na hranicích České republiky.
Vyjádření tohoto přání je také možné nalézt v konfliktu o podobu nového politického režimu Československa, resp. České republiky. Podoba a výsledek tohoto konfliktu je výstižný pro českou společnost, která je tvořena výraznou většinou českého etnika. Podstatou sporu bylo, zda se bude nový režim budovat na základech tzv. národního, tradičního, principu, který přinese nadvládu nejpočetnější etnické skupině, kterou označí za státní národ, tj. zda příslušníci tohoto národa budou mít vůdčí, státotvornou, roli ve všech sférách života na území Československa, resp. České republiky. Jinak to lze také vyjádřit klasickým dělením na "My a Oni". Soupeřem tomuto pojetí byl občanský, moderní, princip, který je založený na Listině základních lidských práv a svobod a který klade otázku národnosti až za požadavky rovnosti všech občanů ve státě. Je možné říci, že výsledkem střetu je zde jakýsi hybrid, kdy ve "veřejném" vítězí občanský, ale v "soukromém" naopak národní princip. Rozporuplnost situace je tak způsobena tím, že lidé musí žít a jednat v prostoru, kde je vyžadována poslušnost, modernímu a právně zakotvenému, občanskému principu, tj. ve "veřejném" jako je např. zaměstnání, tak v prostoru, kde přetrvává tradiční národní princip, tj. v "soukromém" jako je např. rodina a pospolitost. Je nutné mít na mysli, že národní princip byl nedílnou součástí, i přes právní a politické prohlášení, výstavby organizace české státnosti od jejího počátku, tj. základním prvkem české tradice "veřejného", a že tradice moderně chápaného občanství ve "veřejném" téměř neexistuje. Shrneme-li to, pak současný stav je jen pokračováním osvědčených "českých demokratických" praktik prolínání se "veřejného" s národním, což nebylo výrazně poškozeno ani nacistickou okupací či komunistickým režimem. Na základě tohoto je důležité mít stále na mysli, že budování českého státu na základech občanského principu, je něčím zcela novým a v české společnosti netradičním. Střetem národního a občanského principu lze tedy poukázat na podstatu problémů, které se objevují ve vztazích české společnosti k cizincům a české majoritní společnosti k národnostním menšinám.
Dalším, vnějším, důvodem, který rozvířil po roce 1989 zapomínané kulturní konflikty, který zpochybnil kulturní a etnickou stejnorodost české společnosti a který vstoupil do boje mezi občanským a národním principem, je změna postavení České republiky z tradiční vystěhovalecké a transitní země na zemi přistěhovaleckou. S tím souvisí také fakt, že se upustilo od přísného oddělování jiných etnických skupin (jako např. Vietnamců, Rusů atd.) od české většinové společnosti. Výsledkem toho bylo, že se příslušníci české společnosti intenzivně setkávali (a setkávají) s příslušníky jiných kulturních skupin v místech, která byla tradičně považována za jejich hájemství jako např. úřady, základní a stření školy, hospody, obchody, sídliště atd. Na tuto novou situaci, která přirozeně přinášela nové střety a nedorozumění způsobená rozdílností kulturních zvyklostí, byla nucena česká společnost reagovat a řešit je. Převažujícím východiskem, které si zvolila, pokračujíce ve své tradici, bylo odmítání a marginalizace problematických kulturních a etnických skupin. To s sebou samozřejmě přináší problémy zejména sociálního rázu, ale také rozpory s právním rámcem českého státu.
V těchto souvislostech by nás neměla zarazit skutečnost, že se výzkum migrace a etnických skupin v České republice a jeho výsledky příliš nevěnoval šíření informací o našich nových spoluobčanech a spoluobyvatelích tou měrou, která by odpovídala potřebám nové situace. Příčinou tohoto stavu lze hledat v nezájmu politické elity o toto téma. Je možné také předpokládat, že kdyby bylo podniknuto více kroků v tomto směru, tak by se zvýšila kultura české společnosti ve styku s cizinci a přistěhovalci, následkem čehož by ubylo konfliktů způsobených nedorozuměními vznikajících z neznalosti kulturních rozdílů a z toho vyplývajícího chování, a česká xenofobie by se dostala na místo jí odpovídající.
Jedním z vysvětlení střetů mezi příslušníky většinové společnosti a menšiny je to, že jsou většinou zapříčiněny nedorozuměními, která vyplývají ze špatné výměny informací, a z toho plynoucí chybným porozuměním si mezi nositeli rozdílných kultur. Z toho vyplývá, že možností, jak se dopracovat k novému a méně konfliktnímu modu vivendi příslušníků rozdílných kultur v jedné společnosti, je zlepšení vzájemné komunikace a zapracování vědomí možného nedorozumění, které vyplývá z kulturních rozdílů. Toto vědomí by mělo být budováno pomocí větší obecné informovanosti o kulturních význačnostech různých etnických skupin a jejich kultur, tak jako dodržováním určitých postupů při komunikaci s příslušníky jiných kulturních skupin, čímž se omezí či dokonce odstraní nedorozumění a následné konflikty vyplývající z těchto kulturních rozdílů. Sborník Menšiny a migranti v České republice, který je volným pokračováním publikace Výchova k toleranci a proti rasismu (Portál, 1998) si klade za cíl přispět k šíření tohoto přístupu. Přesněji řečeno, sborník přináší, slovy editorky, "... základní informace o hodnotách a tradicích etnických skupin migrantů, které přicházejí do naší země v posledních letech, nebo těch, jež zde sice žijí delší dobu, ale my o nich zatím mnoho nevíme." (str. 9), tak jako chce "... přinést informace, které mohou snížit napětí v praktickém životě, a ... rozšířit pozitivní pohled na věci a jevy s nimiž se budeme setkávat stále častěji (setkávání se s příslušníky odlišných etnických skupin a jejich kulturními projevy - pozn. autora)." (str. 10). Shrneme-li, pak "Kniha je doplněním pohledů na problém interetnického soužití a navazuje na řadu knih, které na toto téma již vyšly." (str. 10).
Hlavní proklamovanou myšlenkou knihy je tedy snaha o odstranění xenofobie české společnosti podle zásady: "Obavu můžeme snížit či se jí zbavit tehdy, když se o tom, koho se bojíme, dozvíme co nejvíce konkrétních informací." (str. 9). Tato myšlenka vychází z následujících předpokladů: "Všichni, kdo příslušníky menšin potkávají na ulicích, ve školách, na pracovištích, kdo budou žít v jejich sousedství, potřebují podrobné a přesné informace - aby mohli pochopit, poznat a hledat společné cesty, a ne jen odsoudit a distancovat se. Alespoň trochu k tomu přispět se snaží i autoři této knížky." (str. 184). Toto tvrzení se poněkud dostává do střetu s přesnějším vymezením cílové skupiny čtenářů této publikace, které lze najít na zadní straně obálky: "Publikace ... je určena pedagogům, sociálním pracovníkům, pracovníkům státní správy, odborníkům a studentům sociálních oborů, geografie, kulturní antropologie apod." Již na tomto místě můžeme podotknout, že první označení cílové skupiny čtenářů je výstižnější, protože kniha má blíže k popularizační příručce než k akademickému textu. Nepředbíhejme však a vraťme se k bližšímu popisu členění práce.
Zmíněný sborník se skládá jednadvaceti částí, z čehož je osmnáct číslovaných kapitol, které tvoří jádro knihy. Kapitoly jsou krátké studie, většinou v rozsahu okolo šesti stran, které přináší čtenáři základní informace o dané problematice a výběrový seznam literatury k dalšímu studiu. Sborník je rozdělen do tří okruhů podle témat, které rozebírají. Prvním okruhem je Multikulturalita a migrace v dnešním světě obsahující tří kapitoly, které se zabývají náčrtem modelu optimálního komunikačního stylu s příslušníky odlišných etnických skupin (kap. 1); teorií, současným stavem a faktory ovlivňujícími budoucí směřování mezinárodní migrace, tak jako modely adaptace a integrace přistěhovalců v jejich novém domově (kap. 2). Třetí kapitola se zabývá právním rámcem ČR, v kterém je zakotvena problematika migrantů, uprchlíků a národnostních menšin, jejich diskriminací a ochranou před diskriminací.
Tato část představuje pokus o určitý teoretický úvod do problematiky migrantů, národnostních a etnických menšin a skupin. Bohužel je dosti krátká (25 stran z celkových 200) a chybí jí větší provázanost a vyrovnanost. Příliš se zde nesetkáme s přiblížením vývoje, stavem a šíří současného diskursu o mezikulturní komunikaci, o právním postavení celé migrační a etnické problematiky. Lze předpokládat, že editorka se rozhodla nasměrovat tuto publikaci více k praktickým příkladům a že u čtenáře předpokládá znalost těchto faktů z četby předchozí publikace Výchova k toleranci a proti rasismu (Portál 1998). Přesto se domnívám, že by věci prospělo, aby zde byla uvedena studie o teorii multikulturalismu, která by nám předložila myšlenkové zasazení teorie vybízející k toleranci a přebírání podnětů od dalších kultur, tak jako by vysvětlila podstatu konfliktu mezi občanským a národnostním přístupem, zde vyjádřenou podtitulem publikace My a oni v multikulturní společnosti 21. století. Jednoduše řečeno, měla by obhájit názor, proč je multikulturalistický přístup nejlepším řešením současné situace a proč je tedy nutné ho prosazovat. Na škodu by zde nebyla ani kapitola uvádějící čtenáře do problematiky vymezení kultury, protože tento termín je velmi často používán a také je mu dáván různý obsah. Domnívám se, že nelze spoléhat na čtenářovo vyciťování významů termínů týkajících se kultury, které jim dává ten který autor. Dalo by se říci, že pojem kultury se po té může jevit, díky neporozumění, jako zástěna, za kterou lze vše schovat a kterou však lze také vše vysvětlit, když jsme s jinou argumentací v koncích.

Druhá část sborníku nese název Informace o migrantech přicházejících do ČR. Je uvedena fiktivním, nutno dodat, že velmi tendenčně zabarveným, modelovým příběhem současného "anonymního" uprchlíka. Po něm následuje pásmo kapitol o vybraných etnických přistěhovaleckých skupinách do ČR: (Afghánci (kap. 5), Albánci (kap. 6), Bosňáci (kap. 7), Ukrajinci (kap. 9) a Vietnamci (kap. 11)). Ty by se daly přirovnat k malým medailónkům či mozaikám, protože v nich najdeme základní, tj. velmi stručné, informace o politických dějinách původní země imigrantů s důrazem na vývoj jejího etnického složení. Dále se zde nachází charakteristika hodnotového systému a způsobu života dané etnické skupiny a částečné srovnání se zvyky a hodnotami české většinové společnosti s upozorněním na některé možné konflikty, které by mohly vzniknout při vzájemném setkání. Po té většinou následuje stručné shrnutí vývoje přistěhovalectví dané etnické skupiny do ČR a na závěr je umístněn výběrový seznam doporučené literatury, ze kterého lze načerpat další informace o dané problematice. Tři kapitoly (kap. 8, 10 a 12) jsou v této části věnovány zprávám o výsledcích dotazníkových šetřeních v ruské a ukrajinské komunitě v ČR a ve skupině volyňských a tzv. černobylských Čechů, které provedla Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Přihlédneme-li k názvu publikace (Menšiny a migranti v České republice), pak je na první pohled zarážející úzký a jednostranný výběr etnických skupin. Ty byly údajně vybrány jako nejdůležitější etnické skupiny, které do ČR přicházejí (viz. zadní stránka obálky). V tomto případě je však podivné, že byli zcela opomenuti přistěhovalci ze západní Evropy a severní Ameriky (Američané, Němci, Francouzi, Španělé, Italové atd.), kteří vytváří výraznou a významnou komunitu v ČR. Tak je také zajímavé nepoukázání na jiné výrazné etnických skupiny jako např. Bělorusové, Číňané, občané kavkazských a středoasijských republik, tak jako lidé z Blízkého východu, severní a subsaharské Afriky, nemluvě o občanech ze zemí Latinské Ameriky. Mezi dalšími problémy této části, které se však spíše vztahují k formálním stránkám příspěvků, jsou: nesourodé členění faktů v "medailóncích", které znesnadňuje přehledné srovnávání různých aspektů jednotlivých etnických skupin; absence poznámkového aparátu díky níž se dají velmi těžko ověřovat některá tvrzení či vyhledat další informace k vybranému problému, tak jako rozlišovat, co je kompilací a co vlastním autorovým přínosem; kvalita předkládaného výběru literatury k dalšímu studiu, která by měla být, díky nepřítomnosti poznámkového aparátu, opravdu reprezentativní, což, bohužel, často není. Nutno podotknout, že předešlé výhrady se nevztahují na prezentace výsledků dotazníkových šetření.

Třetí část knihy je nazvaná Romové a Češi - od konfliktu k soužití a představuje jakousi případovou studii, která je nejspíše pokusem o modelové zpracování problematiky jedné národnostní menšiny podle hlavní myšlenky této knihy, tj. odbourání strachu z cizího poskytnutím co největšího počtu konkrétních informací o historii, životním stylu, hodnotovém systému, možných konfliktních situacích mezi českou většinovou společností a etnickou menšinou atd. Budeme-li pátrat po tom, proč byli vybráni právě Romové, tak se na zadní straně obálky dozvíme, že Romové byli vybráni také jako odpověď na požadavky účastníků seminářů pro učitele a další odborníky. O jaké semináře a o jaké odborníky se jednalo se však už, bohužel, nedozvíme.
Ale vraťme se ke struktuře této části. Ta je uvedena studií, která je členěna podobně jako "medailónky" v předcházející části (kap. 13). Po té následují kapitoly, které popisují zvláštnosti fungování romské rodiny a romské zvyky, chování a komunikaci (kap. 14 a 15). Dále jsou zde kapitoly shrnující zkušenosti s romským pedagogickým asistentem ve škole (kap. 16), romskou kriminalitu (kap. 17) a výsledky rozhovorů s Romy, kteří požádali o azyl ve Velké Británii (kap. 18). Tyto informace nám pomohou utvořit si alespoň částečně ucelenou představu o životě a tradicích romské komunity a možných problematických místech jejího soužití s českou majoritní společností, zvláště když ta o tom dříve mnoho nevěděla.
Nicméně je škoda, že se zde nevěnovalo téměř žádné místo tomu, aby se blíže vysvětlilo prapodivného postavení romské komunity jako národnostní menšiny-nemenšiny. Podle oficiálních statistik se k romské národnosti v roce 2001 přihlásilo pouze okolo 11 tisíc obyvatel ČR (v roce 1991 to bylo okolo 35 tisíc - viz. Český statistický úřad), což je např. méně než Slováků, Němců, Poláků, Američanů, Rusů a Ukrajinců žijících v ČR. Naproti tomu se neoficiální odhady pohybují okolo 200-300 tisíc Romů v ČR(zde např. str. 157). Přihlédneme-li k těmto datům, která ukazují na ohromující rozpor v počtu romské komunity v ČR, pak se nabízí otázka, zda romský problém z pohledu národnostní menšiny, podepřený oficiální statistikou, vůbec existuje a kdo je to vlastně Rom? Je na snadě poukázat na to, že tzv. romský problém je spíše problémem sociálním než menšinovým. Zde je také patrné selhání současného systému, podle kterého se zjišťuje národnost jednotlivce na subjektivním základě, protože údaje o počtu národnostních a etnických menšin takto získané spíše skutečný stav zatemňují než objasňují, jelikož jsou v rozporu se skutečností. Ilustrujeme-li to na příkladu, pak jakýkoliv Čech (podle objektivních kritérií jako rodiče, místo narození, používaný jazyk atd.) se může prohlásit za Kelta či Apače, jestliže se tak sám cítí. Je tedy otázkou, jak zacházet se součastnými statistikami o národnostních poměrech v ČR. Dalším příkladem, který poukazuje na zapeklitost této tragikomické situace, je uveden např. ve studii k romské kriminalitě (kap. 17). Zde se romská kriminalita hodnotí, na dosti vratkých základech (str. 157), jako normální a odpovídající jakémusi mezinárodnímu standardu, protože se její hodnoty pohybují okolo čtyřnásobku romského zastoupení v české společnosti. Východiskem samozřejmě je předpoklad, že Romové tvoří 2,5-3% české společnosti (str. 159). Na straně 158 se však čtenář dočte, že od roku 2000 se údaje o národnosti v policejní statistice nevedou a že již od roku 1993 nebyla tato data, až na vyjímky, postupována ke zveřejnění. Smysluplnost celé studie o romské kriminalitě je tedy zcela v sázce, tak jako další práce založené na oficiálních statistikách.
Jsou zde však další problémy, které s tímto souvisí, jako problematická volání po afirmativních akcích (str. 123, 157), důkazově nepodložená a tím závažnější obvinění ze zaujatosti orgánů státní správy, jako např. Policie ČR, vůči Romům (např. str. 36, 172, 176), či přejímání pojmu "nový rasismus" (str. 156-7). atd. Pojem "nový rasismus", který je založen na myšlence homogení kultury, tj. požadavku podpory kulturní integrity daného národa a žití v kulturně homogení, a tudíž žádný konflikt implicitně nevytvářející společnosti (str. 156), se staví proti kulturnímu pluralismu, který představuje soužití více kultur v jedné společnosti, což je pro "nový rasismus" neslučitelné s harmonickým životem národní společnosti (str. 157). Tento pojem nám mimochodem může objasnit nedorozumění vznikající z jiného chápání jeho významu v české společnosti a na Západě. Otvírá se zde otázka o tom, jak je úspěšné přenášení západních konceptů do české společnosti, která má poněkud jiné kulturní zázemí. Podíváme-li se na vyznění jiných, tomuto podobných pokusů jako např. volný trh či feminismus, pak bychom k takovýmto akcím měli být spíše skeptičtí
Je škoda, i když je to v tomto případě pochopitelné, že většina textů se nese v tendenčním duchu obviňujícím majoritní českou společnost, tj. společnost tvořenou převážně Čechy (např. kap.3, 13, 15, 18) z nezájmu a cílené diskriminace Romů, aniž by zde byla o snaha o objektivnější odstup a pohled z druhé strany, tj. z české společnosti. Je zde opět nutné upozornit na nebezpečí číhající v nevyjasněnosti pojmů jako Češi, Romové, česká majoritní společnost, česká společnost atd., které nás může přivést na nová zcestí a nedorozumění.
Závěrem se lze zeptat, proč zde nejsou podobně zpracovány i jiné etnické skupiny se statusem národnostní menšiny v ČR jako je bulharská, chorvatská, maďarská, německá, polská, rakouská, rusínská, ruská, řecká, slovenská a ukrajinská (viz. str. 33) a provedena jejich srovnávání či alespoň vytvořen jejich "medailónek" do předcházející části.
Textová část publikace je zakončena Závěrečný slovem, které představuje pokus o vyvození závěrů k materiálům, které se byly představeny ve sborníku. Vyjádřením těchto závěrů je návod, který vychází z myšlenky "začarovaného kruhu komunikace" (str.179-182), což je modelovým vyjádřením toho, kam až mohou dojít konflikty vyvolané špatnou komunikací různých skupin obyvatelstva, tj. vývoj od negativního vyjadřování po genocidu. Ve zmíněném návodu je v bodech vyjádřeno, jak postupovat proti intoleranci a projevům rasismu, tak jako zásady pro vyjednávání v konfliktní situaci. Kánonem těchto ponaučení je volání po občanské statečnosti při boji s projevy rasismu a diskriminace v české společnosti.

Závěrečná část publikace "O autorech" přináší krátké anotace o pisatelích příspěvků. Je na místě si položit otázku, kdo jsou tito lidé? Na zadní části obálky se o nich dočteme, že to jsou "naši přední odborníci", a na str. 10 jsou charakterizováni následovně: "Příspěvky do knihy napsali odborníci, kteří se příslušnou národnostní minoritou zabývají a zemi původu mnohokrát navštívili, nebo pracují ve výzkumu a pokusili se jako první vstoupit do nových komunit a získat informace, jež nám skupinu přiblíží." Úsudek, o tom, zda to jsou opravdu odborníci na slovo vzatí nechávám na uvážení povolanějším. Chtěl bych zde uvést pouze pár poznámek k údajům, které jsem získal rozborem dat o autorech a spoluautorech příspěvků. Domnívám se, že jsou zajímavé pro hodnocení kolektivu přispěvatelů shromážděných kolem této knihy a že pomohou lepší orientaci čtenářům této knihy.
Z osmnácti uvedených autorů, spoluautorů a jednoho kolektivu pracovníků Poradny pro uprchlíky (kap. 4) jich má sedmnáct svou vlastní anotaci v závěrečné oddílu publikace. Prvním poznatkem získaným jejich rozborem, je ten, že drtivá většina z nich je nějak spojena s Prahou (16 ze 17-ti) a to především jako místem absolvování svého studia či svým působením. Další zjištěním je to, že nejpočetnější jsou lidé instucionálně spjatí s Karlovou univerzitou v Praze (tj. jest jako s místem, kde získali či získávají svého vysokoškolské vzdělání nebo místem své působnosti) (15 ze 17-ti) a to především s Filozofickou fakultou (7 ze 17-ti) a Fakultou přírodních věd (4 ze 17-ti). Dalším zajímavým údajem je, že se mezi nimi nachází pouze jeden etnolog (Filip Tesař). Podíváme-li se na etnické složení přispěvatelů, tak zjistíme, že je zde výslovně uvedena pouze jedna příslušnice jiné než české národnosti (Polka MVDr. Anna Gorniaková). Bohužel, u ostatních nebyl tento údaj uveden a lze se tak tedy pouze domnívat o jejich národnosti. Osobně předpokládám, že až na další 2-3 osoby, jsou všichni etničtí Češi. Dalšími zajímavými údaji jsou, že 8 ze 17-ti přispěvatelů se velmi aktivně věnuje přímé práci imigranty či etnickými skupinami v ČR a že poměr mužů k ženám je téměř vyrovnaný, tj. 13 ku 14-ti.
Na závěr se vraťme k již načatému tématu, komu je kniha určena. Podle zadní strany obálky je kniha určena pedagogům, sociálním pracovníkům, pracovníkům státní správy, odborníkům a studentům sociálních oborů, geografie, kulturní antropologie apod. Jak jsme si během rozboru různých částí práce ukázali, tak je toto tvrzení poněkud diskutabilní. Shrňme si tedy proč.
Domnívám se, že celé publikaci chybí větší provázanost, propracovanost a promyšlenost struktury příspěvků, které jsou charakteristické pro práce určené odborné veřejnosti, a proto se domnívám, že v tomto případě nemůžeme mluvit o učebnici či skriptech, ale pouze o sborníku učebních textů či lépe o popularizační příručce. Je ale na místě říci, že i takovýto druh publikací má své důležité místo ve vzdělávacím systému a že podobné publikace jsou použitelné i odbornou veřejností. Mým cílem je tedy pouze poukázat na charakter publikace a vyvarovat tím případného čtenáře od nedorozumění vzniklých nepřiměřeným očekáváním.
Výrazným problémem textu je to, že ve většině studií chybí poznámkový aparát, který by čtenáři posloužil jako vodítko k ověřování a dohledávání některých tvrzení. Tak se také stírá rozdíl mezi tím, co je výtvorem kompilace, a co je vlastním přínosem autora. Literatura k dalšímu studiu, která je uvedena vždy na konci textu a která by měla být v případě absence poznámkového aparátu velmi důkladná, je většinou opravdu výběrová, tj. záleží na autorovi příspěvku, jaká kriteria si zvolil pro její sestavení. Můžeme se zde setkat s jejím rozsahem od 1-2 titulů (kap.16 a 18) po dvoustránkový seznam (kap. 2). Dále je možné říci, že by byla vítána větší vyrovnanost kvality příspěvků a to zejména formální stránky jako jsou citace, struktura, výběr literatury. Tím by se mohlo dosáhnout výraznější vzájemné provázanosti a přehlednosti celého díla, tj. struktura a obsah každého příspěvku je opět ponechán na vlastním přístupu autora k dané problematice. Nicméně je nutné dodat, že se jedná o sborník a ne o ucelené dílo kolektivu autorů, takže své nároky na celistvost a propracovanost bychom měli brzdit.
Ve své podstatě se tedy jedná o soubor učebních textů či popularizační příručku, která podává základní informace o problematice migrantů a národnostních menšin v ČR. Uvedené texty jsou spojené myšlenkou, že tolerance a multikulturalism jsou nejlepším lékem na neduhy spojené s migrací a přistěhovalectví. Bohužel, není zde žádná diskuse o dalších přístupech, což vyplývá, jak se domnívám, z editorčina předpokladu, že čtenář zná předcházející publikaci Výchova k toleranci a proti rasismu (Portál 1998) a tudíž se teoretická východiska nemusí znovu opakovat. Přesto jsem názoru, že tento předpoklad neplatí pro prvotního čtenáře, který má po té pocit, že se v textech operuje s nevyslovenými požadavky na jeho znalosti, které jsou jakýmsi klíčem k porozumění. Zde vzniká onen pocit z jednostrannosti a nedostatečné teoretické průpravy publikace.
Dalším nebezpečím, které hrozí nedorozuměním je argumentace, že tolerance je nedílným znakem přináležitosti k Západu, tj. že pokud chceme být součástí Západu, tak musíme bezmyšlenkovitě přebrat všechny právní úpravy a vzorce chování vůči cizím etnickým skupinám, a že na Západě se setkáme pouze s projevy tolerance (např. kap. 3). Tato tvrzení jsou velmi problematizována politickými úspěchy západoevropských politiků jako Haider, Le Pen, Bossi aj., kteří velmi úspěšně operují s prvky intolerance a nenávisti k cizímu. Tato problematizace může vrhnout negativní stín na celé téma i na západní Evropu, jakožto cíl směřování ČR. Text kladoucí si za cíl působit i na odbornou veřejnost by se měl takovéto jednoduchosti vyvarovat, protože odborníci budou nejdříve konfrontování s omezeností takovýchto zkratek a nedělejme si iluze, že laici jsou slepí k dění okolo. Na druhou stranu můžou být tato zápory i kladem, protože publikace představuje jeden z výkladů polemických pojmů jako rasismus (kap. 17), diskriminace (kap. 3), vliv komunikace na soužití rozdílných kultur (zejména kap. 1, 15 a Závěrečné slovo), tak jako návrhy pro koncipování české migrační a integrační politiky (např. str.114).
Co se týče využitelnosti této knihy, pak se domnívám, že je vhodná pro rozšíření obzoru při odborných školeních týkajících se problémů migrace a etnických skupin či jako skripta předmětů vyšších odborných škol nebo bakalářského studia. Měla by však být vždy představována pouze jako jeden z přístupů k současnému diskurzu o migraci a národnostních menšinách.

Vilém Novotný, FF UK Praha

Recenze vyšla na www.e-politika.cz a v bulletinu Scientia Politica


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0