Portál.cz > Portál v médiích > Nejsme pány ve svém domě

Nejsme pány ve svém domě

Autor: Tomáš Grim | Datum: 13.5.2002

Procento nemanželsky zplozených potomků bývá prakticky stejné u lidí jako u vlaštovek, které si stavějí hnízda na jejich domech. Ve většině ostatních vlastností, které biologové zkoumali, se lidé od ostatních tvorů neliší o mnoho více. V čem jsme tedy unikátní?

Po pročtení několika populárněvědeckých publikací, které přinášejí výsledky evoluční biologií inspirovaného výzkumu člověka (např. R. Wright: Morální zvíře; M. Ridley: Červená královna), získají jistě mnozí dojem, že se člověk od ostatních živočichů nijak neliší: přinejmenším ne v nějaké vlastnosti, která by stála za zvláštní pozornost. Evoluční biologie však poněkud paradoxně dala vzniknout oboru, který se zabývá vlastností pro člověka údajně zcela unikátní. Tou vědou je memetika a onou vlastností schopnost imitace. Na kulturní jevy se lze dívat z řady různých pohledů; ty evolučněbiologické měly dosud jedno společné - všechny předpokládaly, že kultura je víceméně adaptivní, tedy že slouží k přežití a rozmnožení jedinců, kteří si onu kulturu vytvářejí (ostatně i nebiologické pohledy většinou vycházejí z toho, že kultura je ˝dobrá˝, že díky ní máme ˝civilizační pokrok˝). Slovy E. O. Wilsona: ˝Geny drží kulturu na vodítku.˝ Některé kulturní výdobytky jistě mohou šíření genů pomáhat (třeba kopí, jímž se dá propíchnout divoké prase či nějaký nesoukmenovec), u jiných je však jejich biologická výhodnost méně zjevná (koukání na televizi). Jak je tedy možné, že i tyto druhé jevy dlouhodobě existují?

Geny jen lapají po dechu
Odpovědí jsou memy. Mem je jakákoli informace šířená negeneticky nápodobou (imitací). Mem může být slovo, píseň, návod na výrobu hodinek, reklamní slogan, víra v UFO nebo boha, módní účes atd. Vzhledem ke způsobu svého přenosu se memy šíří neskonale rychleji než geny, a není tedy divu, že nový druh replikátoru (entity, z níž mohou vznikat kopie) nechává ˝geny lapat po dechu daleko za ním˝, jak napsal Richard Dawkins, známý evoluční biolog, který s představou memu přišel jako první v roce 1976. Kontrast mezi pomalou evolucí genů a bleskově rychlou evolucí memů má dalekosáhlé následky. A právě těmi se zabývá kniha britské psycholožky Susan Blackmoreové. Jedním z přínosů její práce je to, že zdůrazňuje, že memy je především třeba brát jako samostatné, ˝plnoprávné˝ replikátory, které (stejně tak jako geny) zde nejsou pro ˝dobro˝ někoho jiného, ale pro ˝dobro˝ svého vlastního šíření. Svět kolem nás začne dávat mnohem větší smysl, uvědomíme-li si, že memy, které posloucháme, čteme, zapisujeme a předáváme dál, zde nejsou proto, aby nám přinášely nějaký prospěch, ale prostě proto, ˝aby˝ se šířily: to samozřejmě neznamená, že myšlenky se nějak chtějí šířit - prostě jen ty, které jakýmkoli způsobem zajistí své šíření, tu s námi nevyhnutelně pobudou déle než ty, které totéž nedokážou. Samozřejmě, že některé z memů prospěšné jsou, biologická prospěšnost memu však pro jeho šiřitele není žádným kritériem úspěšnosti memu - např. mem celibátu tomu, kdo se jím nakazil, přináší genetickou smrt, to však ani v nejmenším nebrání tomuto memu v šíření sebe sama. Poněkud méně zhoubným (z biologického hlediska) jevem je šíření memů o celebritách, tj. informací o tom, jaká alotria nějaká významná osobnost s kým prováděla. Naše evoluce nás predisponovala k tomu, abychom věnovali pozornost svému sociálnímu okolí (které vytváří nejvíce selekčních tlaků) - je jasné, že ten, kdo se zajímal o to, co a s kým dělají jeho bližní, mohl lépe fungovat ve své societě, a tím pádem i předat více svých genů než ˝sociální idiot˝. Na této naší preferenci pro informace o soukromí ostatních lidí dnes parazitují média - náš mozek jednoduše ˝nepozná˝, že informace, jichž se nám v médiích dostává, jsou pro náš život zcela irelevantní.

Prospěšné a škodlivé memy
S explozivním rozvojem médií se selekční tlak na memy neustále zvyšuje, výsledkem jsou tedy stále účinnější triky, jak se dostat divákovi pod kůži. Celé to ovšem funguje nikoli pro naše dobro, ale proto, že média uspokojují naše emocionální potřeby stejně jako kukaččí mládě uspokojuje emocionální potřeby svých hostitelů. Nejen biologická prospěšnost, ale ani pravdivost není kritériem úspěšnosti memu. To nás může jen stěží překvapovat: na světě např. existují stovky náboženských mýtů o vzniku světa. Pokud ovšem svět vznikl pouze jednou, může být pravdivý nanejvýš jeden mýtus - všechny ostatní nutně lžou. To však pochopitelně nebrání náboženským memům v infikování myslí mnoha lidí po celém světě. Jak to? Náboženské memy využívají řadu ˝chytrých triků˝: kromě opravdu užitečných praktických rad do života (např. desatero) nabízejí zdánlivě uspokojivé odpovědi na nejhlubší otázky (jak vznikl svět? proč tu jsme?), poskytují duševní útěchu (funkce postupně přebíraná psychologickými poradnami), vydávají se za jedinou a nezpochybnitelnou pravdu (šířením Pravdy lze ospravedlnit likvidaci těch, kteří omylem věří jiné Pravdě), odměňují své stoupence (často až po smrti, pochopitelně), trestají ty, kdo se Pravdy (ať už je sebe absurdnější) vzdají či si ji dovolí kritizovat, imunizují se proti vyvrácení (jsou netestovatelné) atd. Podstatnou roli však hrají i způsoby jejich šíření - biblické memy oděné do malůvek na pergamenu v době dnešních polygrafických fíglů ztrácejí svou virulenci a jsou nahrazovány pro mládež nakažlivějšími komiksovými biblickými příběhy. Komiksová svatá trojice Superman, kačer Donald a Mickey Mouse razí cestu, Mojžíš, Jozue & comp. následují. Některé memy jsou prostě agresivnější a není divu, že se šíří lépe: už se vás někdy na ulici zeptali dva neobyčejně sympatičtí mládenci v oblecích a s visačkou se jménem na hrudi, zda věříte v Darwina a četli jste svatou knihu O vzniku druhů? Kniha Teorie memů je napsána velice čtivě a přehledně. Blackmoreová by však měla důsledněji odlišovat mezi memy, které šíření genů podporují, a těmi, které mu brání. Je totiž zcela nutné si uvědomit, že ty druhé se mohly začít šířit teprve tehdy, když ty první přispěly k evoluci velkého a složitého mozku, na němž by vůbec mohly ˝škodlivé˝ memy parazitovat. Chytlavé memy se mohou šířit pouze a jen proto, že mozek je už geneticky předpřipraven k tomu, aby jim věnoval pozornost. Škodlivé memy nemohou existovat bez těch prospěšných. Blackmoreová razí názor, že lidé jako jediný druh naplno ovládají umění imitace (alespoň z hlediska kvantity předávaných memů má nepochybně pravdu). Těm, kteří by rádi viděli člověka jako unikátního tvora, tedy memetika přináší jistou útěchu. Jsme unikátní; ovšem pouze tím, že sloužíme jako replikační mašinky nejen pro geny, ale i pro nový druh replikátoru - pro memy.

Tak mě to napadlo
Všichni jsme to ovšem věděli už dávno. Na otázku ˝Jak jsi na to přišel?˝ často odpovídáme ˝Tak mě to napadlo˝. To je velmi trefné - opravdu jsme ˝napadeni˝ a většina našich nápadů není nic víc než zmutovaná verze memu, kterým jsme se od někoho infikovali. Blackmoreová se věnuje řadě závažných problémů (evoluce velikosti lidského mozku, vznik jazyka, altruistického chování a náboženství) a v závěru své knihy se dostává k zřejmě nejhlubšímu z nich - co to je ego, vědomí a svobodná vůle? Domnívá se, že naše vlastní ˝já˝ není nic jiného než komplex memů, kterými jsme se během života nakazili (to ovšem nijak nevylučuje biologické vlivy na strukturu osobnosti). Nechceme-li se uchýlit k nějakému pseudovysvětlení (nesmrtelná lidská duše), nemůžeme vlastně ani dojít k jinému závěru: jsme-li vyrobeni sobeckými geny a vychováni sobeckými memy, nemůže v nás být žádné svobodné já, které by mohlo existovat nezávisle na nich a případně se bouřit proti naší lidské přirozenosti. Teprve v okamžiku, kdy se díváme na svět z hlediska memů, začínáme skutečně chápat, jak hluboká je Freudova pravda, že ˝nejsme pány ani ve svém vlastním domě˝. Zda se pohled na kulturu z hlediska memu ukáže pro pochopení kulturních jevů tak plodným, jako se ukázal pohled na přírodu z hlediska genu, uvidíme časem. Zatím nevíme, zda kultura je jen to, co parazituje na naší schopnosti imitace, či něco víc. Obor je stále v plenkách, ale první krůčky memetického batolete vypadají nadějně.
Tomáš Grim


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0