Portál.cz > Portál v médiích > Témata psychoanalýzy I. (recenze)

Témata psychoanalýzy I. (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 21.8.2003

Britští psychoanalytici bilancují necelé století existence oboru formou obsáhlých článků sdružených do dvou knih. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány zásadním pojmům psychoanalýzy a oblastem ve kterých se psychoanalýza cítí silná v kramflecích. Každou kapitolu napsal jiný autor, vesměs známý a publikačně aktivní. Za sto let se mnoho událo, i psychoanalýza se od dob Freudových rozvinula a posunula v chápání některých jevů a pojmů. Původní vydání nese data 2000 a 2001, takže se jedná o přehled současného stavu.

První kapitolou je Nevědomí Phila Mollona. Začíná se pěkně zostra „freudovským přececkem“, a pak to jede od objevu nevědomí, přes aktuálnost tohoto pojmu až k jeho opodstatnění skrze poznatky moderní neurologie. Za zmínku stojí poeticky zpracovaná podobenství s činností počítače: Vědomí by bylo možné přirovnat k tomu, co je viditelné na obrazovce počítače. ... Většina činností počítače navíc není na obrazovce vidět – to je analogie s Freudovou myšlenkou o tělesných instinktech neboli „id“. Běsnění a bezradnost nad neschopností přinutit počítač dělat co chceme, kombinovanou navíc s tím, že ani nevíme, co bychom vědět měli, Mollon přirovnává k „předsymbolickému nevědomí“. Internet je pak zákonitě kolektivním nevědomím v jungovském smyslu i s cenzurními filtry.

Při honbě za šíleným logikem ukrytým v oblaku významů (tj. nevědomím) Mollon přece jen prozradí postmoderní kořeny, zvláště souvislostmi mezi Freudovým „pupkem snu“ –nerozpletitelným, nevyložitelným jádrem a počátkem snu, a teorií velkého třesku jakožto počátkem obsahujícím možnost nekonečného rozvoje a diferenciace. Skrze sen jako „explozi z nevědomí“ se autor dostává ke struktuře nevědomí, která je stejná jako struktura jazyka, neboť nevědomí pracuje s vědomými slovy, obrazy a kulturními odkazy. Snovým výpadům nevědomí dokonce přisuzuje varovnou a předpovědní hodnotu spíše ve smyslu Jungově, ostatně tvrdí, že moderní psychoanalytici jsou v oblasti „varování z nevědomí“ nakročeni jungovským směrem.

Nevědomí je dále rozčleněno na dynamické (zkoumané Freudem), předreflexivní (z organizujících pravidel, související s přenosem) a nevalidované (příliš silné, nezpracovávané zážitky). [Patrně to začíná platit i na mně, namísto „zážitky“, jsem napsal „zářitky“, což jistě souvisí s tím, že nevalidované nevědomí Mollon popisuje jako neidentifikovatelný a nediferencovaný zářící materiál tryskající ze záchodu. A ve druhém kole „zážirky“, asi se mi to opravdu zažralo...] Spojení pravé hemisféry se zrakovým vnímáním, představivostí a emocemi je spojeno nejen s lokalizací nevědomí v mozku, ale i s poznatkem, že někteří analytikové často po část sezení pociťují ospalost nebo vstupují do stavu jakéhosi snění, což se střídá s jinými okamžiky, kdy se porozumění z pravé poloviny zpracovává jazykově v levé polovině. To jak se psychoanalytik ladí na pacientovo nevědomí.

Kapitola Grahama Musice je věnovaná Afektům a emocím. Další tradiční téma, protože emocionalita je pro psychoanalýzu naprosto klíčová. Pilotním citátem kapitoly i východiskem psychoanalytického pohledu je úryvek: Schopnost zvládnout emoční stavy, spíše než je muset vybíjet na druhých, považuje psychoanalýza za známku zralosti. Takže žádné zbavování se emocí, či jejich přenášení na druhé, ale pěkně si vlastní misku vyjíst sám.

Aktuální a stále aktuálnější kapitola Rickyho Emaluela je věnována Úzkosti. Po počátečním rozboru je věnována především teoriím Melanie Kleinové (v knize bez –ová) a Bionově teorii úzkosti, jakožto předtuchy emoce. Velmi mnoho prostoru je věnováno infantilním úzkostem následkem strachu z vlastních sadistických fantazií (zvláště v rodinách, kde se matce, případně sourozenci, opravdu něco přihodilo).

Rovněž i následující kapitola Julie Segal o Fantazii je výrazně ovlivněna Melanií Kleinovou (posunula těžiště psychoanalýzy na vztahy v dětství). Zmíněny jsou její rozbory infantilních her a fantazií ve stejném stylu, jakým Freud rozebíral sny. Příklad chlapce, který se bál dělit, neboť tuto činnost vnitřně považoval za ekvivalent čtvrcení matky se rozvíjí v zajímavý zdroj čarodějnictví i výkladu válečných zvěrstev. S čímž osobně nemohu souhlasit, motivy válečných hrůz jsou zcela fádně vědomé, i když je konají dětští vojáci, a tajemná psychologická vysvětlení jsou jen obezlička, která umožní prachatým šmejdům vykroutit se z trestu.

V motivu fantazií, motivací, frustrací a hněvu se objeví zajímavá poznámka: Míčové a počítačové hry umožňují násilným fantaziím bezpečné vyjádření a dobře izolují jakoukoli myšlenku na zabití skutečného člověka. (Zeptejte se však na jména bojovníků v počítačové hře můžete mít klíč ke skryté fantazii.) Povšimněte si příkrého rozporu s obvyklým názorem novinových mudrlantů spatřující v počítačových hrách další stupeň úpadku světa.

Zastánce podobných idejí nepotěší ani další postřeh, že seriály a náboženství sice činí lidi šťastnějšími, ale jen do doby, kdy přijde krize. V době nemoci je pak lepší konfliktní soused, pokud nakoupí a uvaří, než víra nebo televize.

Poslední kapitola prvního dílu, z pera Julie Borossy je věnována vpravdě skalnímu tématu psychoanalýzy – Hysterii. Od Hippokrata a léčby manželstvím k Charcotově erotizovaným vystoupením modelových hysterek a Freudově „léčbě mluvením“, od nepochopení a pohrdání, k feministické kritice tohoto nepochopení, tak by se dala nazvat poslední kapitola tohoto vydařeného sborníku. Nesmíme, z historické piety, zapomenout, že léčba hysterie také stála u zrodu myšlenky oidipského komplexu. Julie Mitchell se dokonce domnívala, že hysterie je potenciálně univerzální lidskou reakcí na konflikt. Julie Borossa, v mírně feministickém duchu, uzavírá: Hysterii tedy, jak ukazují její dějiny, nejlépe porozumíme jako protestu jednotlivce a jako vzpouře namířené proti společenským podmínkám. Ale tomu všemu navzdory byli prý poslední pořádnou hysterickou skupinou vojáci v první světové válce.

Ukázky jsou přístupné dvě, jedna z kapitoly věnované Afektům a emocím: Pudy a instinkty a druhá z kapitoly Úzkost: Vázání úzkosti. Témata psychoanalýzy I vydal Portál v roce 2002.

Autor: Jaromír Kopeček
 
Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0