Portál.cz > Portál v médiích > Sociologie -jako komiks (recenze J. Kopečka)

Sociologie -jako komiks (recenze J. Kopečka)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 30.10.2002

Zajímáte se o sociální inženýrství? Nevíte jak správně tvarovat společnost? Do levice uchopíme kladivo (stačí i to po pradědovi – na čarodějnice), dělnická třída může používat i sevřenou pěst. Societu položíme na kovadlinu, pokud jste z chudšího kraje lze použít i každý dobře ušlapaný, alespoň trochu rovný plácek. Kdo si nevěří, používá k přidržování ve stabilní/tradiční poloze pravicí. A pak už se jen rozpřáhneme a kujeme. Nezapomeňte, proces je to fyzicky náročný a špinavý – používejte ochranné pomůcky! Rudá nebo hnědá barvy zástěry značí starého praktika. Moderní odborník používá plášť zelený, který je v chirurgicky čistých podmínkách radikálního řezu nezbytný.

Jak už obálka napovídá, není Sociologie pro slabé nátury, knihou obcházejí strašidla! A to nejenom komunismu, ale i byrokracie a na stránce 174 je dokonce čert; bez Mikuláše. Kdo se vyhne nadpřirozeným silám, na toho si počíhají revolucionáři a ve víru třídního boje zjistí, že nemá práci, spáchal sebevraždu a brzo umře hladem.

Neboť Richard Osborne toť milovník filozofie radikální, dokonce o tom pomáhal editovat knihu. Co už máte dělat, když se vám nesplní dětský sen a nestanete se profesionálním fotbalistou?

Již na straně 7 si Osborne stanoví svého největšího nepřítele: selský rozum, když k tomu přidáme text ze strany 5: „Je to zajímavá sociologická otázka, protože komunismus se pokusil kompletně přestavět společnost – a to je něco, o co se sociologie hodně zajímá.“, tak jsme doma. Autor tvrdě razí názor, že sociologie by neměla být „vědou o“, ale „metodou jak“. Z tohoto hlediska je jasné jeho pohrdání rozumem i sociologickými empiriky a naopak důraz na dogmata a studium proroků. Pravda, hromadí se mu tak některé tajemné, nezodpověditelné záhady, jako třeba industriální revoluce nebo existence rodiny, jejichž řešení si již předlouho můžete přečíst v historických knihách; případně zcela obecně v evolučních. Dalším nepřítelem je nejen přestrašlivá sociobiologie, ale i jakýkoli význam biologických vlivů, jako každý správný yuppie (viz, životopis), je i autor přesvědčen, že řvaním „ja cííí“ a dupáním nožičkami lze dosíci všeho. Prostě klasické mytologické uvažování po linii porobení, uvědomění, ozbrojená pěst, pronásledování utlačovatelů, ráj. Nic, co najdete v solidním jungovském rozboru spasitelského mýtu nechybí, ale také nic nepřebývá.
Dojemně pak působí autorova replika, že většinou ještě ani není sociologie uznávána za vědu (patrně jenom proto, že za ni vydáváte komunistickou ideologii). Pokud někde v těchto místech (str. 27) dospějete k přesvědčení, že právě tito pohrdači a vůbec odporná vládnoucí třída můžou za všechno, budou vám následující stránky otevírat oči a objevíte spoustu nových myslitelů a teoretiků vylepšování toho všeho tady. Pokud se vám zpění krev, je na čase si odpočinout a sesbírat síly (k zahození nebo k pokračování) styl se dlouho nezmění! Vydržte alespoň 8 stran, budete u sebevražd a vyzbrojeni poznatky Durkheimovými se můžete jít oběsit, protože po sociologii strukturální přijde na řadu ta marxistická.

Přes kritiku kapitalismu slovy Marxovými se dostáváme k Weberovi, konceptu porozumění a protestantismu jakožto duchovnímu zdroji kapitalismu a od nich k Tönniesovým sociálním klasifikacím. Pak je konečně načase pohrdnout americkými sociology, kteří vzali zavděk získáváním faktických detailů.
V roce 1892 byla na universitě v Chicagu založena první katedra sociologie, která se stala rodištěm chicagské školy zaměřující se na městské studie a symbolický interakcionismus, který podobně jako psychoanalýza nepřál teoriím společenského systému a začínal od jednotlivců. Proti tomuto pojetí vystupoval funkcionalismus, který Osborne hodnotí jako sociálně strukturální.
Evropa mezitím jako by se stále nevzpamatovala z neúspěchů Marxových proroctví. Naštěstí klátící se modlu nevyhnutelného třídního boje podepřel A. Gramsci berličkou vyhnutelného třídního boje – konceptem hegemonie: Buržoazie nevládne společnosti jenom silou, ale také konsenzem, formováním politických aliancí s jinými skupinami a ideologickou prací. A potom Frankfurtská škola, H. Marcus, J. Habermas, strukturalismus, feminismus, globalizace (s nezbytným McDonaldím kašparem), M. Foucault a J. Baudrillard, tvrdící, že žádná společnost neexistuje. Tím se kruh uzavírá, protože totéž tvrdila na straně 6 Margaret Thatcherová (ačkoliv ta za to sklidila dehonestující kresbičku). Že by byla postmoderna konzervativní? Nebo konzervativismus postmoderní? Anebo platí staré dobré: Nezáleží CO, ale KDO?

Následujíci metodologický kurs je opravdu z jiného těsta. Styl je mnohem rozvernější, hýří vtipem i satirou do vlastních řad. Kromě úskalí empirické sociologie se znovu proberou i termíny kultura, jazyk, třída, chudoba, sociální péče a rodina. Milosrdně je zmíněn i jeden pravicový lump: Charles Murray má za to, že když dáte lidem sociální podporu, začnou na ní být „závislí“ a nechtějí už pracovat. Test „Otázka rodiny“ je dokonce tak dobrý, že jsem za něj Osbornovi ochoten téměř odpustit dumku o marxismu: Stalin ho dusil, Mao ho překroutil, ale v šedesátých letech jaksi znovu intelektuálně zavoněl po růžích.
Pokud je vaše srdce nalevo jako Osbornovo, pak vás animovaný úvod do sociologie, bez ohledu na to, je-li mrtvá jako velkolepá teorie nebo pravděpodobně živá jako impulz pro rozvoj kritického přemýšlení o podmínkách existence lidské společnosti, osloví a možná, že i nadchne. Ostatně na 177 stran komixu formátu A5 je toho uvedeno opravdu hodně. Čím více si dovedete představit budoucnost bez Marxových idejí, tím vám bude nestravitelnější, ale vězte, že třeba na Trinity Colledge v connecticutském Hartfordu ji musejí strávit studenti jako povinnou četbu na zkoušku „Principy sociologie“.
Slušelo by se zmínit i ilustrátora Borina van Loona, který ilustroval celou řadu podobných komixových vzdělávacích knih. Postavu z obálky však nakreslila Litze Janusz, které autor za čtyřnásobné hostování děkuje a pod jejímž vlivem patrně také několikrát zcela neorganicky zmiňuje feministickou kritiku, kterou sám nepochopil, neboť amazonské vyobrazení nazývá androidním, ačkoliv je zjevně feminoidní.

Pokud chcete recenzi, ve které se vyskytuje Marx jen jednou, a to pochvalně, tak jděte tudy, anebo na stránku Portálu, který knihu v roce 2002 vydal.
Co říci závěrem? Konec? Skoro. Tohle je ovšem jenom jedna knížka o sociologii a jenom jeden názor. Klikněte a najdete mnoho dalších… [Citát jsem přitesal druhu použitého média, což nic nemění na faktu, že autor uvádí 14 dalších doporučených knih na úvod a 22 pro pokročilé. Pokud se vám zdála čeština v posledním klikání příliš zředěná, klikněte tady.]

Jaromír Kopeček


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0