Portál.cz > Portál v médiích > Psychologie náboženství (recenze J. Kopečka)

Psychologie náboženství (recenze J. Kopečka)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 21.2.2003

Náboženství nepřestává být v moderní společnosti přítomno, naopak, mnozí v něm vidí zdroj, výraz či dokonce řešení velkých problémů současnosti. ... Náš přední odborník ukazuje možnosti psychologického studia náboženství, jeho tradici a hlavní výsledky. Probírá přínos, který pro porozumění náboženským jevům mají hlavní směry psychologického bádání. Podrobněji jsou představeny směry psychologického myšlení, které měly významný vliv na moderní chápání náboženství (Freudova psychoanalýza, Jungova analytická psychologie). Tolik jsem vybral z reklamní anotace na zadní straně knihy Pavla Říčana, jeho „opus magnum“ o náboženství očima psychologie a psychologii ve službách náboženství.

V úvodu autor píše, že knihu psal pro tři okruhy čtenářů: vědomě nábožensky žijící, religionisty a psychology. Definuje se jako aktivní evangelík, aktivní psycholog badatel i praktik, orientující se převážně na hlubinnou psychologii. Již v úvodu také připomíná, že ve studovaném oboru platí úplná objektivita iluzí. Kniha je rozdělena do pěti částí, z nichž první tři představují spíše kompendium užívaných pojmů a shrnutím psychologie vůbec, čtvrtá detailně rozebírá psychologické modely náboženství podle Freuda, Eriksona, Junga a Grofa. Poslední kapitola věnovaná je věnovaná speciálním tématům, ale pokud nechápeme náboženství jakožto nadřazené celému veškerenstvu a jeho psychologii celé psychologii, tak jsou to vlastně jediná její témata.

Počátkem knihy cituje něco ateistických citátů: Posvátno je překážkou par excellence jeho (lidské) svobodě. Člověk nebude opravdu svobodný, dokud nezabije posledního boha!; M. Eliade. V průběhu stran ale růžky zastrčí. V první části jsou podnětné poznámky o kryptoreligiozitě – víře, která se nedeklaruje jako náboženství – za její laboratoř považuje právě ateistické Česko.

Autor se sice doznal, že je praktikující evangelík, v průběhu četby mi však připadal spíše jako salónní intelektuál okouzlený postmodernou, jehož pravda relativní láká mnohem více než ta zjevená a absolutní. Ono pak to mávání krucifixem vůbec nevyzní tak autenticky, zvláště je-li doplněno pestrou paletou všemožných smyšlenek, které jsou v naší společnosti živé a mnoha, o kterých jsem si myslel, že už jsou mrtvé, viz následující odstavce.

Obzvláště oblíbené postmodernou je podsouvání role kněží vědcům, zvláště pak fyzikům. Zpravidla je tvorba mytologie mocných vládců rovnic a částic pouze prvním dějstvím hry: „Mudrlanti u vesla uklouzli na ledu (asi si nesli koledu), na koho to svedeme?“ Aby mohl mít někdo zodpovědnost, musí mít moc! Popeláře také nikdo neviní ze snahy zničit svět jadernou apokalypsou, a to mají mnohem větší moc než vědci.

Další věc kterou jsem nepřekousnul a nehodlám zamlčet ani zde, jsou autorovy neustálé útoky na západní kulturu. Dálnicemi elektronických médií se nezadržitelně šíří masová pakultura západního původu a konzumní ideologie. ... Odolnost vůči svodům konzumního televizního škváru. Chápu, že jako teolog musí konzumní společnost nenávidět, o kolik jednodušší to mají teologové v Iránu, kde před Valentýnem náboženská policie zabavuje z výloh červená srdíčka a objímající se myšky, zatímco v Česku v boji proti odporné komerci nezbude než sázet na závist těch, co zůstali plonkoví. Jakýkoli důkaz, že by větší zbožnost jakkoli vylepšovala lidskou společnost tradičně neuvádí. Jak by třeba vysvětlil rozdíl v počtu vražd na hektar mezi Bohu oddanými Spojenými státy nebo Afghánistánem ve srovnání s odporně bezvěreckým Českem nebo Dánskem, by bylo opravdu zajímavé.

Půvabné je také věštění zániku a úpadku, jako vzdělanec v oboru by se mohl autor vyvarovat alespoň té nejlacinější rétoriky, konce světa předpovídá kdekdo na každé kulaté i hranaté datum (naposled i britský ministr ochrany přírody). Projev duchovního úpadku naší kultury - nevěříme už, že sny mají rovnocenný význam jako bdění. A konečně i využití „Velekněžských fyziků“, neboť od té doby, co ukázali: ...že hmota, čas i prostor jsou lidské konstrukce, nikoliv absolutní objektivní realita, jsme vůči sdělením tohoto druhu (mimosmyslové vnímání) otevřenější, případně alespoň rozpačitější než dříve. Solipsismus, a možná i spiritismus v duchu Jungově.

Jako filozofické povídání působí kapitola o cítění (ale není sama). Více než jedna její čtvrtina je věnována otázce, zda existuje specificky náboženský cit. Děsí mě to, bojím se, že brzo někdo přijde se specifickou potřebou Coca-Coly, zvláště když stránku předtím, jsem si přečetl, že: Běžná konzumní pseudokultura působí opačně: v záplavě kýče a mediálního rámusu duše hrubnou a vyšší city se nevytvářejí nebo – což je bohužel také možné – degenerují. Právě v den, kdy jsem tuto kapitolu pročítal, začala v USA kampaň proti autům s vysokou spotřebou pod heslem: „Jaké auto by si vybral Ježíš?“ Je to komerční škvár nebo duchovní vyzrálost?

Poněkud mne překvapilo zjištění: Podstata vztahu mezi fyziologickými a psychickými (jak to, že fyziologický proces způsobuje proces psychický!?) známa není, starý „psychofyziologický problém“ problém filozofů trvá. Nikdy se mi nezdálo, že kromě filozofů, by to byl pro někoho skutečně problém, možná by stačilo slevit z hmotně-duchovního dualismu. Autor však přiznává, že závislost psychických jevů na jevech biologických je někdy očividným faktem, míní tím třeba zrakový vjem. Možná, že nakonec i ten prostor a čas nebudou až tak naše vnitřní konstrukty. Uvádí i ovlivňování psychiky chemikáliemi; Pahnkeho experiment s podáním psylocibinu studentům teologie před velikonoční bohoslužbou – mnozí na mimořádnou sílu tohoto zážitku vzpomínali ještě po čtvrt století. To co se týče vlivu biologických jevů na psychologické, v opačném směru tvrdí, že žaludeční vřed je klasickou psychosomatickou poruchou. Již nějaký ten rok se sice na žaludeční vředy předepisují antibiotika, ale nejsem si jist, že měl autor na mysli, že i víra bude léčitelná penicilínem. Také mě napadlo, že by se pod tímto popisem žaludečních vředů mohla skrývat myšlenka, že každá nemoc je trest Boží, V. Kastová ji uvádí v protestantských zemích jako velmi silnou a účinně překážející psychoterapii, spíše se však jedná o mou paranoiu.

Musím se přiznat, že Říčan je na můj vkus příliš nepředvídatelný. Na jedné straně uvádí Skinnerům pokus s nepravidelným krmením holubů, kteří pak v marné snaze přivolat jídlo opakovali všechny náhodné pohyby, které činili před příchodem ošetřovatele, až vyvinuli šamanský taneček volání jídla – operantním podmiňováním vzniklou pověru. O odstavec níž přitvrdí tvrzením, že i heroinová závislost je otázkou operantního podmiňování: Například injekční aplikací heroinu si člověk přivodí nesmírně příjemné pocity, a bude mít sklon při příští příležitosti (jež sehraje roli podmíněného podnětu) akci opakovat. Zde se podmíněné spojení vytvoří velmi rychle v důsledku mimořádně vysoké „odměny“ (požitek) a také v důsledku toho, že se odměna dostavila velmi rychle po provedení podmíněné reakce. O fyzické závislosti ani slovo, jenom poznámka, že narkoman pak už nemá své chování v moci. Jak by s tímto ideovým podkladem asi postupoval proti závislosti na heroinu?

Jiný kouzelný citát jsem vybral z podkapitoly o sekundární motivaci (potřeba peněz, abychom neumřeli hladem): Například mladík doufá, že získá přízeň zbožné dívky, bude-li se podobat jejímu oblíbenému faráři, jeho motivem se tedy stane získání diplomu z teologické fakulty, dalším navazujícím motivem je osvojení církevních dějin, z nichž musí složit zkoušku, odtud se odvozuje motiv získat potřebné jazykové znalosti, odtud motiv studijního pobytu v zahraničí atd. Říčan je opravdovým mistrem nepravděpodobna, zvláště v podobných religiózních příkladech. Zde však musím připustit, že hezky ilustroval zásadní Freudovu myšlenku o primární úloze sexuálního pudu, navzdory tomu, že jinak dává před programově ateistickým Freudem přednost mystickému Jungovi.

Informačně velmi bohaté jsou autorovy poznámky o sektách, sebeklamu a podobných metodách práce s masou: Přimějeme-li subjekt prohlásit negativní zážitek za pozitivní, bude ho tak považovat tím více, čím méně byl za to odměněn. Jiným postřehem je, že čím jsou si jednotlivé náboženské skupiny bližší, tím více na sebe nevraží a zdůrazňují věroučné marginálie.

Čtvrtá část je vyhrazena „Vybraným směrům psychologického myšlení“, čímž je myšlena psychoanalýza, analytická psychologie a transpersonální psychologie. Jak už bylo naznačeno výše, Freud je kárán za ateizmus, autor jej uvádí „jen proto“, že zavedl terminologii a je „inspirací“. Větší důraz klade na postfreudovskou psychoanalýzu – je shovívavá k náboženství a souzní s postmodernismem. Okouzlení Jungem je u psychologa náboženství nasnadě. Místy je toho přece jen příliš, prohlašovat národní socialismus a komunismus za důsledek slepoty osvícenského rozumářství k hlubinám nevědomí považuji za nehoráznost snadno vyvratitelnou třeba existencí Slovenského štátu. Také očekávat, že současné ženy budou ve druhé polovině života konfrontovány s archetypálním materiálním principem mi přijde poněkud vypelichané, ony ženy už dnes dostanou peníze do rukou mnohem dříve, než po smrti manžela a mnohem více jich už chodí do práce než do církevního spolku, takže jisté zkušenosti s tím materiálnem už mají.

V předmluvě k páté části se čtenář doví, že předchozí části byly vlastně jen přípravou termínů a shrnutím známých teorií, které teprve teď budou smysluplně užity. Tato kapitola obsahuje mnoho zajímavých myšlenek: Autor upozorňuje na bezděčnou idealizaci náboženství vedoucí k umenšování role náboženského fanatismu a násilí a jejich mylné označování za pouhé „zneužití náboženství“. V náboženském významu je svoboda často chápána jako svévole a s ní spojený hněv. Psychopatologizovat či sociopatologizovat bin Ládinovy teroristy jako „zvrhlíky“ či lidi „pohrdající životem“ apod. je vědecky hrubě nesprávné (a politicky naivní). Za nejnebezpečnější považuje rozhodnutí pro náboženskou nauku a praxi, jež pro jedince nejsou vnitřně přesvědčivé – následuje vybičovaná zbožnost, zvýšená závislost na doslovném výkladu náboženských textů, autoritě vůdce a intolerance se všemi důsledky z tohoto plynoucími. To má dnes odvahu napsat málokdo.

Říčan rozeznává ekologicky motivované novopohanství i v nacizujících skupinách uctívajících Wotana a zmiňuje Eliadeho a jeho mytologickou strukturu a eschatologický smysl komunismu. Odmítá hysterický americký kreacionismus vycházející z doslovného výkladu Bible, i když evoluční přístupy hodnotí jako krajně redukcionistické, čemuž se nejde divit, protože evoluci chápe jako vývoj od jednoduššího k lepšímu, dokonalejšímu. Evolučnímu přístupu však věnuje několik stran, zmiňujíce Wilsona, Dawkinse i memy.

Navzdory tomu, že ateizmus je v jeho práci vždy ten horší, v jedné poznámce uvádí: Úlohu dogmatu, rituálu a náboženské autority může – v jistých mezích – splnit i věda. (Má tím na mysli konkrétně psychoanalýzu.) Není se čemu divit, již v úvodu vyhlásil pozice, na kterých stojí. To by tolik nevadilo. Kdo se pročetl až sem, již pochopil, že to, co skutečně překáží, jsou nesmyslné protizápadní výlevy (a to jsem krátil), které bych čekal spíše na stránce čerstvého konvertity k islámu, než vědce sponzorovaného EU. ( Knihu lektoroval Karel Balcar a je jedním z výsledků práce na klíčovém projektu č. 9058117 „Současná česká společnost a otázky evropské integrace“.) Co jsem postrádal byl také přehled „české scény“, z faktografických příkras se objevil jen graf věkového rozdělení členů hnutí Haré Kršna dnes a přes dvaceti lety, avšak v Anglii.

Vydal Portál v roce 2002.

Autor: Mocný, pán atomů, ten jenž ví, jak se prostorové grupy promění Jaromír Kopeček, velekněz templu struktur a fázových transformací.



Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0