Portál.cz > Portál v médiích > Sen a smrt (recenze)

Sen a smrt (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 2.7.2001

Aneb "O čem vypovídají sny umírajících" je zajímavě napsaný, příklady i obrázky bohatě ilustrovaný pohled na smrt očima jungovské analytické psychologie. Autorka knihy, Marie-Louise von Franzová, v úvodu píše, že kniha hledá především odpověď na otázku: Co říká nevědomí člověka, tzn. svět jeho instinktů, ke skutečnosti blížící se smrti?

O smrti si něco myslí každý, především proto, že taky jednou umře. Přechod život-smrt je převážně nevratný. (Pokud náhodou vratný je, dotyčného navštěvují blízcí se špičatým kůlem, svěcenou vodou a na množství přineseného česneku nebývale nízkým počtem topinek.) Tato nepříjemnost činí získávání informací o stavu po smrti nad očekávání obtížným a nezbývá, než se spolehnout na to, co vymysleli jiní, případně si něco vymyslet sám, nejčastěji z již prefabrikovaných dílů. Zásadní idea je, že po smrti přijdeme do jiného světa, případně po jistých procedurách zpět do tohoto světa, nicméně budeme stále nějak, lépe, či hůře pokračovat.
Otázka tedy zní: "Co bude s Já?" A Já, to je především tělo (ověří každý, jakmile ho rozbolí zuby). No ale tělo, to po smrti dělá divy a představa, že to bude furt Já, co bude ležet, smrdět a lákat hmyz plochu k bohaté interpretaci neskýtá a intelektuála neuspokojí. Náboženství za tímto účelem přicházejí s myšlenkou duše, ducha, pneumatu a podobně, což jim umožňuje zbavit se mrtvoly a zároveň podržet koncept věčného života.
I když i mrtvola se dá bohatě zúročit. Vezměme si třeba starověký Egypt, mumifikovaná mrtvola je jako setba uložena do země, aby z ní vyrostl nový život, jako Osiris v rakvi dává život vegetaci. A podobně jako Seth vězní Osira v olověné rakvi i to božské v člověku vězní jeho nízké pudy, jeho Já. Ke smrti lze přistupovat jako k boji, k rozhodnutí, či ke svatbě - posvátné svatbě se smrtí (Četli jste v Kytici Svatební košili?). Po smrti můžete očekávat sklíčenost, osamění a strach z temnoty, podobně jako strach z noci, ale stejně tak můžete očekávat i příchod světla zvěstujícího nový život, srovnatelný s příchodem svítání.
Smrt k vám může přijít ve formě hrozivé nebo pomáhající postavy. Paleoasijské národy mají démona Kalana se psí tváří, který zosobňuje smrt a nemoc. Smrt bývá často představena jako pes nebo vlk, zdálo se tak i samotnému Jungovi! Germánská bohyně Hel je sestra vlka Fenrise. V německé a švýcarské lidové víře zůstaly dodnes obsaženy ságy, v nichž člověku ohlašuje smrt zjevení černého psa. (Komu se zdá o dalmatinovi, toho přejede auto, komu o vořechovi, toho rozlousknou!) Pejskaři, nezoufejte, pes je mytologicky často také líčen jako léčící a ochraňující průvodce do zásvětí. Anubis, egyptský bůh se šakalí hlavou, je vlastním poskytovatelem vzkříšení, a v aztécké víře vrací žlutý nebo červený pes Xolotl mrtvé, kteří se již ocitli v zásvětí, zpátky do života.
Se smrtí bývají spojovány i motivy průchodu ohněm a vodou, obětování starého těla, či zhodnocení tohoto těla v ovoci-plodu. Posledně jmenované téma skrývá bohatou ilustraci lhaní si do kapsy, že vědomě prožité utrpení je něčím, co ze zásvětí (kolektivního nevědomí) působí spásně na minulé a budoucí generace. a že existuje jakási neviditelná kompenzace za utrpení prožité zde na zemi. Ke vztahu komunikace se zásvětím (= nejhlubším nevědomím) autorka cituje Junga: Ke kontaktu bych ještě chtěl dodat, že ten je s jistou pravděpodobností možný jen tehdy, dokud existuje pocit přítomnosti. Experimentování s tímto kontaktem vede pravidelně buďto ke zhloupnutí oněch takzvaných sdělení (odmítnutí spiritismu)nebo k nebezpečné disociaci vědomí.
Všechny tyto motivy jsou vyloženy hlavně na egyptském a alchymistickém materiálu, které po ideové stránce v zásadě přecházejí jeden ve druhý, jak ukazuje skutečný leitmotiv knihy, řecko-egyptský alchymistický text z 1. století Komarios ke Kleopatře. Neodpustím si, abych neocitoval jiný alchymistický text, knihu Ostanovu a její doporučení jak se postavit Kameni mudrců: Neznám proti němu jinou zbraň než odevzdání se, jiného bitevního oře než vědu, žádný štít než rozum. Bohatý proud příkladů však nepřitéká jen od Středozemního moře a nejen z dob minulých, ale doslova z celého světa. A samozřejmě jsou tu sny. Sny lidí, kteří umírali nebo záhy po psychoanalýze zemřeli. Poukazy historické i snové, se prolínají nejenom v "profláklých" tématech, ale i v ryze alchymistickém motivu vlastního vzkříšení jako opětovného sjednocení odděleného v kameni.
Závěrečné tři kapitoly jsem si ponechal k poněkud skeptičtějšímu šťouralství. Jsou věnovány "Dechovému tělu". Abych termín ozřejmil: Duše je příliš vznešená a ušlechtilá, aby se přímo věnovala ovládáním nechutného, hmotného těla a za tímto účelem používá jako prostředníka dechové tělo, jako přírubu pro kontakt duchovno - hmotno. Po ideové stránce mi to tak trochu připomnělo teorii étéru ve fyzice. V prostoru alchymistickém je odpovídající konstrukcí tělo astrální a některá náboženství každého jedince vybavila dokonce celou škálou různě nehmotných těl až duší.

Ale co mne zaujalo nepoměrně více jsou Jungovy variace na toto téma. Z toho, že máme nepřirozeně málo vědomých nebo přímých informací o tom, co se děje v našem těle, kupříkladu, že si neuvědomujeme slezinu, Jung usuzuje, že musí existovat "jemné tělo" ve smyslu alchymistickém. Tento přechod mezi hrubozrným tělem a psychičnem, by pak, podle této hypotézy ukazoval, že to, co dnes označujeme jako fyzikální energii a jako energii psychickou, mohou být nakonec dva aspekty téže energie. Pochopitelně se svou vizi "teorie všeho" pokusí podepřít i ze strany "fyzikální energie", kde mu, jak už sami tušíte, vezmeme vítr z plachet a podobně jako s Jožinem z bažin na kameni s ním bude ámen, a ještě stihne ukázat slabiny poslední dobou tak vychvalované hermeneutiky.
V souvislosti s častým výskytem světla při zásvětních manifestacích se Jung chytil tachyonové spekulace, když vyslovuje domněnku: že psychická realita by mohla spočívat na supraluminálním stupni frekvence, že by tedy překračovala rychlost světla. Vážení čtenáři, vážený Jungu, nemohla. Pokud zvyšujeme frekvenci světla, nedostaneme duchovno, nýbrž ultrafialové a posléze rentgenové záření. Zde možná navazuje Sv. Vincenc (ten, co po revoluci nahrával desky pro Monitor), že stejně rozpoutá jadernou válku při které všichni lidé prokouknou a pak půjdou do hajzlu. Stejně i chlév spekulací okolo EPR teorému, zde jen okrajově zmíněný,byl za poslední léta důkladně pročištěn.
Patrně vědom si síly výkladu snů, používá Jung hermeneutiku i k rozboru populárních fyzikálních textů, neberouc v potaz, že sny a filozofování fyziků NEMAJÍ ve fyzice žádnou váhu. Nicméně jistý půvab mudrování, v tomto případě D. Bohma, má, ukazuje, že archetypy skutečně žijí i v lidech živících se vědou. Kouzelný překlep při překladu jeho termínu holomovement jako "celostní bohyb" až možná příliš naturalisticky ukazuje, jak se za ideou hrubohmotného vesmíru jakožto explicitního řádu jsoucna a jeho základu, implicitního řádu, skrývá touha, aby se za oním trapným a nízce hmotným fyzikálním světem skrýval skutečný Bůh, který dotyčného poklepe po rameni a postaví jej do kolejí jediné pravé cesty, aby už nemusel uvažovat a naplno se mohl věnovat spravedlivému pranýřování pomýlených a zbloudilých. I v kvantovém fyzikovi, tak poznáváme gnostika, který po zjištění, že svět není prvoplánovitě řízen dobrotivým velebohem, prohlašuje jej za dílo démiurga - mamlase a s potěšením sní o tajemném, neprojevujícím se, pravém světě, ukrytém kdesi za hmotou.
Navzdory některým fyzikálním desinterpretacím je celé toto dílo vlastně úctyhodný projekt hledání "teorie úplně všeho", čili spojení psychického a fyzikálního obrazu světa. Usvědčuje tak zastánce měkkých věd, že lžou, když tvrdí, že hlavně fyzikové pokoušejí se jejich vědění zneuctít a přikovat jej k přízemnímu hemžení fuj-věcí, řídících se podezřelými, kvantovými zákony. Zde je důkaz, že nutkání utvořit uzavírající teorii je dáno i množstvím etnografického, historického i psychologického materiálu a není tedy omezeno jen na hráče na superstrunné nástroje.

Pokud se Vám snad zdálo, že ke konci hovořím již nikoliv o autorce, ale o Jungovi, pak čtete správně. Nakolik však tato, nyní již zesnulá, byla blízkou spolupracovnicí Junga a mnohé další se dočtete v zádušním projevu z jejího pohřbu.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0