Portál.cz > Portál v médiích > Obrazy v terapii, umění a náboženství (recenze J. Holého)

Obrazy v terapii, umění a náboženství (recenze J. Holého)

Autor: Jindřich Holý | Datum: 11.2.2003

Prof. I. Riedel vystudovala teologii, psychologii a historii umění. Přednáší na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a v institutu C.G. Junga v Curychu, vede psychoterapeutickou praxi v Kostnici a publikuje. Především o práci s obrazy, které vycházejí z nevědomí. Láká ji tajemství obrazů, to, co kresba a malba tají a ukazují a jak to ukazují. Nesetrvává na poznaném, již v teorii respektovaném poznání, nese pochybnosti a nejistoty nových hypotéz.

Tato její svěží, čtivá a také srozumitelná kniha je určena především psychoterapeutům spřízněným s výtvarnými projevy, arteterapeutům, psychologům, historikům a teoretikům umění, teologům a těm, kdo se zajímají o psychologii a umění. Autorka pracuje především s tvorbou, která pochází z doby raného a také moderního křesťanského umění. Toto umění se vyjadřuje jasnými tvary a velkou expresivní výrazovostí. Ranně středověké iluminátorství se dobře hodí i k demonstraci výrazových prvků obrazu. Použití těchto děl je přesvědčivé a jejich šíření je takřka neomezené autorským právem. I. Riedl staví vedle sebe středověké meditativní obrazy a spontánní malby svých studentů a analyzandů. Sleduje jejich společné rysy.

Kniha je vybavena nejen černobílými , ale i dvaceti barevnými reprodukcemi, které všechny a většinou i v mnohém teoretickém náhledu odhaluje. Autorka úmyslně pomíjí estetické rozdíly jednotlivých výtvarných projevů, aby vyjádřila podobnost strukturálních vzorců a symbolů, jejich nezávislost na době vzniku a jejich výtvarné hodnotě. Lze její pohled přijmout i sním nesouhlasit, nechat se inspirovat jejím vnímáním obrazů a nezpochybnit si své, prožít si vzácnou chvíli vlastního prožitku, zrání k inspiraci.

Kniha je vybavena Předmluvou, Úvodem, ale chybí ji závěr. Jako by ani nešlo doříci to, k čemu se autorka odvážně nadechla. Nepodařilo se jí vydechnout s rozumějící úlevou a proto její monografie může vyvolávat pocit nedokončenosti, nebo dokonce i nedokončitelnosti myšlenky, pojetí, či záměru, kterému se pilně věnovala. Jakoby autorce nezbývalo dost vitality k pokusu o překonání celého prostoru mezi existencí člověka a jeho obrazové tvorby. Její odvážný pokus možná i v jistém smyslu autenticky troskotá na fragmentacích vědeckých a symbolických pohledů, na nepřítomnosti sjednocujícího, filosofického pohledu, který by její zajímavé náhledy uzavřel. Může se o to pokusit čtenář? Proč by nemohl? Nepřítomnost závěru k tomu vybízí.

Autorka se zabývá především symbolikou proporcionality a perspektivou obrazových prvků. Její umělecká vnímavost ji vede až k analýze dění na obrazu, odhalení jedinečnosti jeho výrazu, charakteru řeči, kterou k nám promlouvá, k tajemné mystice rozličných znaků.

Nástin existenciální orientace a neochota k jednotnému existenciálnímu pojetí prozrazuje i struktura monografie. Je podřízena analytickému pohledu teoretika obrazových forem uměleckého vyjádření. Postupuje od teoretického náhledu C. G. Junga k jeho žákům, od nástinu obecnějšího pojetí člověka a jeho díla k dílčímu a jednotlivému fragmentu tajemného.

První kapitola obhajuje určení obrazové plochy a symboliky prostoru niterným prožitkem vlastní tělesnosti. Autorčin způsob pohledu je podepřen skutečností, že my lidé jsme na tomto světě tělesně a proto také tělesně vidíme, vnímáme a pociťujeme. Tato zasutá myšlenka projasňuje mnohé rozpory poznání a možná i přesahuje autorčino dílo. O takový pohled se opírají i druhá kapitola o smyslu formátu obrazu, třetí kapitola o rovnováze obrazu. Nejdále je tento pohled doveden ve čtvrté kapitole, která skrze smysl čáry odkrývá charakter řeči obrazu. Pátá kapitola tuto tématiku v jistém smyslu i uzavírá pojednáním o smyslu a směru pohybu v obraze.

Pak následují čtyři kapitoly zřetelněji orientované k výrazovým prostředkům umění. Šestá kapitola je o vzájemném vztahu světlých a tmavých, studených a teplých barev. Vysvětluje čtenáři komplementární, simultánní, kvalitativní a kvantitativní kontrast. Sedmá kapitola objasňuje rozličný smysl centrální neboli světelné perspektivy a významové perspektivy, jako dvou uměleckých forem rozvržení světa. O rozvržení světa a autora v něm pojednává i osmá kapitola. Rozlišením vysílaného a osvětlovacího světla autorka odkrývá základní polaritu názoru na svět. Devátá kapitola je pojednáním o proporcích figur a předmětů. Svým způsobem uzavírá i poměry barev, ploch a prostoru jako téma tělesného prožívání a pojetí libida.

Poslední desátá kapitola využívá symboliky čísel 1 – 13 k rozboru četnosti zobrazení motivů. Její návaznost k nosným myšlenkám knihy je poněkud volnější a je především stručnou inventarizací tajemnosti čísel. Nenavazuje na předchozí myšlenky, ale dokresluje autorčino přesvědčení, že i četnost zobrazených jevů můžeme vypovídat o skrytém významu výtvarného sdělení.

Kniha je uceleným sdělením autorčina teoretického náhledu a praktické zkušenosti z porozumění skrytých významů obrazů. Vnímavě se dotýká obrazové výpovědi o životě, zdraví, nemoci a smrti, tělesnosti, víře a způsobu bytí ve světě. Pohledy v ní odkryté mají zřejmě nadčasovou platnost a jejich zvládnutí je strukturovaným nástrojem k odhalení lidského pozadí obrazového projevu. Mnohé autorčino sdělení je zcela původní a umožňuje čtenáři vybrat si z nich především ty, které v něm budí větší důvěru. Autorka mu nabízí nové a intimní pohledy na svět a člověka, patologii světa a člověka v něm a možná i svěží diagnostické postřehy.

I. Riedel je v mnohém inspirována Jungovým a ještě významněji Jungiánským myšlením. Skrze teologické myšlení se vnímavě dotýká i existenciálních otázek a potvrzuje mé přesvědčení, že příklon k existenciální tématice je aktuálním směrem rozvoje mnoha psychoterapeutických směrů a teorií. Její doteky otázek tělesnosti a času v obrazech ukazují, že existenciální kontext psychoterapeutického pohledu na obrazy odkrývá v mnohém psychoterapeutickém směru lákavé horizonty a přirozeně navazuje na kulturu. Domnívám se, že mezi pochybnostmi existenciálního filosofa, ztrátou sebejistoty analyzanda, pacienta nebo klienta a jeho svobodnou tvorbou vzniká blikavé jiskření, které vábí a ozařuje.

Jindřich Holý


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0