Portál.cz > Portál v médiích > Přízraky a zjevení

Přízraky a zjevení

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 6.2.2001

Podtituly říkají: „Psychologický výklad paranormálních jevů; S předmluvou C.G. Junga.“ (Poslední dobou bývají vůbec podtituly neobyčejně přesné.) Paranormální jevy vždy vzbudí pozornost, ne vždy je pozitivní. Zájem o duchy je zkrátka evergreen o jaký se málokdy zavadí. No, však jsme také u kořene náboženství a není divu, že rozpory a podivnosti neberou konce.

Kniha byla napsána jako rozbor dopisů, které došly v letech 1954-1955 do časopisu Schweizerisher Beobachter jako odpovědi na anketu týkající se paranormálních jevů tedy duchů, zjeveních mrtvých, předtuchami a podobně. Sešlo se jich asi 1200. Autorka tento materiál rozebrala z pohledu jungovské psychologie, k čemuž jest oprávněna, neboť byla dlouhá léta Jungovou spolupracovnicí. V zásadě jsou rozebrány tři jevy: Duchové / Sliby / Předtuchy, a to poměru stran 31/13/12.

Hned v úvodu je pochopitelně předmluva C.G. Junga, proč že to vlastně přehrál dopisy, které dostal od redakce zmiňovaného časopisu na kolegyni a že věří, že to zvládne. Pak se k haldě dopisů, jakožto materiálu vyjadřuje autorka. Především upomíná, že navzdory zásadám parapsychologického výzkumu, jak je stanovil J.B. Rhine, pracuje s dopisy, které nesplňují většinu podmínek pro seriózní zdroj. S vysvětlením, že z hlediska psychologického výkladu je široká paleta dopisů cenný zdroj výlevů nevědomí, nelze než souhlasit, zvláště, když zkušený psychoterapeut většinu vědomých lží stejně odhalí.
Ano, v textu je několikrát odkazováno na základy parapsychologie stanovené Rhineovými (psala i jeho manželka L.E. Rhineová). Cituji jeden z odkazů: „J.B. Rhine experimentálně zjistil, že na výsledek pokusů s mimosmyslovým vnímáním nemá vliv časový, ani prostorový odstup.“ Mlask, kdo ví, jestli jsem do Vědy nedopsal! Ale nezoufejte nejdřív to bude o něco lepší a potom ještě horší. Podívejme se, co z tohoto substrátu autorka vytěžila.
První a nejhlouběji rozebrané téma jsou Duchové. Jsou rozděleni na několik skupin, např. zářící, bílí, ženy v bílém, průvodce mrtvých, nevykoupení, duchové bez tváře. A jaké je hlavní zjištění z celé tématiky zjevení duchů? Jedno je jisté: vůči člověku nebo k vědomí se chovají jako obsahy nevědomí. Případně v poněkud rozvinutější formě: Tato překvapivá závislost na lidském postoji nám dává klíč k pochopení duchů a jejich zjevení. Tatáž závislost na lidské bytosti nebo na postoji vědomí platí i pro nevědomé obsahy. Čím více jsou tyto obsahy potlačeny čím úzkostnější, negativnější nebo nepřátelštější postoj k nim člověk zaujme, tím nebezpečnější na negativnější je jejich účinek na vědomí, a tudíž i na život.

Navzdory těmto silným závěrům jim předchází odstavce, které je zlehčují. Jsou uvedena dvě možná „vysvětlení“ duchů.

  • Spiritistická teorie - chápe duchy jako bytosti, které existují samy o sobě vně lidské duše, ať jsou jakékoli povahy.
  • Animistická teorie - chápe zjevení duchů jako exteriorizované či projikované obsahy psyché - tedy halucinace.

Po této definice následuje klasická sestava s vlnou a částicí, rozuměj interpretování „coindicio opositorum“ pomocí vlnově-částicové duality z kvantové mechaniky. A v duchu této duality, jsou pak duchové interpretováni jako projevy vlastní psychiky, ovšem s možností nezávislé existence. Konkrétně: Zjevení zmizelo, rozplynulo se, a když žena zopakovala slova odpuštění, nebylo už o žalu ani zmínky. I tady lze snoubencova ducha vysvětlit jako zosobnění duševního obsahu ženiny duše, jako obraz paměti a zároveň jako zjevení na ní nezávislé. Opět však udivuje že k němu dochází v okamžiku mužova skonu.
Záběr Jungův byl téměř bezbřeze široký, a proto i v tématice duchů narazíte při četbě na množství souvislostí mezi schématy příhod z dopisů, teoriemi alchymistů a různých náboženství. Kupříkladu v „ženě v bílé“ vidí archetyp ženství - matky s jeho dvojakostí (dobrá a zlá podoba) a uvádí Afrodíté - bohyni lásky uctívanou ve formě Afrodíté hrobů, jako bohyně smrti. Poznamenávám, že C.G. Jung napsal s K.Kerényim Úvod do mytologie. Zjevením „ženy v bílé“, tj. „Bílé paní“ nachází i v alchymistickém páru Femina alba x Servant rubeus. Dokládá pak legendy ve kterých se vypráví o „rudém Ivanovi“, onom alchymistickém partnerovi „Bílé paní“.

Dalším zajímavým konceptem je relativita prostoru a času. Pro zjevení = archetypová schémata, nejsou prostor ani čas důležité. A tak zastavíte-li se u skřítků na večeři, uplyne venku celý lidský život. Podobně Kabeirové z řecké mytologie jsou obři i trpaslíci zároveň. Když se vědomí přiblíží k archetypovému světu nevědomí, doznává objektivních změn nejen čas, ale i prostor. Případně: V hlubině nevědomí zahrnuje „okamžik“ stále více času a prostoru, až se nakonec v nejhlubší, absolutně nepoznatelné vrstvě nevědomí rozšíří do nekonečna. Konkrétní okamžik se rozplyne v nevědomí. Z těchto úvah se vzápětí vyvozuje: Nekonečné rozšíření vědomí v čase a prostoru nám umožňuje pochopit fenomény proroctví nebo jasnovidectví. Jung je popsal jako „absolutní vědění“. Tím však ve skutečnosti nemínil vlastní poznání, ale spíše to, co německý filozof Leibnitz tak případně nazval „vnímáním“, které se skládá z obrazů (představ). Jung dodává, že tyto postulované obrazy jsou zřejmě totéž co archetypy, které lze označit za formální faktory v lidských spontánních fantazijních výtvorech.
Bohužel na stejné stránce je i perla: Čas a prostor jsou blízce propojeny, neboť čas lze měřit pouze pohybem těles, tj. v prostoru, a souřadnice času i prostoru v jednotném časoprostorovém kontinuu. Proto je možné znát - nebo, jak naše příklady ukazují, znovu zažít - události, které se odehrály v minulosti, ale i jevy, které se odehrají v budoucnosti, což je případ proroctví. Krásný příklad vývodů, které s předpoklady nemají zhola nic společného. Nebo spíše nepochopení, vzdor názvu kontinuum, odkazujícího ke kontinualitě, čili, řeklo by se, možnosti pohybovati se všemi směry, v tom časoprostorovém nemožno! Na uchlácholenou dodávám, že toto je nejstrašnější a naštěstí jediná podobná fyzikální desinterpretace tohoto kalibru v celé knize.

Další dva okruhy jevů, a sice nesplněné a porušené sliby a jsou pojaty skromněji. Sliby bych si dovolil shrnout citátem: „Přísaha nebo slib jsou archetypové činy, jichž se člověk účastní z hloubi své bytosti. Za slibem je duševní síla, která má netušenou intenzitu. Ten, kdo své slovo nedodrží, se proviní opomenutím, které způsobí újmu jeho vlastní duši.“ Ke kapitole je připojen problém dvojníků, dokumentovaný dopisy i různými mytologiemi. Pokud by někomu nestačilo doporučuji M. Eliadeho Šamanismus a ranné techniky extáze a Mefisto a androgyn. Jinak než s potěšením nelze citovat: Psyché není při narození „tabula rasa“, čistý list, ale obsahuje předem zformované možnosti imaginativní tvořivosti.
Kapitola o předvídajících snech, předtuchách a zvěstování je vlastně uvedena termínem synchronistické fenomény. Synchronicita je Jungův termín pro „párové nebo skupinové jevy, které neumíme vysvětlit kauzálně, a přesto je prožíváme jako spřízněné.“ Dále se dovíme, že: Při zážitku akauzálních nebo synchronistických fenoménů vnímáme a poznáváme samo nevědomí, přesněji vzato jeho obsahy - archetypy. Zajímavé je zjištění, že většina popisovaných předtuch se týká v zásadě naprostých banalit typu za tři dny mě bude do práce přijímat chlap s modrou kravatou.
Poslední tematická kapitola se jmenuje „Jasnovidectví u zvířat“. Naštěstí má jen 3 strany, bohužel se v ní obsažené ideje objevují na jiných místech. Jestliže pitvoření fyziky lze hodit za hlavu, pak pitvoření etologie již rozhodně ne! Veškerý popis chování zvířat se odehrává na platformě anekdotalismu a jeho věrného průvodce antropocentrismu. Jestliže Freud viděl za vším sex, pak Jung a následovníci vidí za vším nevědomí. Nevědomí způsobuje, že zvířata „vědí“ o zemětřesení, červi palolo „vědí“, kdy se mají množit, ptáci, kdy stavět hnízda a kudy letět na jih. Vzhledem k tomu, že kniha byla psána nejdříve v roce 1956, pravděpodobně ještě mnohem později, nelze než požadovat vysvětlení, proč tyto bláboly, když už existovaly práce K. Lorentze. Základem jasnozřivosti zvířat je vývod, že žijí v nevědomém stavu, patrně odraz alchymistických a náboženských systémů zavádějících vícero „duší“. Úvahy pak probíhají sledem nejprve vyhasíná vědomí, zatímco nevědomí je netknuto. Citát svědčí, že tento koncept může vést k rasistickým teoriím počátku století (viz. S.J. Gould: Jak neměřit člověka): A proč dával našemu pisateli černoch pod lůžko amulet? Díky svému ne příliš rozvinutému vědomí budoucnost instinktivně „znal“. Příklad je naštěstí v knize osamocen. Nehodlám-li přijmout nezávislou duši, pak nezbývá, než v rozporu s autorkou požadovat, aby se se zmenšujícím mozkem zmenšovalo vědomí i nevědomí společně, ale to už spekuluji sám o sobě a u popisu vědomí a nevědomí čolka bych patrně i já dohrál.

V celé knize je citováno obrovské množství příhod ze zmiňovaných dopisů. Skoro bych byl zapomněl tento význačný rys zdůraznit. Další příklady přebírá autorka z krásné literatury, legend, či podobných sbírek paranormálních zážitků. Právě citace obrovského množství historek a analogií z různých náboženských tradic činí knihu vysoce přitažlivou a čtivou. Když si odmyslím občas vykukující zběsilosti o nevědomí u zvířat, tak je v knize mnoho zajímavých konceptů naprosto realistického vysvětlení parapsychologie. Pravda, autorka se své vlastní závěry snaží mlžit dualitou spiritistické a animistické teorie, avšak pozorný čtenář si jistě udělá svůj obrázek. O přízracích a zjeveních se dá určitě koupit spousta mnohem, mnohem horších publikací.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0