Portál.cz > Portál v médiích > Přehled moderních politologických teoríí

Přehled moderních politologických teoríí

Autor: Ondřej Novotný | Datum: 30.11.2001

Politologie je v České republice stále ještě velmi mladým oborem, trpícím řadou porodních a zakladatelských (doufejme, že nikoli již strukturálních) problémů, z nichž mnohé nejenže mohou zabránit jejímu dalšímu rozvoji, nýbrž mohou vést ke ztrátě její legitimity a uznání jejího významu jak u reprezentantů jiných sociálních věd, tak širší poučené veřejnosti.

Je zdrcujícím faktem, že výraz politolog je řadou lidí považován za slovo označující jakousi osobu s nekonkrétní intelektuální formací, nikoli nepodobnou onomu vědeckému komunismu, ovšem transformovanému, která nám řekne, kdo vyhraje příští volby. Anebo, což je ještě tragičtější, o další z mutací nezávislého publicisty. Nutno dodat: v řadě případů si ta to politologové mohou sami. Ono je totiž někdy nutné veřejnost, vědeckou i laickou, o svém významu a výsledcích přesvědčit, byť je to občas velmi složité, a to nikoli vinou nízké přesvědčivosti předkládaných argumentů.

Knižní přehled moderních politologických teorií tak za této situace můžeme jenom přivítat. Blanka Říchová, působící na FSV UK, se v uvedené práci zaměřila právě na ta témata, jež z politologie dělají skutečně autonomní vědu a nikoli jen jakýsi doplněk či přívěsek filosofie, sociologie či soudobých politických dějin. Empiricko-analytický přístup má prozatím ve studijních plánech našich kateder a ústavů jen omezené místo a někde dokonce platí za jakousi popelku.

Autorka rozdělila práci do 17 kapitol, které již svými názvy ukazují obdivuhodnou šířku pojednávané tématiky. Přejít od definice politické vědy k teoriím komunikace, racionální volby a koalic, od behavioralismu a teorie politického systému k přechodům a modelům centrum-periferie atd. , to je opravdu velký záběr.

Kapitoly jsou přehledně a logicky členěny, doplněny tabulkami a grafickými modely, na závěr každé je připojen seznam literatury a článků. Tématům je věnován obdobný rozsah, což však neznamená, že by hloubka zpracování byla všude stejná. Na kapitole o konsociační demokracii je například jasně vidět, že autorka se tímto tématem dlouhodobě zabývá. (1) Tím pádem je to Arend Lijphart, který vyhrál v pomyslném žebříčku badatelů s nejvíce položkami v seznamu literatury. Avšak nic proti němu (je to velmi plodný autor) a už vůbec nic proti teorii konsociační demokracie (ani proti konsociačním demokraciím). Je jasné, že badatel zabývající se určitou konkrétní otázkou by vždy namítl něco o nevyváženosti textu či nepravedlivém prostoru určeném tomu nebo onomu. Například v případě nedemokratických režimů by bezesporu zasloužil o trochu více místa Juan J. Linz a jeho práce o autoritářských režimech. U přechodů by zase mohli být alespoň v seznamu literatury uvedeni L Morlino nebo J.M.Maravall, nemluvě o opomenutí Huntingtonovy Třetí vlny. Na druhou stranu zase část o teoriích totalitarismu nelze než doporučit všem těm, u nichž se toto slovo stává univerzálním zaklínadlem a nálepkou pro každý nedemokratický režim (jde nejenom o žurnalisty a politiky, ale často také o ve společenských či humanitních vědách vzdělané lidi).

Rozsáhlejší by mohla být druhá kapitola věnovaná mj. definici politické vědy, když, jak sama autorka s odkazem na H. Nascholda uvádí, že nejcharakterističtějším rysem politologie je věčná honba za upřesněním předmětu vlastního zkoumání. Neškodil by ani oddíl věnovaný zpracování, rozvoji a aplikaci uvedených teorií v politologii české.

 Ale přes uvedené výtky, je nutné mít na paměti omezený rozsah knihy a fakt, že jde o práci jedné autorky. Ve světové politologii bývá totiž naprostou samozřejmostí, že obdobné manuály politické vědy píší kolektivy autorů – expertů na konkrétní problematiku. Příslušné pasáže se pak často stávají dalšími významnými příspěvky v politologické debatě. Nic z řečeného ovšem nemůže snížit důležitost a kvalitu knihy, která je na české poměry velmi ojedinělým pokusem shrnout to podstatné z politické vědy a stane se tak (respektive již stala) základní učebnicí pro studenty politologie, ale i zájemce z jiných oborů. Spolu se základní pracemi P. Fialy a M. Strmisky, M. Klímy a M. Nováka o stranických systémech, V. Dvořákové a J. Kunce o přechodech k demokracii a pod vedením právě B. Říchové provedenou komparaci politických systémů, tak kniha tvoří naprostý (český) základ a východisko pro další studium politologie u nás, přičemž zejména studenti začínající s tímto oborem se bez ní (a těch ostatních—o spoustě konkrétních studií a překladech nemluvě !) neobejdou. Doufejme jenom, že se záhy objeví další obdobné práce, jež odeberou knize Blanky Říchové její exkluzivitu a dají šanci porovnávat a lépe hodnotit. Nashledanou v lepších časech!

1) Již v roce 1991, tedy v době, kdy šlo o problém navýsost aktuální, publikovala v desátém čísle revue Přítomnost článek Čas a prostor pro konsenzus – konsociační demokracie pro Československo.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0