Portál.cz > Portál v médiích > Psychologie inteligence (recenze)

Psychologie inteligence (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 11.10.2001

Psychologie inteligence je klasická publikace Jeana Piageta, de facto učebnice pro studenty a kompendium jeho celoživotních výzkumů na poli myšlení a vývoje rozumových činností při vývoji. V zásadě byla tato kniha napsána za války a vyšla těsně po ní a následně ještě v mnoha vydáních. I to svědčí o tom, že se nejedná o lokální učební brožurku. Ostatně, kdo si tehdy (i nyní) dovolí zahájit přehled tématiky inteligence upozorněním, že se samozřejmě bude věnovat jen experimentálně pracujícím vědcům, protože nablábolit si může kdo chce, co chce.

Jean Piaget se narodil v roce 1896 v Neuchâtel. Vystudoval biologii a v průběhu života se věnoval především psychologii, ale také sociologii a historii vědy a myšlení. Jako dítě ho zaujaly ulity, což mu pak zůstalo jako „odborný koníček“. Svou publikační kariéru zahájil v 11-i letech, krátkým článkem o vrabci - albínovi. Především však proslul studiem kognitivního vývoje dětí (3 pokusné objekty si sám pořídil) a jako zakladatel genetické epistemologie. Zemřel v roce 1980 v Ženevě.
V předmluvě se praví, že Piaget není psycholog mezi psychology a že v jeho díle jde o základnější změnu psychologického přístupu k filozofii jako k „moudrosti“. Rovněž se tam píše, že kdo to neví, tomu se bude kniha zdát příliš obtížná - mohu potvrdit, že se jedná o velmi nelehké čtení, i když to víte. Do češtiny knihu přeložil velmi zasvěceným a fundovaným způsobem František Jiránek (poprvé vyšla česky v roce 1966). S Piagetem dokonce plánoval založení společné laboratoře, avšak Jiránkův podpis Charty 77 jeho odbornou práci a záhy po té i život ukončil.
Ale k vlastnímu obsahu. Kniha je rozdělena na tři části. Prvá se jmenuje „Povaha inteligence“ a je věnována vymezení oboru a kritickému přehledu dosavadních znalostí; druhá část, „Inteligence a senzomotorické funkce“ je věnována předstupňům fenoménu inteligence, aneb předpoklady nutné, nikoliv však postačující. Poslední část se jmenuje (a obsahuje) „Vývoj myšlení“.
Vybral jsem z textu několik víceméně ilustračních citátů, předně tedy něco o samotné inteligenci: Inteligence je tak jen obecným označením pro vyšší formy organizace nebo rovnováhy poznávacích strukturací. Piaget - v zásadě přírodovědec, si také povšimnul korespondencí mezi teoriemi biologickými a psychologickými: Předzjednané harmonii typické pro kreacionistický vitalismus odpovídají realistické doktríny, které spatřují v rozumu vrozené přizpůsobení k věčným formám nebo esencím. Na druhé straně evolucionistické výklady nalezneme v epistemologických směrech, které počítají s postupným vytvářením rozumu. Celá kniha je obhajobou názoru, že „Logika je zrcadlem myšlení,“ a nikoli naopak, jak tvrdila „psychologie myšlení“ (denkpsychologie).
Poslední dvě části tvoří ucelený popis vývoje od pohybových a senzorických schopností organismu až ke zcela abstraktnímu uvažování. Stejně jako vjemová činnost není totožná s inteligencí, ale dospívá k ní, jakmile se osvobodí od centrací na bezprostřední a přítomný předmět, i asimilační činnost, která plodí zvyky, se s inteligencí nekryje, ale vyúsťuje v ni, jak se nezvratné a tuhé senzomotorické soustavy rozliší a zkoordinují v pohyblivé, rozčleněné systémy. Tento popis je ilustrován i pro laika velmi interesantními experimenty popisujícími, kdy vnímáme jednu úsečku delší než druhou, případně, že od faktu A>B a B>C je ještě dlouhá cesta k A>C. Počátek kapitoly Inteligence a vnímání si můžete on-line přečíst.
Celý vývoj myšlení, od nástupu řeči až do konce prvního dětství, je zapotřebí k tomu, aby vyspělé senzomotorické struktury, které se dokonce koordinovaly v podobě empirické grupy, prodloužily v opravdové operace, které budou vytvářet nebo přetvářet tato grupování a grupy, na rovině představy a zralého usuzování. Ještě než pokročím k dalším etapám vývoje inteligence, je potřeba zmínit se o operacích, které jsou zásadním termínem Piagetových úvah: Operace nejsou nic jiného než soustavy transformací, které se koordinovaly a staly zvratnými, ať se vyskytují v jakékoli kombinaci. Operace spolu s rytmy a regulacemi jsou třemi fázemi vývojového mechanismu, který spojuje inteligenci s morfogenetickou schopností samotného života. Rytmus si lze představit jako soustavu střídavých regulací, spojených v jedinou totalitu následnosti. Regulace, která by tak byla produktem celostního rytmu - ale současnými složkami - charakterizuje chování sice ještě nezvratné, ale jeho zvratnost je ve srovnání se staršími formami chování na postupu. Přičemž rytmus a regulace nejsou definovány jen takto kruhem, nicméně pro názornost jsem vybral tento přehledný citát.
Definitoricky vybaveni můžeme se nyní konečně věnovat stádiím inteligence navazujícím na inteligenci senzomotorickou, jsou čtyři. Od nástupu řeči do cca 4 let trvající symbolické a předpojmové myšlení. Od 4 do 7-8 let období názorného myšlení a jeho přechodu k začátkům operace. Do 11-12 let se organizují konkrétní operace, čili grupování myšlení týkajícího se předmětů, s nimiž se dá manipulovat nebo které si lze názorně představit. A konečně během dospívání se vytváří myšlení formální, jehož grupování charakterizují vyspělou reflexivní inteligenci. Pro matematicky zaměřené čtenáře poznamenávám, že grupa zde znamená skutečně grupu, jak ji znáte s algebry, například grupa rotací, zatímco grupování je analogický pojem pro práci s vágnějšími termíny, avšak v zásadě týmž významem.
Vybral jsem také obsáhlejší citát týkající se logiky: Projevuje se v souboru vědomých stavů, intelektuálních citů a forem chování, a ty všechny se vyznačují určitou závazností, jíž lze těžko upřít společenskou povahu, ať původní nebo odvozenou. Z tohoto hlediska logika zahrnuje společná pravidla a společné normy, je morálkou myšlení, ukládanou a schvalovanou druhými lidmi; např. povinnost neprotiřečit si. ... Stejně tak objektivnost, potřeba ověřovat, nutnost ponechávat slovům a myšlenkám jejich smysl - to vše jsou stejnou měrou společenské povinnosti jako podmínky operačního myšlení. Jejda, to se nám to ale filozofů, dostalo, tak říkajíc, „mimo mísu“. Nebýt onoho omezení se na experimentátory, jen přehled teorií a bezesmyslného polemizování by byl bezkonečný. A nejen jich. Nutnost neprotiřečit si nebo ponechávat slovům původní význam - to jsou stále jedni z nejostouzenějších nepřátel velmi mnoha názorových škol, a to nejen v rovině akademické.

Souhrnně řečeno, tento nevelký, leč i nesnadný spisek doporučuji zájemcům, kteří jsou si jisti, že svět se jim nezdá, případně, že běh jejich života nebyl už kdysi dávno přesně stanoven nebo jsou o tom ochotni alespoň spekulovat.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0