Portál.cz > Portál v médiích > Stephen Hawking (recenze J. Kopečka)

Stephen Hawking (recenze J. Kopečka)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 17.1.2003

Je jedním z mála fyziků, kterému se podařilo stát se obecně známým. Otázkou je, zda by byl stejně známým, i kdyby mohl chodit, ale vzhledem k tomu, že se nemůže ani hýbat, ba ani mluvit, je tato otázka bezpředmětná. Podobně bezpředmětnou otázkou začíná i komiksové líčení osudů Stephena Hawkinga a potažmo i celé kosmologie.

Autor, Joseph R. McEvoy, se jej ptá, zda se považuje za šťastného. Hawking na monitoru píše: Jsem teď opravdu mnohem šťastnější než předtím, než nemoc vypukla. Nemohu říci, že by mi přinesla nějaký užitek, ale jsem rád, že mi nezpůsobila takovou újmu, jakou mohla. Vlastně, co jiného by měl říct člověku, který chce udělat lehké čtení z části fyziky, do které se seriózně pustí zanedbatelný zlomek fyziků a uspěje jen mizivá část z něj.
Samotný Hawkingův životopis tvoří vlastně jen rámec příhod kosmologie. Kdyby byly kniha v próze, dalo by se směle říci, že se jedná o rámcovou povídku, a tudíž takovou fyzikální Babičku. Mé znalosti literární teorie však nejsou natolik hluboké, abych si troufl rozhodnout, zda může být i rámcový komiks, pročež opustím teorii a dám se svého oblíbeného, zevrubného líčení obsahu.

Sotva se čtenář doví, že v roce 1962 dostal Hawking první titul v Oxfordu, přešel na Camridge a začala se u něj projevovat neblahá amyotrofická laterální skleróza, nadlouho jej opustí. Věta: „Byl ve správný čas na správném místě“, je totiž formulí, které vyvolá výbuch dějin fyziky. Jeho prvním oslnivým zábleskem je Einstein a zmínka o relativitě, která vzápětí ztmavne do reliktnějšího záření Newtonova, které pak skrze lucasiánskou profesuru na Cambridgei bude prostupovat celou knihou.
Prosté líčení objevování gravitačního zákona, teorie relativity a tajů setrvačné a gravitační hmotnosti by bylo bezesporu suchopárné, nebýt pánů fyziků, kteří ji zpestřují svými třenicemi, hádkami, standardní lidskou nesnášenlivostí i vytříbenou podivností. Kupříkladu problém, zda přitažlivost ubývající se čtvercem vzdálenosti skutečně způsobuje eliptické dráhy, jak čerstvě objevil Kepler: Hook tvrdí, že to dokázal, ale nikomu to nechce říct, Newton to říct chce, ale nemůže najít poznámky... A do toho klenot páně Einsteinovu, na rozdíl od padajícího jablka jej k principu ekvivalence přivede padající sebevrah. (Ano, vylepšení teorie vždycky něco stojí!) Einsteinův dlouho odmítavý vztah ke kvantové mechanice je docela znám. Odmítavý však byl i jeho vztah k pracím řešitelů jeho gravitačních rovnic: Schwarzildovi (v zásadě vypočetl to, co bude později nazváno černou dírou), Friedmannovi (vypočetl nestabilní, rozpínající se nebo smršťující se, vesmír a vykopal z Einsteinových rovnic chybný člen) a Oppenheimerovi (vypočetl, že černá díra se může stát z příliš těžké hvězdy). Žádný mu nebyl dost po chuti.

Potom se konečně mihne Hawking – narodí se. A opět houština na trnité vědecké stezce: Einstein umře, Wheeler se tahá s Oppenheimerem o jeho řešení, než v něj (pomocí programů a počítačů pro modelování výbuchů vodíkových bomb) uvěří a proslaví je, Oppenheimera udolají obvinění za Hirošimu i z komunismu a jeho intelektuální horizont událostí se uzavře. Kvasary jsou objeveny (1963), Oppenheimer povýšen, ale Friedmann ještě čeká (eufemicky, své řešení přežil o 3 roky, zemřel 1925), kosmologii vládne Hoylova-Bondiho-Goldova teorie ustáleného vesmíru. V roce 1950 Fred Hoyle použil jako první označení „velký třesk“, pochopitelně v posměšném smyslu. (Jiným adeptem na první použití termínu „velký třesk“ je George Gamow.)
Prozatím Hoyleovo jméno září. Hawking se dokonce chce stát na Cambridgi jeho žákem, což Hoyle odmítne, a tak alespoň pomáhá jinému Hoyleovu studentu Narlikarovi s výpočty. Tato předběžná zkušenost umožní Hawkingovi na jedné prestižní Hoylově přednášce relevantně diskutovat validitu některých jeho výsledků a závěrů (čti: ztrapnit velikána) a přestat být neznámým postgraduálním studentem.
Tím, kdo Hawkinga navzdory nemoci neodmítnul byl Dennis Sciama, který sám možná tak známý není, ale jeho studenti vesměs dosáhli slušných výsledků. Navíc to byl on, kdo ke své skupině přitáhl R. Penrose, aplikovaného matematika zabývajícího se teorií singularit. Pomocí této teorie Hawking dokázal, že z obecné teorie relativity plyne existence singularity na počátku času.

Pouhé 3 týdny po atentátu na J.F. Kennedyho v Dallasu proběhla První texaská konference o relativistické astrofyzice věnovaná nedávnému objevu kvasarů: Objev kvasarů nás opravňuje tvrdit, že relativisté s jejich sofistikovanými výtvory nejsou jen nádhernou kulturní dekorací, ale že mohou být pro vědu opravdu užiteční! Přes kvasary (velmi vzdálené, velmi rychle se vzdalující a velmi silně zářící objekty), přes reliktní záření (předpovězeno Gamowem, Penziasem a Wilsonem pozorováno, 1965) a pulzary (rotující neutronové hvězdy vysílající záblesky rentgenového záření, 1967) se dostáváme ke zlatému hřebu: černým dírám. Termín vynašel v roce 1969 již zmíněný Wheeler, aby si na konferencích nemusel třepit ústa frází gravitačně zhroucená hvězda. Pozorování černých děr je úkol nesnadný, ale fyzici jsou vychytralí a soustředili se na pozorování dvojhvězdných systémů ve kterých jeden z partnerů není vidět a přitom pohyb jeho viditelného partnera ukazuje na vysokou hmotnost neviditelné složky.

Mezi tím se Hawking stává na kosmologickém poli intelektuální veličinou, navzdory tomu, že všechno počítá „z hlavy“. Podobně jako Einstein i on prožívá svůj velký objev, že povrch černé díry se za žádných okolností nemůže zmenšovat. Jacob Bekenstein, Wheelerův postgraduální student, chytí příležitost za pačesy a prohlásí povrch černé díry za její entropii (která se také nesmí zmenšovat). Ale, co má entropii, má také teplotu a vyzařuje, což je v případě černé díry, ve které z definice všechno zmizí, bizarní představa. Hawking oponuje, vyvrací, přemýšlí... a nakonec nachází teoretický mechanismus jak by mohla černá díra zářit, dokonce jako černé těleso. Pravda, teorie revoluční, jejíž snadné přijetí se nedalo očekávat, ostatně posuďte sami: Únor 1974, Rutherfordova- Appletonova laboratoř, Oxford . Pokud by se ono „Hawkingovo záření“ (vznikající trháním párů virtuálních částic, které se připletly příliš blízko ke Schwarzildovu poloměru černé díry) podařilo experimentálně detekovat, podělil by se patrně šikovný experimentátor s Hawkingem o Nobelovu cenu.

Nečekaně velká pozornost je věnována katolické theologii, a to nejenom proto, že Hawking obdržel od Pontifikální akademie věd medaili Pia XI.. Již abbé Lamaître si ve třicátých letech uvědomil, že počátek vesmíru v bodě – singularitě se dá vyložit jako okamžik stvoření. Tím, že Hawking svého času prohlásil tuto singularitu za nejzazší bod o kterém můžeme vědecky něco říci, prohlásil velmi volný výklad stvoření v zásadě za vědecky doložený. Na konferenci v Římě v roce 1981 už však přednášel své nové myšlenky, že prostor a čas jsou konečné a uzavřené, čili, že neexistují žádné hranice ani počátky. Naštěstí použil natolik odborný termín, že nebyl ani upálen, ba ani připraven o medaili. K první možnosti si dovolím knihu poopravit, G. Bruno nebyl upálen ani tak za hlásání heliocentrického systému, jako spíše za hlásání pantheismu.

Poslední část knihy se odvíjí právě od naposled zmíněné hypotézy neexistence hranic. Spolu s Hartlem ji Hawking rozvinul v kvantovou kosmologii, to jest, snaží se nalézt vlnovou funkci pro celý vesmír. Hypotéza neexistence hranic předpovídá, že vesmír vznikl velmi hladkým a uspořádaným způsobem. Nejprve se rozpínal inflačně, poté přešel do fáze popsané standardním modelem žhavého velkého třesku. Bude se stále rozpínat až do maximální velikosti, a poté se smrští do singularity velkého křachu, která bude velmi neuspořádaná a nepravidelná. V něm sice skončí reálný čas, ale vesmír dál existuje. Úhrnem řečeno, čtenáře čeká kvantové peklo, drobná ochutnávka základů zde: Vlny a částice: Příroda si z fyziků tropí legraci.
I pokud už jste nějakou tu knihu o vesmíru a tom všem vůbec četli, nebudete patrně zklamáni. Seřazení, zaměření i uvedené informace jsou odlišné. Komiks je pro ilustraci díla Hawkinga, který uvažuje v obrázcích a diagramech, dokonce i velmi autentickou a přibližující formou.

Vydal Portál v roce 2002.

Jaromír Kopeček


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0