Portál.cz > Portál v médiích > Sémiotika v teorii a praxi (recenze J. Kopečka)

Sémiotika v teorii a praxi (recenze J. Kopečka)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 17.3.2003

Když jsme dorazili na vysokou školu, automaticky jsme při výpočtech označovali frekvenci písmenem f. Naši vyučující z toho byli na mrtvici a považovali nás za vesnické nýmandy s prapodivnými návyky, každý přece ví, že frekvence se značí ν. Jak vidno, i takto malicherný příklad označování dokáže vzbudit v zainteresovaných kruzích pobouření. A to existují i mnohem pádnější označení a znaky – třeba v Conanovi je zmíněn hieroglyf Černých mnichů, jehož pouhé spatření působí smrt, dle Pratchetta a Gaimana znamená jedna z mimoúrovňových křižovatek v Anglii jiné písmeno abecedy Černých mnichů, konkrétně: „Budiž pozdravena veliká Šelma, ničitel světů!“ Všechny takové, ale i mnohé jiné znaky, ba i procesy označování si vybrala za oblast svého zájmu sémiotika.

Séma znamená ve starořečtině hrob a nauka o jménech a názvech se k této nekrofilní terminologii dostala skrze okultní představy páně Platónovy, že jméno je hrob duše (dialog Kratylos). Do českého kulturního okruhu se termín dostal v roce 1820 prostřednictvím Logiky A. Marka. Sémiotika – nauka o významu a smyslu znaků – je jedna z mnoha „teorií všeho“, podobně, jako kybernetika, synergetika a jiné, na rozdíl od těchto novot se však sama považuje za letitou stálici na intelektuálním nebi, v aplikované podobě dokonce za první záblesk intelektu.

Přemyšlování na toto téma nebývalo bezpečné a místy stále není, viz. Rushdieho odvážné konstrukty ohledně ovládání prostřednictvím umění popisu. Elegantně je vysvětlen zásadní středověký spor ohledně univerzálií – obecných označení. Realisté se domnívali, že univerzálie skutečně existují, čili, že je červenost, se kterou je třeba jistým způsobem obcovat, aby došlo ke zčervenání. (Nevulgarizovat, prosím!) Nominalisté tvrdili, že univerzálie jsou abstrakce, jména a ve skutečnosti existují pouze jednotliviny. Tato napohled typicky středověká pakárna má teologicky zajímavé důsledky, o což ostatně ve sporu šlo, ne o to, jestli se má v kuchyňských dveřích nechat díra, aby měla upečenost kudy vejít do trouby. Církev protěžovala realismus, nejenže z pojmu boha v něm plynula přímo jeho existence, naopak nominalismus v důsledcích vedl k rozdělení Trojice na tři bohy. Occam z problému vybruslil oddělením filozofie od teologie, realismus zahnal břitvou, načež jeho samotného zahnali realisti jakožto bludaře (v roce 1340).

Mezitím už se v knize prošla diskuse o sémiotice jako vědě, či jako metodě a nyní se nacházíme uprostřed dělení na sémiotiku diadickou a triadickou. Začíná se teoriemi vzniku řeči a pak se staletími postupuje směrem k dnešku, krůčky stále menšími. Probere se teorie ostenze – to je to, co děláme, když se chováme ostentativně – to jest, předvádíme. Poněkud rigidněji řečeno: ostenze – sdělování pomocí originálu, reprezentování, předvedení, ukázání, manifestace. Jenom v této kapitolce jsou zmíněny tak různorodé osobnosti jako sv. Augustin, Komenský a laikům nejznámější sémiotik, Umberto Eco (pojímá ostenzi jako jazykovou hru). Úvod kapitoly „Sémiotická altenativa: teorie symbolu“ je dostupný k přečtení .

Z kapitoly věnované české sémiotice cituji: Projevem tlaku totalitního režimu na společenskovědní obory byl eklekticismus. Podobnost jedněch s druhými, deklarovaná a někdy též dosahovaná jednomyslnost, absence protikladných koncepcí umožnila některým jedincům dosáhnout vlivu. Tito lidé nevytvořili školy. Charakteristickými znaky jejich tvorby bylo využívání abstraktního slovníku, citací jako nálepek, mimořádná rozsáhlost díla, svědčící o stavebnicovém využívání materiálu a zbytnělá bibliografie. Příznačná byla rovněž neúcta k předchůdcům, resp. nežijícím kolegům a ignorování odpůrců. I značně amatérský sémiotik vytuší, že pro zasvěceného tento odstavec znamená dlouhý seznam jmen.

Je opravdu překvapující, jak se autorce podařilo udržet svěží styl navzdory v zásadě slovníkovému obsahu knihy i tradiční lásce k mlhavosti v podobných oborech. Dokonce používá přechodníky! Úvod celé knihy svědčí o tom, že by se uživila nejenom jako teoretik znaku, ale i jako jeho praktik. Zmínka o eklekticismu ukázala, že si autorka nepotrpí na reálný socialismus východního typu a další čtení utvrzuje, že ji nedojímá, ani salónní komunismus západní.

Pohledem do obsahu lze zjistit, že kniha je rozdělena na část teoretickou a praktickou. Musím se však doznat, že nejsem schopen rozlišit. Proč je například ostenze v jedné části, zatímco persuazivní komunikace ve druhé? Mezi oběma je paradigmatický (dle se Saussura asociativní) vztah. Persuazivní komunikace je, slovy autorky, „mlouvání“ – domlouvání, smlouvání, zamlouvaní, vymlouvání, omlouvání, namlouvaní a nezapomeňme pomlouvání. Zajímavou ilustrací tohoto tématu je Tobinovo studium věštění: Výklad (z karet, z ruky) je systémem znaků a symbolů, dílčích rozpoznání, vlivů a selektivní pozornosti, jakož i motivace. Cílem je uspokojit lidskou touhu po spojení přítomnosti s budoucností. Využívá se k tomu všeříkající nicneříkající řeč – tzv. omniscopus language. Dále jsou zmíněny reklamy, magie, politická korektnost i globální myšlení. Pravými mistry persuazivní komunikace jsou totiž podvodníci.

Jiným praktickým problémem sémiotiky je notace – zapisovaní, pro ilustraci snad nejlépe poslouží tento ostentativní proklik na podkapitolu o Řetězení a taneční notaci, KLIK.

Knihu uzavírá kapitola o artefaktu, ve které jsem objevil zajímavou úvahu o Boubínském pralese: Boubínský prales je naopak zdánlivě příkladem neporušeného díla přírody. Zároveň však tento prales existuje díly tomu, že se někdo rozhodl právě v této podobě ho zachovat. Kdyby věci šly svou „přirozenou“ cestou, lidé by už dávno změnili charakter tohoto území tak, aby vyhovoval jejich hospodářským a jiným cílům.

Jarmila Doubravová přednáší sémiotiku a estetiku na třech univerzitách je členkou Pražského lingvistického kroužku, předsedkyní České společnosti pro hudební vědu a spousty jiným, jejichž stránky jsem nenašel nebo nehledal. Na internetu si můžete přečíst její práci o Pražském lingvistickém kroužku a Vídeňském kroužku (anglicky) nebo Čtení o psaní

, glosu na okraj teorie notačních systémů.

Vydal Portál v roce 2002.

Autor: Jaromír Kopeček


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0