Portál.cz > Portál v médiích > Nebojte se myslet hlavou (recenze)

Nebojte se myslet hlavou (recenze)

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 5.6.2002

Téměř všichni asi známe pocit vlastní hlouposti a nemožnosti, který se dostavil ve škole nebo na nějakém kurzu. Lektor či učitel vykládal látku tak, že jsme se prostě „nechytali“. Tyto pocity pak korunovaly výroky vyučujícího, kterými nás ponížil a předvedl všem, jak jsme tupí. Možná nám také řekl, že máme slámu nebo piliny v hlavě nebo že je naše IQ nižší než počet zubů dospělého člověka. Snad si ale také pamatujeme učitele, jenž mluvil srozumitelně, vše nám přiblížil na dřívějších poznatcích a posiloval naše sebevědomí chválou za dílčí úspěch. Aby učení a vyučování nepřinášelo stres a nepohodu, mělo by být brain-friendly, tedy přátelské našemu mozku. Změna učebního stylu se neobejde bez pomoci. Významným pomocníkem v cestě za učením přátelským mozku může být publikace Nebojte se myslet hlavou autorky Very F. Birkenbihl.

Každé slovo, které přečteme nebo slyšíme, vyvolá automaticky nějaké asociace. Při vyučování nebo učení je velmi výhodné vycházet z nějakých známých pojmů nebo jevů, na něž se nové poznatky mohou „zaháčkovat“. Aby ovšem bylo na co, musíme si neustále rozšiřovat své obzory, poznávat nové věci a jevy. „Staré“ stopy v našem mozku nám potom pomohou vytvořit nové a vytvoří pro nás vědomostní síť. Čím hustší a širší síť pak použijeme k zachycení nových informací, tím větší šance, že nám neproklouzne, neunikne velkým okem a zachytí se v našem vědomí. Bohužel naše učebnice a příručky jsou plné izolovaných faktů, které se na ničem nezachytí a nezanechají stopu v našem vědomí. Před zbytečným unikáním informací z naší sítě nám může pomoci jeden zajímavý zvyk. Měli bychom se naučit myslet v různých kategoriích, hledat nadřazené pojmy. Kategorie pochopitelně mezi sebou pronikají, nicméně naše myšlení se díky němu stává transparentním. K získání tohoto návyku pomůže známá hra „Země-město-řeka“, kterou pochopitelně můžeme donekonečna modifikovat.

Někdy můžeme mít pocit, že jsme již za svým zenitem, nemůžeme se ničemu naučit, protože náš mozek nové informace nepřijímá a paměť neslouží tak, jako dříve. Moje kamarádka mi v této souvislosti líčila obavy svého profesora z nových poznatků. Bál se, že mu vytlačí z hlavy ty staré, a proto nečetl noviny, nechodil na filmy s titulky a co nejméně komunikoval s lidmi. Co když by si něco z toho zapamatoval a přišel by o svůj mozkový depozitář. Tyto obavy jsou podle autorky (i podle nových výzkumů činnosti mozku) liché. Náš mozek potřebuje stálý tok informací, kterou pan profesor vnímal jako riziko (a mozek mu nejspíše zapadal prachem), ačkoli se pro něj mohla stát velkou šancí.

Poruchy učení (dyslexie, dyskalkulie a jiné) znesnadňují těm, kteří jimi trpí, efektivní učení. Autorka ukazuje neobvyklou cestu, jak pomoci lidem s dyslexií (v knize je bohužel užit pojem legastenie, který je obvyklý v německy mluvících zemích, u nás jej zná pouze odborník). Potíže se čtením se řeší zatím „klasicky“, dítě musí číst a číst a číst a my máme pocit, že se tak naučí správnou techniku a bude po potížích. Podle autorky však k správnému čtení vede opakované psaní. Motorické průběhy pohybů jsou nutným základem k poznávání tvarů. Atraktivní pomůckou může být tajná abeceda. Převod textu z běžného do tajného písma vede k porozumění textu a je i dobrou zábavou. Kniha nabízí podobné cvičení, po vyluštění však získáme tajenku v němčině. To pro většinu z nás není moc brain-friendly. Možná by nebylo od věci, pokud by se překladatelka věnovala i převodu zajímavé hádanky.

Řada z nás musí občas mluvit na veřejnosti, a proto si chystáme písemné koncepty své řeči. Tím ale získáme spis, mrtvý manifest, jehož odříkáváním uspíme a unudíme většinu posluchačů. Pokud takto postupuje učitel, žáci zneklidní, začnou zlobit a vyrušovat. Proto autorka doporučuje řečnická cvičení, která pomohou získat sebedůvěru a jistotu. Autorka přirovnává veřejný projev k chůzi po vodě. Ta se nám zdaří, pokud víme, kde jsou ve vodě kameny. My si do své řeky-projevu, přednášky či výuky-můžeme kameny položit. Kameny budou našimi záchytnými body, které nás vyvedou z nesnází. Většině z nás je hloupé mluvit si doma pro sebe před zrcadlem. Nemluvíme přirozeně, stále se hlídáme a jsme nejistí. Jinak je tomu při telefonování, kdy jsme spontánní, vybavujeme si, co chceme sdělit a mluvíme plynule. Autorka proto radí využít právě telefon k nácviku své řeči. Nebojme se, že nás pak telefonní účet zruinuje. Na veřejnosti můžeme klidně mluvit do vypnutého mobilního telefonu a nikdo nepozná, že se tak učíme.

Jazykové znalosti jsou dnes nutnou podmínkou u řady profesí. Mnozí ale máme pocit, že je nám brána jazyků uzavřená. Neúspěch nás odradil a tak jsme na cizí jazyky zanevřeli. Autorka vytvořila zajímavou metodu výuky jazyků, která využívá přirozených vlastností našeho mozku. Všichni víme, že získaný zlozvyk jen tak neodstraníme. Zlozvykem může být i chybná výslovnost v cizím jazyce. Proto by mluvení v cizím jazyce mělo předcházet jak aktivní, tak pasivní naslouchání. Aktivní poslouchání by mělo provázet čtení doslovného překladu. Při pasivním poslouchání by měla nahrávka tvořit tichou zvukovou kulisu nějaké činnosti. Teprve pak můžeme začít v cizím jazyce mluvit.

Aby nám mozek sloužil, pracoval spolehlivě a my jsme zvládali naučit se nová fakta, musíme o mozek pečovat. Mozku nesvědčí pasivita, kterou mu vnucujeme fascinovaným sledováním televize. Pokud pouze zíráme, uspáváme svůj mozek a ten se pak může bránit neklidem v situacích, kdy už klid potřebujeme (usínání, čtení). Nemusíme se proto televize vzdávat, ale měli bychom se při sledování filmu věnovat i něčemu jinému než civění a pojídání bramborových lupínků. Vhodné jsou ruční práce, žehlení nebo cokoliv jiného, co nás donutí občas odlepit zrak od obrazovky. Podobně funguje i monitor počítače, u nějž jsme někdy připoutaní v práci i doma. I zde pomůže občas vystřídat činnost, dívat se třeba na své ruce na klávesnici. Mozku svědčí i tzv. mentální cvičení-různé kvízy, hlavolamy, hádanky, které pobaví i pomohou mozku nezestárnout.

Publikace Nebojte se myslet hlavou je dobrou pomůckou těm, kdo by rádi sebe i druhé učili efektivně, mozku přátelsky. Najdeme v ní řadu objevných myšlenek a rad. Bohužel se v ní vyskytují i zbytečné formální chyby-legastenii si skutečně laik nikam nezaháčkuje. I přesto je nový způsob učení, který kniha vysvětluje, výbornou cestou k úspěchu a efektivitě učení a myšlení. Představuje nový pohled na psychologii učení a může pomoci všem vyčerpaným učitelů i otráveným žákům společně myslet hlavou a změnit tak vyučování z nalévání dutých hlav ve skutečné získávání vědomostí.

Mgr. Marie Těthalová


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0