Portál.cz > Portál v médiích > Sebedůvěra

Sebedůvěra

Autor: PhDr. Marie Renotiérová Ph.D. | Datum: 21.4.2003

Publikace, které v originálu má dovětek “průvodce výchovou v rodině: 0-8 let”, čerpá z dlouholetých osobních zkušeností francouzské autorky, psychoterapeutky a psycholožky, která se zabývá zejména problémy dětí a dospívajících.Kniha je zaměřena na pomoc a k praktickému využití nejen rodičům, prarodičům, ale i všem osobám, které pečují o děti v předškolním a raném školním věku.

Zamysleme se nad několika úvodními větami: “Sebedůvěra nebo její nedostatek pramení z nejhlubších vrstev osobnosti, ze vztahu, jejž zaujímáme sami k sobě. Tento vztah, který se buduje postupně, nazval Freud “narcismus”, což je láska, kterou chováme k sobě. Neprávem se tomuto termínu přikládá pejorativní význam. Bez lásky k sobě samému není možné se harmonicky vyvíjet a navazovat uspokojivé vztahy s ostatními...Naučit se mít rád sebe je dlouhodobý, obtížný úkol, který začíná už v prvních dnech života, ba dokonce i dřív - v přáních a očekáváních rodičů. Dobrá vůle nebo silná vůle tudíž k nabytí sebedůvěry nestačí.”

Přiznejme si, že ne pro každého z nás je jasně vymezená souvztažnost mezi láskou, pozitivním vztahem k sobě samému, a altruismem, schopností vciťování do situace ostatních, těch, kteří “přesahují hranice” nás samotných. Jakými etapami prochází dítě de facto od věku prenatálního ve svém vztahu k sobě samému a ke světu mimo něj? Jak souvisejí se zrodem sebedůvěry?

Autorka velmi správně volí několik různorodých příkladů ze své praxe, na nichž předkládá čtenářům příběhy několika dětí ( Robert, vždy a všude druhý, Zrzoun Jakub, Princeznička Samira, Křehká panenka Karolínka, Těžce nemocný Luděk, Vzorná holčička Linda), jejichž společným problémem je nedostatek sebedůvěry. Snaží se objasnit základní tezi, že jakákoliv odlišnost ( životních příběhů, sociálního zázemí, zdravotního stavu, způsobu života, vztahu k sobě, k druhým, k učení atd.) sama o sobě poškozenou sebedůvěru nemůže objasnit.Je možné nalézt společné rysy: ani jedno z uvedených dětí si nehraje rádo s ostatními, u všech se vyskytují emoční potíže, obavy z názoru a soudu druhých, posměchu nebo dokonce různých forem násilí. Kupodivu - všechny zmíněné děti žijí v přívětivém rodinném prostředí, i když s různou mírou zaneprázdnění a starostí rodičů. Autorka zdůrazňuje, že “žádné ze zmíněných dětí se nesetkalo s rodinnými nebo osobními problémy, které se obvykle považují za nejběžnější příčinu psychických poruch v dětství”. Upozorňuje však na skutečnost, že pro dnešní malé děti je velmi obtížné unést jakoukoliv odlišnost. Vciťuje se do role rodičů, kteří postrádají “záchytné body” pro výchovu, neboť současný svět se velmi málo podobá tomu, v němž sami vyrůstali. Většina z nich si je vědoma toho, že kromě lásky je nezbytné dětem pomáhat včlenit se od útlého věku do složitých sociálních struktur. Častým problémem však je, že sami se v nich obtížně orientují.

Čtenáři, hledající odpověď, ji postupně nalézají v dalším textu. Druhá kapitola s názvem Jak se rodí sebedůvěra? je průvodcem v několika nejdůležitějších vývojových etapách: stadium zrcadla, negace, všemocnost, objevování druhého, zvnitřnění zákazů a pocit viny. Není obecně známé, že např. dítě objevuje zrcadlo někdy kolem svého 8. měsíce, že některým dětem působí zrcadlo potíže (např. autistické děti, děti viditelně odlišné, s vývojovými anomáliemi atd.). Může jít o zásadní okamžiky v procesu sebepoznávání i získávání sebedůvěry...Jak chápat náhle projevené “NE” dítěte? Kdy a proč tolerovat ono “ne” jako projev vlastní vůle, jako zárodek kritického myšlení? Zvídaví čtenáři se dále dozvědí vše potřebné o tzv. období dětské všemocnosti, o problematice prvních odloučení dětí z tzv. nukleární rodiny do “vnějšího světa”. Autorka říká: “Tento převratný krok je nezbytný, protože sebedůvěra se formuje v konfrontaci s ostatními. Dítě si vyzkouší, kdo je a jak ho vidí ostatní...” Postupným vývojem dítě ztrácí pocit oné magické všemohoucnosti, ale už bude vědět, co a proč dělá, poznává vnitřní a vnější omezení. Má možnost volby, poznávání, prožívání emocí, jeho sebeuvědomění zahrne i dimenzi mravního vědomí. Převážná většina dětí by takto mohla přirozenými etapami formovat a získávat sebedůvěru. Proč tomu tak není , jak ji lze podlomit, snižovat i ničit objasňuje kapitola třetí s názvem Těžce zkoušená sebedůvěra. Lze dojít k závěru, že při svém vývoji dítě nutně prochází životními zkouškami, které mohou jeho sebedůvěrou otřást. Naopak, pokud má dítě dostatečnou oporu v dospělých, mohou tyto zkoušky jeho sebedůvěru upevnit.

Ve čtvrté kapitole Cesty k sebedůvěře autorka zdůrazňuje, že děti musí vynaložit velikou námahu, aby si získaly, posílily a zachovaly sebedůvěru. Ta jim umožní, aby se “odvažovaly být samy sebou, navazovaly otevřené vztahy s dospělými a ostatními dětmi, ale hlavně aby byly šťastné”. Zároveň vyjadřuje své přesvědčení, že děti i dospělí naleznou sebedůvěru, důvěru v ostatní lidi a v život, pokud si uvědomí a akceptují určitá omezení a odlišnosti. Je nezbytná nejen láska rodičů, ale i jejich koherentní vztah k dítěti.. Lze jen souhlasit s názorem, že rodiče, kteří berou slovo dané dětem na lehkou váhu, způsobují svým potomkům těžké obtíže v dalším životě. Děti ztrácejí nejen důvěru k dospělým, ale přestávají věřit i samy sobě.

Uvedená publikace se pokouší pomoci rodičům, vychovatelům i odborníkům nalézt cestu v případech, kdy se chtějí vědomě a cílevědomě podílet na vytváření takových podmínek výchovy, které podpoří dětskou sebedůvěru. Zároveň může být účinnou pomůckou tam, kde je zapotřebí důvěru v sebe, lidi a život u dětí či dospělých znovu obnovit nebo vytvořit. Domnívám se, že řada předložených informací může obohatit nejen čtenáře-laiky, ale i odborníky z řady pomáhajících a podporujících profesí.

PhDr.Marie Renotiérová, Ph.D.
Olomouc 21.4.2003


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0