Portál.cz > Portál v médiích > Psychologie hypnózy a sugesce (recenze)

Psychologie hypnózy a sugesce (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 15.6.2001

Hypnóza je v zásadě divnost. Mnoho lidí ji má spojenu mnohem více s tajemným, proradným fakírem sugerujícím své oběti (nejčastěji ženské) naprostou poslušnost, než s fenoménem který by mohli studovat psychologové. Patrně to bude tím, že ani samotná psychologie nezná jednoznačnou odpověď na otázku: Hypnóza, jak a proč? Má však několik slibných teorií, jejichž počet se, jak se zdá, postupně snižuje.


Jednou ze dvou v současnosti nejžhavějších teorií hypnózy je teorie neodisociační. Podle této teorie se v hypnóze objevuje sekundární vědomí (tj. skupina nevědomých pamětních stop a aktivit, která může dočasně ovládnout proud vědomí). Hypnotický a bdělý stav by pak mohly být dvě úplně nezávislé funkce. Experimentálně byla ukázána neúplná funkční nezávislost. (Psychofyziologicky může být hypnotický stav definován jako kontrolovaný disociační stav.) Podle této teorie a i z experimentu plyne nutnost schopnosti absorpčního soustředění pozornosti na určité podněty a úplné odizolování jiných.
Druhou maistreamovou teorií je teorie sociálně psychologická, či kognitivně behaviorální, která v sobě sloučila dva dříve samostatné přístupy teorie "hraní role" a teorie motivační. Teorie "hraní role" předpokládá, že hypnotizovaný hraje roli, která se od něj očekává. Hypnotizovaný se při seancích učí, jak se má chovat a podle toho nakolik chce hypnotizérovi vyhovět, upadá do různě hlubokého hypnotického stavu. Hypnóza je tak vlastně převedena do známých pojmů teorií učení a motivace, což umožňuje jak aplikační, tak i experimentální vyhlídky.
Motivační teorie chápe trans jako proces selektivní a relativní nepozornosti vůči všem vnitřním a vnějším podnětům s výjimkou velmi úzkého výseku podnětů. Hypnotizovaná osoba musí být připravena na to, že bude hypnotizována, respektive musí být připravena reagovat jen na určitou skupinu podnětů. Podstatným rysem hypnózy tak není sugesce, nýbrž percepčně-kognitivní restrukturace.Podobně tato teorie vysvětluje i transy šamanů a jogínů.
Pochopitelně, že jednou z teorií je i teorie psychoanalytická, vycházející z názorů Freuda a jeho následovníků, podle níž se při hypnóze vybavuje infantilní erotickomasochistický vztah k rodičům, jejichž imagem je hypnotizér. Hypnóza je tak stavem regrese k primitivnímu způsobu mentální funkce, v níž je logicko-racionální myšlení nahrazeno magicko-archaickým.
Charakteristickým rysem klasických teorií hypnózy bylo, že vysvětlovaly jen určité aspekty problému. Schneck proto zavedl biologickou teorii, která praví: Hypnotický stav, v pojmech svých základních součástí, je stav, který reprezentuje nejprimitivnější forma psychické bdělosti u živoucích organismů. S komplexností však tato teorie přinesla i nejasnost a podobně jako následující teorie příliš nepřežila rok 1970.
Údajně nejneoblíbenější teorií anglicky píšícího okruhu byla útlumová teorie vycházející z Pavlovova, podle níž je hypnotický stav výsledkem difuzní kortikální inhibice. Spánek i hypnóza jsou podle ní vnitřním útlumem rozlitým po kůře a navzájem se liší jen šířkou a hloubkou útlumového procesu. Jiní autoři nesouhlasili s podobností hypnózy a spánku a chápali ji spíše jako podmíněný reflex vyvolaný sugescí, teorie reflexologická a ideomotorická.
Teorie interpersonální a interakční je založena, jak už název napovídá, na interakci mezi hypnotizérem a hypnotizovaným, na jejich verbální i neverbální komunikaci a ochotě hypnotizovaného přijmout hypnotizéra jako iniciátora. Btw., přehledný článek o této teorii napsal v roce 1964, poslední dobou zde často omílaný S. Grof slopu se Z. Dytrychem.
Teorie emocionální chápe hypnotický stav jakožto emocionální reakci o zvýšené intenzitě. Neurofyziologie hypnózy pak není ničím jiným než neurofyziologií emocionálních reakcí. V šedesátých letech byly vypracovány samostatné neurofyziologické teorie předpokládající korelaci určitých mozkových oblastí, či naopak jejich blokaci. Ani ty však dobu svého vzniku příliš nepřežily a současné neurologické přístupu se zabývají mozkovými theta vlnami.

Za necelých třicet let psychologie zredukovala počet teorií hypnózy na dvě až tři. Uvědomíme-li si metodologickou nesnadnost objektivního psychologického experimentu, tak to není rozhodně zanedbatelný výsledek! Tento přehled byl vypracován podle knihy J. Hoskovce a S. Hoskovcové Psychologie hypnózy a sugesce, Portál, 1998. Uvidíte-li ji někde v obchodě nebo v knihovně, doporučuji obrázek 11, autor hypnotizuje psa.

Recenze byla původně napsána pro www.nevititelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0