Portál.cz > Portál v médiích > P. Drulák: Teorie mezinárodních vztahů

P. Drulák: Teorie mezinárodních vztahů

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 21.7.2004

Teorie mezinárodních vztahů je salónnější termín pro zahraniční politiku nebo, chcete-li, její poněkud akademičtější uchopení. Ačkoliv je kniha Petra Druláka koncipována jako učebnice základů teorie mezinárodních vztahů, zajímavé a podnětné čtení poskytne i čtenářům nepožadujícím primárně zápočet a zkoušku, neboť občas nezaškodí nahlédnout, z jakých východisek vycházejí rozhodnutí, nad kterými pak více či méně nechápavě kroutíme hlavami, když si je přečteme v denním tisku.

Petr Drulák je zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, vyučuje na VŠE a FSV UK v Praze, publikuje v odborném tisku (viz v prokliku výše), na serveru Integrace i v denním tisku (zde konkrétně o propadu liberálních stran). Na druhou stranu, ne každého přesvědčil.

Kniha je napsána čtivě, text je přehledně a prakticky rozčleněn. Úvodní kapitolu tvoří historie mezistátních vztahů a historie nahlížení na tyto vztahy. Ukázka je z kapitoly „Vývoj reflexe v MV“: Antika: řecká reálpolitika a římský idealismus. Od starých Římanů se výklad dostane až k marxistům a geopolitice. Závěrem jsou rozebrány čtyři velké debaty teorie MV; prvá mezi realismem a idealismem; druhá mezi realisty a scientisty, ta je především sporem o metodu; třetí mezi paradigmaty (realismu, liberalismu a kritických přístupů); a čtvrtá mezi pozitivisty a postpozitivisty. Čtenář se také doví tři kritéria spravedlivé války podle Tomáše Akvinského; kdo vynalezl imperialismus (rakouský sociální demokrat R. Hilferding 1910, koncept dříve Hobson); a kdo ultraimperialismus, to jest, že imperialisté všech zemí se spojí a budou vykořisťovat ty ostatní (německý sociální demokrat K. Kautský 1914, kritizováno Leninem v „Imperialismus, nejvyšší stadium kapitalismu“).

Převážná část konceptů je však hlouběji vyložena až v hlavní části, v přehledu teorií mezinárodních vztahů. Na prvém místě je to realistická tradice (v ukázce celá kapitola včetně otázek a doplňující literatury). Po té, co se v kritice dočteme, že realismus ospravedlňuje stávající systém MV, je státocentrický, cynický a pesimistický, můžeme se rozjařit v kapitole o tradici liberálně-idealistické a ještě více pak v teorii kritické, protože ty upozaďováním teoretických konstrukcí a ideálů rozhodně netrpí.

Kupříkladu nejvlivnější myslitel v oboru MV před 2.SV, nositel Nobelovy ceny míru 1933, propagátor racionálního ekonomického uvažování, podle nějž se válka nikdy nevyplácí, a jasného směru lidských dějin k mírovější společnosti Norman Angell věří, že pokud veřejnost, a zejména mladí lidé, dostane možnost seznámit se s jeho argumenty, bude to znamenat konec válek. Ačkoli krátce po prvním vydání „Velké iluze“ vypuká první světová válka, která jako by popřela hlavní Angellovy argumenty, argument vzájemné ekonomické závislosti přetrvává... [Když předpovídáte mír, ale namísto toho dojde k válce do té doby nebývalého rozsahu, ve které padnou milióny vojáků, jedná se jen o iluzorní rozpor „jako by“. Podobné ideové veletoče později doplní kritické teorie o přemety a salta.]

Čtenář rozdováděný výzkumem míru se utlumí v kapitole o scientistickém přístupu, který ostatní přístupy označuje jako tradicionalisty a staví na systémové teorii, teorie her a psychologii. V kritice čteme: Scientisté zaměňují své abstraktní modely za skutečnost, čímž ji překrucují. Ostatně, co jiného mohli čekat ti, kteří považují matematiku za klíč k mezinárodní politice.

Kritické teorie zahrnují pestrou paletu pohledů: neomarxismus, postmodernu, feminismus a konstruktivismus. Jejich společným jmenovatelem je odhalování závislosti vědění, norem a institucí na společenském a historickém kontextu a zpochybnění jejich zdánlivé samozřejmosti a přirozenosti, které může ústit ve formulaci nových alternativ. [Alias touha po moci nazvaná budování lepšího světa.]

V následujícím se čtenář doví, jak se dnes košer nazývá marxista a že marxismus nemusí znamenat pouze zkostnatělý dogmatismus v rukách totalitního státu. Dokazují to teorie v oblasti mezinárodní politické ekonomie, která se hlásí k dílu italského marxisty Antonia Gramsciho. ... Jiný příklad živého marxistického myšlení v MV a mezinárodní politické ekonomie představuje teorie závislosti, která vzniká v 60. letech na základě analýz ekonomického vývoje v Latinské Americe. Když si o stránku dál přečtu, že kromě socialistické světovlády trpí všechny typy mezinárodního uspořádání vnitřními rozpory, které nakonec vedou k jejich zániku, hned mám chuť zpívat internacionálu.

Ale neztrácejme čas, je tu nejradikálnější proud kritické tradice, přístup postmoderní a R. Ashley dekonstruující neorealismus. Autorovi se po překvapivě dlouhou dobu daří udržet pochopitelnost a až u dichotomie vnitřku a vnějšku přechází na standardní postmoderní neprůstřelno. Díky tomu pochopí čtenář nejen dekonstrukci, ale také zjistí, že tím vůči němuž se postmodernisté vymezují [tedy nepřítel] je „rozumný člověk“ a jeho věrný průvodce „suverénní stát“.

To feminismus je ze všech směrů kritické tradice nejdynamičtější. [Co to asi tak znamená?] Spíše okrajový radikální feminismus...vychází z toho, že ženy jsou biologicky nadřazené mužům, a proto by měly převzít vládu do svých rukou. ... Teoreticky nejzajímavějšími přístupy vznikají v návaznosti na koncept genderu. (Rozdíl mezi muži a ženami není dán trapnými sliznicemi, alias biologicky, ale chápáním maskulinity a feminimity ve veřejném diskurzu, alias kulturně.) Tato ukázka ideového potenciálu feminismu patrně postačí a můžeme se v krátkosti zmínit o postpozitivismu. Postpozitivisté se hlásí k holismu, kde aktéři jsou produktem struktur (např. státy jsou vytvářeny mezinárodními institucemi, státy jsou produktem válek), [Každý ví, nejdřív bylo OSN, potom Babylónská říše.]popř. ke střední cestě mezi holismem a individualismem, který zastává pozitivismus. Poslední citát už je z kapitoly o současných debatách v teorii MV.

Zbývající část ukazuje jak se předvedené teoretické školy dokáží popasovat se skutečnými otázkami mezinárodních vztahů. Z rozvahy o povaze mezinárodního řádu vyplývá, že realisté vidí v USA hegemona světa a považují to za dobré, zatímco liberálové očekávají další prohlubování moci nadnárodních organizací. Důsledkem globalizace bude oslabování role tradičních aktérů a posilování role nových aktérů, např. Evropské komise, Microsoftu a Greenpeace. Na problému změny a času v MV si vylámaly zuby všechny teorie, ale jak autor poznamenává, konec studené války nepředpověděli ani „zkušení muži“, tradičně považovaní za praktickou alternativu teorií.

Studené válce (SV) je věnována samostatná kapitola. Dle realistů (Waltz) je nevyhnutelným důsledkem existence dvou supervelmocí. Dle liberálně-idealistické tradice je následkem rozdílných hodnot, případně velkým nedorozuměním zaviněným chybným vnímáním na obou stranách (Van der Berghe). Košatý strom komunismu je prezentován hned třemi větvemi: Orthodoxní marxismus - SV = třídní boj přenesený na úroveň států; Neomarxismus (Wallerstein) - okrajová epizoda doplňující hlavní otázku MV, jíž je nástup hegemonie USA v kapitalistické světoekonomice; Gramscianismus + postmoderna (Kaldorová) - SV je disciplinující nástroj legitimizující existenci dvou odlišných systémů, atlantismu a stalinismu, oba jej využívaly k udržení disciplíny ve vlastním táboře. Postmoderní Campbell ji pak nepovažuje za rozpor mezi východem a západem, ale za důležitý moment vytváření americké identity.

Zatímco uplynulá doba studené války nám může být celkem lhostejná, následující téma evropské integrace přináší náhled do opravdu znepokojujících úvah teoretiků integrace. Institucionalisté jsou si vědomi problému nedostatku demokratické legitimity evropských institucí, zejména Evropské komise, a rozhodovacích mechanismů. Idea volené komise naráží na problém neexistence přirozeného celoevropského společenství občanů. Demokratická legitimita je proto možná pouze skrze národní státy a jejich instituce. Tento argument však odmítají konstruktivisté a sociologičtí institucionalisté, kteří ukazují, že to, co je považováno za „přirozenou“ komunitu, je výsledkem sociální konstrukce. [A tudíž ji jde i zkonstruovat, třeba nařízením nebo napalmem.]

Svůj poněkud rozpačitý dojem, ne z knihy samé, ale ze stylu uvažování v tomto oboru si dovolím ilustrovat citátem z kapitoly o klasifikaci teorií: Odpovědi na uvedené otázky nelze a priori hodnotit jako správné či chybné s tím, že teorie zaznamenávající více správných odpovědí by byla kvalitnější než teorie , která jich poskytuje méně. Pravda, jednalo se o otázky typu: Jakou má teorie představu o člověku?, ale i tak zůstává podezření, že teoretici MV si dost málo lámou hlavu skutečností (tedy alespoň ti, kteří nepopírají, že vůbec existuje) a při případném prosazování nových ideálů nebudou váhat nad starými metodami.

Vydal Portál v roce 2003.

Autor: Jaromír Kopeček
 
Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0