Portál.cz > Portál v médiích > Sexuální deviace (recenze J. Kopečka)

Sexuální deviace (recenze J. Kopečka)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 17.9.2002

Petr Weiss; Klasifikace, diagnostika, léčba. I když jsem přesvědčen, že kniha v takovýmto titulem snad perex ani nepotřebuje, uvedu z úvodu: Sexualita představuje jeden ze základních individuálních i interpersonálních motivů v životě každého jedince. Je specifickou formou komunikace, zdrojem hlubokých emocí, faktorem organizujícím lidské chování a prožívání. … I v myšlení zdravotníků, tedy lidí, kteří by především měli přistupovat k těmto poruchám nezaujatě a bez emocí, přetrvávají předsudky a restriktivní pohled na příslušníky menšin.

Sexuální deviace jsou čtení patřičně úchylné, navíc velkého formátu, pevných desek a bratru 350 stran, stylu odborného, přesto však nejen pochopitelného, ale i dobře čitelného. Navzdory podtitulu je kniha rozdělena na čtyři a nikoliv na tři části (fenomén Tří mušketýrů je i po letech čertovsky silný), přibyvší částí je etiologie deviací a psychosexuální vývoj sexuálních deviantů.

Autor označuje svůj přístup k sexuálním deviacím (používá i termín parafilie) jako esencialistický (opoziční k sociálněkonstruktivistickému). Podstatu deviace vidíme v odlišné (atypické) struktuře sexuální motivace, tedy výhradně v intrapsychických charakteristikách jedince, které pak následně umožňují, podmiňují či modifikují i vnější projevy sexuální poruchy v podobě deviantního chování. … Domníváme se totiž, že:
1) podstatnými faktory určujícími sexuální motivaci jsou faktory biologické
2) neexistuje kontinuita mezi deviací a normou
3) sexuální deviace je celoživotní a trvalou charakteristikou individua

Nezbytností studia odchylek je definování normy: Ze sexuologického hlediska lze za normální považovat takové konsenzuální (souhlasné) sexuální aktivity, které se odehrávají mezi psychosexuálně a somatosexuálně dostatečně zralými a pokrevně v přímé linii nespřízněnými partnery, a jež nevedou k jejich psychickému nebo tělesnému poškození. Otázka norem je ošidná, protože zpravidla každý nakonec dá hlavně na svůj osobní názor. Homosexualita je statisticky zhruba stejně ne/normální jako zdravé zuby v dospělosti.

A pak už následuje to pravé panoptikum (zpravidla hrůzy), detaily konzultujte s obsahem. I sečtělý čtenář tak má možnost doplnit si galerii šlechticů s prapodivnými zájmy o de Retiffe a jeho pilotní dílo „Božské nožky“. Styl a stavbu jednotlivých kapitol si můžete prostudovat na příkladě fetišismu.(viz ukázka) Kromě toho, že se jedná o parafílii teoreticky významnou pro objasnění vzniku nestandardního chování, ji autor také považuje za kandidáta na vyškrtnutí ze seznamu deviací, podobně jako se stalo v případě homosexuality.

Jelikož stále neexistuje obecně přijímaná a hlavně úplná teorie vzniku sexuálních deviací, je téma klasifikace roztrženo do dvou částí. První, výše zmiňovaná část je staticko-popisná, zatímco druhá se věnuje etiologii, tedy příčinám vzniku. V souladu se zaměřením celé knihy jsou vyzdvihovány jako hlavní příčina vrozené dispozice. Není proto divu, že první na řadě jsou modely evolučněbiologické, genetické a hormonální. Poznamenejme však, že evolučněbiologické vysvětlení podstaty voyerismu (touha muže po spatření ženského genitálu, a zvláště takového, který předtím neviděl, a vyhledávání příležitostí, jež by to umožnily, je částí motivačního procesu, který maximalizuje jeho reprodukční příležitosti.) vychází ze starších kulturněantropologických výzkumů, podobně jako deprivační teorie sexuální agrese je v souladu s některými psychologizujícími modely.

V této části jsou zmiňovány i modely vzniku homosexuality. Zde uvedený evolučněbiologický model, že homosexuálové, kteří se nestarají o rodinu, mají více času na kariéru a mají tak možnost významně pomáhat svým blízkým příbuzným, mi až přespříliš zavání skupinovým výběrem. V Americe jsou však homosexuálové skutečně bohatší a mají vyšší postavení. Uveden je genetický model založený na genu Xq28 lokalizovaném na X chromozómu, čili model „boje pohlaví“. Model hormonální je založen na prenatální expozici testosteronem, tzv. hypotéza mateřské imunosenzitivity. Organismus matky podle ní v některých případech reaguje na mužské pohlavní hormony vylučované plodem imunologickou reakcí, kterou posiluje každý další plod mužského pohlaví. Efekt staršího bratra (homosexuálové mají více starších bratrů, ale nemají více starších sester ani mladších sourozenců) by mohl být odpovědný i za pedofiliii a sexuální agresivitu.

Neuroanatomické a neurofyziologické modely jsou založeny na výzkumu mozkových anomálií, u parafiliků byly prokázány poruchy EEG, u sadistů signifikantní morfologické změny v pravé hemisféře, u pedofilů v levé hemisféře. Modely behaviorální jsou založeny na učení imprintingem, klasickém podmiňování, operantním podmiňování anebo sociálním učení. Nejznámější a patrně nejšířeji propracovávané jsou modely psychoanalytické, založené na teorii obecného sexuálního pudu, jež může být „pervertován“ a k vyléčení z deviace by pak stačilo uvědomění si vytěsněných intrapsychologických konfliktů.

Z dalších modelů je uveden psychopatologický – sexuální deviace jako sexuální závislost (obsedantně-kompulzivní porucha), psychodynamický – příčinná role psychotraumatizujících událostí v dětství a dospívání parafiliků, model poruch dvoření – některá fáze čtyřbodového procesu sexuálního sbližování je nápadně zvýrazněna, přehnána a překroucena a model sexuálního motivační systému – narušení hierarchicky uspořádaného systému řízení chování.

Sociologické a feministické modely jsou uvedeny s poznámkou, že se zabývají deviacemi v nemedicínském smyslu. Oba hledají příčiny sexuálně deviantního chování ve společnosti. V radikální poloze považují feministky všechny muže za potenciální násilníky (se současným ignorováním sexuálních deviací u žen). Slovy A. Dworkinové: Heterosexuální soulož je ze své podstaty zneužitím. V této kapitole je také diskutován možný vztah mezi užíváním pornografie a výskytem sexuálního násilí ve společnosti. Zdá se, že samo zobrazení lidských sexuálních aktivit sice může urážet vkus některých jedinců, proti všeobecnému přesvědčení však mezi pornografií a násilím ve skutečnosti nebyl nalezen vztah žádný, nebo dokonce spíš negativní. …Zkušenosti s pornografií jsou naopak u delikventů méně časté než u normální populace. Sexuální vzrušení normálních mužů je pak agresivními podněty dokonce účinně tlumeno.

Třetí část je věnována diagnostice, která není snadná. Ne každý, kdo se dopustí deliktu sexuálního charakteru musí být nezbytně deviant a naopak, ne každý, kdo žádný zločin nespáchal je normální. Bez ohledu na teoretický přístup se metody vyšetření dělí na psychodiagnostické, psychofyziologické a anamnestické. Zpravidla narážejí na značné nesnáze: Určení diagnózy deviace, nebo dokonce i její specifikace pouze na základě psychodiagnostických metod běžně užívaných a standardizovaných na většinové populaci, je však v podstatě nemožné. Z psychofyziologických metod je to především falometrie (spočívá v přístrojové registraci objemových změn penisu či změn prokrvení vulvy jako reakce při reakce při prezentaci vizuálních nebo auditivních sexuálních podnětů různého charakteru.). Ačkoliv první experimenty s tou to metodou sahají až do 19. století, její použití jako diagnostické metody je spojeno s českou sexuologií a K. Freundem. Z dalších metod této kategorie lze jmenovat detektor lži – polygraf a metody sledovaní pohybu očí a měření tzv. fixačního času. Neuspokojivý dojem z praktické neprokazatelnosti parafilie vyvrací anamnestické vyšetření: Zaměřený rozhovor s pacientem zůstává nejspolehlivější metodou pro určení možného odchylného vývoje sexuální motivace.

Ještě o něco zmatenější je otázka terapie. Na základě obsáhlé existující zahraniční literatury zabývající se terapií sexuálních delikventů nelze jednoznačně určit, co vlastně je (především u mimoevropských) autorů předmětem léčby, a to zvláště v případě terapie nedeviantních pachatelů sexuálních deviantů. Prvořadým cílem terapie je pochopitelně úprava chování delikventů. Nejčastěji používanou terapeutickou metodou je psychanalýza, i když je pro parafiliky nejméně vhodná – často nejsou motivováni své chování měnit. Typicky užívají racionalizace a intelektualizace – deviaci (pedofilii, sadismus) pak považují za vyšší formu sexuality. Sociální zdatnost a sofistikovanost zvyšují riziko recidivy, pachatelé snáze odhadnou, co po nich terapeut žádá a lépe předstírají normalitu.

I přesto obsahuje část terapie velkou škálu metod od zmiňované psychoanalýzy, přes kognitivně-behaviorální metody k široké škále hormonálních metod až ke kastraci. Zvláště u hormonálních metod je uvedeno množství přípravků. Za zhodnocení situace ve světě pak vyplývá, že humanitárně-pragmatický přístup (zaměřený na redukci škod) se jeví účinnějším než přístup fanaticko-puristický.

Knize je třeba vytknout formální nešvar, neúplný seznam citované literatury. Vydal Portál v roce 2002. Kniha by také důkladně pokřtěna . Zájemcům doporučuji také Wiessův článek o ženské přitažlivosti

Jaromír Kopeček


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0