Portál.cz > Portál v médiích > Teorie memů (recenze)

Teorie memů (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 2.1.2002

Sex, sex, sex, sex, klitoris. Všimli jste si? Zavětřili jste? Dokážete to, neotevřít tenhle článek? Dokážete to, nechat si ujít, jednu z nejzásadnějších teorií 20. století? Finální poznání máte na dosah! Ale dosti již praxe, pojďme se věnovat teorii.

To, co na Vás zaútočilo z prvých řádků, byly memy. Memy - základní prvky kultury, o nichž lze tvrdit, že jsou dědičné negenetickou cestou, zvláště pak imitací; Oxfordský slovník. Susan Blackmoreové se poštěstilo být autorkou prvé do češtiny přeložené knihy o memech.

Memetika, jakožto nauka o memech, bere svůj původ v Dawkinsově Sobeckém genu, a to navzdory tomu, že autor tehdy svému dítku nepřičítal nikterak fundamentální důležitost a věnoval se skutečně především genům. Ostatně názor samotného praotce lze hbitě ověřit - napsal předmluvu. Tedy "bere svůj původ" po stránce terminologické, po stránce obsahové ji lze začlenit do mnohem širšího a věkovitějšího proudu teorií snažících se o vysvětlení vývoje lidské společnosti, či mnohem děsivějšími slovy, evoluce kultury.
Navzdory tomu, že evoluce kultury probíhá pozorovatelnou rychlostí, byla nejprve objevena evoluční teorie v přírodě, kde se neskutečně vleče, případně probíhá na mikroskopických plochách. Tváří v tvář realitě a v palbě oponentů se Darwinova evoluční teorie vyvinula, dle mínění autorky, v nejkrásnější teorii v přírodních vědách. Z Darwinových předpokladů: variability, selekce a uchovávání vybraného (čili dědičnosti), pak evoluce plyne sama jako nevyhnutelnost. Slovy R. Dawkinse: Jestliže existuje replikátor, který vytváří nedokonalé kopie sebe sama, z nichž pouze některé přežijí, pak evoluce jednoduše musí nastat. Další klasik žánru, Daniel Dennett o Darwinově teorii hovoří jako o návodu, jak bez pomoci mysli učinit z chaosu řád.On i další tak evoluci považují za algoritmus.
Pro živou přírodu je oním sobeckým replikátorem vstupujícím do evolučního algoritmu gen. Geny jsou replikátory a těla jim slouží jako nosiče - vehikly, poskytující jim ochranu a všemožné pohodlí. Memetika je toho názoru, že geny nejsou jedinými replikátory na této planetě. Jsou tu ještě memy - informace obsažené v našich mozcích, které jsme se naučili imitací. I čtenář nakloněný myšlence memů si povšimne jistých nekoherencí, jednotka memu není známa, co přesně a co všechno je mem, není známo, zda je imitace jediný způsob šíření memů a proč, není známo. A přesto je zde tolik lákavých evolučních analogií v oblasti kultury, zvláště pak v souvislosti s počítači, které přímo volají po srovnání. Do všech těchto nelehkých výzev se autorka pustila.
Samozřejmě svůj výklad zahajuje přehledem předmemetických a ne-memetických teorií kultury, neboť evoluční myšlenky zazněly v mnoha teoriích o vývoji kultury. Na rozdíl od memetiky však nerozlišovaly mezi obecnou evoluční teorií a specifičtější biologickou evolucí a nepracovaly s ideou druhého replikátoru, následkem čehož nemohly pochopit, čí sobecké zájmy evoluce kultury sleduje. Memetika se dostává do sporu i se sociobiologií, ačkoliv mnohá její zjištění jsou uznávána za základ mnoha vývodů memetiky. Nesoulad mezi oběma teoriemi báječně ilustruje alegorie sociobiologického pána - genu držícího na řetězu psa kultury ve srovnání s memetickými dvěma psy spojenými řetězem, řítícími se jen za svou sobeckou replikací.
Teprve po historickém úvodu, při kterém mají slabší povahy možnost zesílit se rozpoutá pravé terminologické peklo, ve kterém se budou klást řečnické otázky, pátrat po původu, velikosti, způsobech skladování a přenosu memů. Filigránsky budou líčeny rozdíly mezi nakažlivým chováním (zívání), sociálním učením a skutečnou imitací. Zde autorka uvádí i nejvíce diskutabilních nebo napadnutelných názorů. Kupříkladu obhajoba názoru, že zvířata nemohou hostit memy, vyznívá na můj vkus téměř až kreacionisticky. Oponovat autorce naštěstí nemusím, Reader a Laland se toho ujali v odborném tisku. Až v závěru této části v plné síle vyplyne, proč je tak nesmírně důležité udržet v šíření memů zásadu: "kopírování návodu, nikoliv kopírování produktu". Ve výše zmiňovaných problémech je totižto nebezpečí dědičnosti získaných vlastností, a právě cejch lamarkismu je to, před čím autorka utíká.
K širším souvislostem lamarkismu v dnešním světě si dovolím citát: Lamarckova představa je nicméně dodnes populární a objevuje se v mnoha převlecích: například vzpomínky na předchozí životy bývají označovány za "genetickou paměť", nadpřirozené schopnosti se svádějí na "spirituální evoluci". Možná, že tento lidový lamarkismus vděčí za svou popularitu příslibu, že celá naše životní dřina přece jen bude k něčemu dobrá navo že nějak prospějeme našim dětem, budeme-li se sami snažit.
Po partiích věnovaných cizelování terminologie by se mohlo zdát, že memetika je v plenkách, nic víc nám toho dnes již neřekne a na zbývajících dvou třetinách knihy bude životopis autorky a popis ústrků, jimiž ji krutý a nespravedlivý svět počastoval. Není tomu tak. V následujícím se totižto bude dokazovat, že právě memům vděčíme za velikost lidských mozků a dokonce i za původ jazyka. Autorka pilně a nekompromisně rozcupuje sociobiologické vysvětlení a vyhlásí, že ne úspěch ve skupině (za účelem šíření genů), ale úspěch ve skupině (za účelem šíření memů) popoháněl růst našich hlav (ano, jsem ironický). Naopak idea, že jazyk představuje jistou digitalizaci komunikace ve srovnání s analogovým děláním ksichtů je velmi uvěřitelná, ačkoliv tvrzení, že hlavní funkcí jazyka jsou drby, které u lidí nahrazují společné vybírání blech u opic je pro filology bezpochyby zdraví škodlivé, ne-li přímo smrtelné. I když tvrdit, že neexistuje evoluční teorie jazyka a vzápětí tři uvést mi také nepřijde košer.
Svým způsobem smíření (mých i autorčiných) názorů představuje kapitola "Limity sociobiologie", která navzdory názvu není nikterak kritická - v jedovatém smyslu slova. Předně se v ní ukáže, že pokud je vertikální memetická šíření dominantní - to jest, většinu svých memů pochytíte od rodičů a získávání memů od vrstevníků je malé - pak platí sociobiologická zjištění, že i memy musejí cupitat v řadě s geny, bez ohledu na své vlastní zájmy. Teprve je-li komunikace dostatečně dostupná - to jest lidí je moc a mají spoustu možností interakce - vyrazí memetický pes kupředu a ten kdo plápolá na vlečném konci řetězu jsou geny. Po tomto rozdělení rajónů se konečně memetika, sociobiologie a evoluční psychologie smíří a společně se vrhnou na Standardní model přírodních věd (tj. lidská mysl jako nepopsaná deska, jež si prostřednictvím učení může osvojit prakticky jakoukoli kulturu a v podstatě nezávisí na biologii a působení genů, alias odkaz Velkého října stále živý).
Memo-genetická interakce je vlastně i důvodem již zmiňovaného obrovského nárůstu mozků, a to metodou memetického tahu: Podstata memetického tahu je následující. Jakmile se objeví imitace, spustí se tři nové procesy. Prvým je memetická selekce, tj. přežívání některých memů na úkor jiných. Druhým je memetická selekce na schopnost imitovat nové memy - tedy proces, při němž se zvýší reprodukční zdatnost těch osob, jež nejlépe imitují nejlepší imitátory. Konečně třetím je genetická selekce na párování s nejlepšími imitátory.
Sex, po téměř dvou stranách textu přichází vrchol. Mediálně nejoblíbenější mem, ve své plné kráse. Pochopitelně i zde platí, co již bylo řečeno, že memetika nepopírá vliv genů, její partikulární názory se v lecčems liší. Zatímco sociobiologie považuje současný pokles porodnosti v západním světě za genetickou úchylku, která bude v následujících generacích briskně odstraněna (budeme vybiti někým, kdo není líný mít 15 dětí), memetika nám dává přece jen naději, že i když nás někdo vybije, tak alespoň dopadne stejně, memy při překročení jistého memetického prahu rozleptají úsilí i jejich genů a vysypou je na smetiště dějin hned vedle nás, odkud se jim budeme moci pošklebovat.
Lidově řečeno, dala by se interakce mem - gen shrnout následovně. Geny potřebují ke svému šíření sex, memy potřebují k témuž kecy, interakce obou entit nebude bezbolestná a zatímco mem se s kecy o sexu snadno smíří, uvidíme, zda geny překousnou sex se spoustou keců.
V oblasti lidské sexuality přináší memetický pohled mnoho nových, nečekaných řešení. Například homosexualita, autorka tvrdí, že právě její tabuizace a pronásledování vedlo k jejímu udržení. Sílící horizontální přenos rozloží předsudky proti homosexuálům a tabuizace homosexuality zanikne. To homosexuálům umožní otevřeně se stýkat s jinými homosexuály, navazovat dlouhodobé vztahy s lidmi stejného pohlaví a žádné děti neplodit. Z krátkodobého hlediska budeme svědky mnohem otevřenějších projevů homosexuálního chování a všeobecného přijetí tohoto chování zbytkem společnosti; naopak z dlouhodobého hlediska geny pro homosexualitu téměř vymizí.
Z hlediska memů vypadají také témata celibátu, kontroly porodnosti i adopce jako naprosto normální a úspěšné strategie, zatímco vysvětlení založená na výhodnosti pro geny se často musí uchylovat k vykonstruovanostem. Souhrnně řečeno, naše sexuální touhy se budou i nadále řídit diktátem našich genů, ale memy radikálně změní pravidla hry.
Jedním z nejpřekvapivějších důsledků memetické evoluce je, že lidé jsou méně sobečtí, než by jim diktovaly jejich geny. Čímž jsme se dostali k dalšímu velkému tématu, altruismu. Altruismus je pro šíření memů nejlepší strategie a není proto divu, že kromě altruistických memů, které jsou v zásadě symbionty genů se objevují i altruismus parodující memy. Lidé kopírují chování, které vypadá altruisticky. Domnívám se, že vegetariálství je úspěšným memem, protože mnozí chceme být jako ti hodní lidé, kteří se starají o zvířata, a kopírujeme jejich memy. ... Celé "zelené hnutí" a úsilí, které do něj lidé investují, je typickým příkladem memeticky poháněného altruismu v akci.
Nabalení na altruismus představuje podle autorky velmi úspěšnou strategii, která se projevuje úslužností ve službách a vidí ji i v šíření mormonů. Ostatně sociologická pozorování ukazují, že existuje výměna memů za dary - dostanou-li dar, který neoplatí, mají lidé tendeci opakovat memy dárce, tj. šířit jeho názory. Za úplný vrchol "altruistického triku", pak autorka považuje rozdání majetku za účelem šíření víry.
Stále jsem ještě nezmínil jeden ze zásadních termínů knihy, a to memplex - komplex memů, které se šíří společně. Konkrétně by se jednalo třeba o věrouky a mýty. Blackmoreová o tom leccos ví, léta se zabývala studiem paranormálních jevů. Jejím hlavním zaměřením jsou mýty New Age, jako jsou únosy mimozemšťany, alternativní medicína, magie a věštění - vše bohatě ilustrováno příklady. S jistým smutkem konstatuje, že memplexy nutí lidi věřit prokazatelně nepravdivým teoriím. Ostatně, co máme dělat, lidé jsou evolučně uzpůsobeni tak, abychom se podřizovali vysoce postaveným samcům a současně se jich báli. Dříve byl takovým dominantním samcem Bůh, ale jeho roli mohou zastávat i jiné nadlidské bytosti...
Religiózní okénko bych uzavřel přechodem k ateistické vědě. Věda je v zásadě proces: mohli bychom ji označit za soubor metod, jimiž lze oddělit pravdivé memy od memů falešných. ... Náboženství si zvolila opačný přístup. Nejprve vytvoří teorie o světě a pak je brání před kritickým testováním. ... Neexistuje totiž žádná nejvyšší pravda, kterou bychom mohli najít a pak na věky střežit; existují jen více či méně pravdivé teorie a lepší nebo horší předpovědi.
Dalším překvapivým zjištěním, se kterým memetika přichází je, že jsou to právě memy, kdo tlačí na stěhování lidí z vesnic do měst. Města, to je více lidí, více komunikace a více možností pro šíření memů, ostatně i pravděpodobnost, že se nakazíte "městským memem" je vyšší, než že se nakazíte "memem vesnickým". Tento přesun do měst bude trvat tak dlouho, dokud nebude všeobecně dostupný komunikační prostředek fungující bez ohledu na vzdálenost. (Potvrdí mobilní telefony a Internet autorčiny názory?) Apropos metody komunikace: Memy si dosud nevytvořily dokonale přesné replikační soustrojí, které má k dispozici DNA. Evoluce jejich replikačních soustrojí teprve probíhá a touto evolucí je technologický vývoj.
Závěrem si autorka připravila pro čtenáře vůbec nejtvrdší oříšek k překousnutí, osobně se domnívám, že nejeden filozof se s ním zadáví. Na programu je totiž "nejzazší k memplexů", koncept vlastního Já, zde nazývaný egoplex: Naše já je ve skutečnosti pouze báchorkou o nás samých. Aktivně jednající niterné já je pouhý přelud. ... Je úspěšný, protože memy v našich mozcích nás (ta nešťastná přetížená biologická stvoření) přinutily, abychom pracovali pro jejich šíření.
Naše "ega", ony memplexy obývající naše mozky, však obývají i Susan Blackmoreovou a přinutily ji skutečným závěrem si trochu zafilozofovat: Můžeme se rozhodnout pro úděl lidských bytostí - těl, mozků a memů - žijících bohatou hrou replikátorů s jejich prostředím a uvědomujících si, že to je vše. Pak se osvobodíme ze zajetí sobeckých egoplexů. Jen tak můžeme být skutečně svobodní - ne proto, že bychom se vzbouřili proti tyranii sobeckých replikátorů, ale protože pochopíme, že není, kdo by se bouřil.

Po závěru autorčině, doplnil vydavatel, Portál, ještě doslov Jana Zrzavého, který je, přinejmenším čtenářům Vesmíru, dobře známý. A neudělali špatně. Mnozí lidé považují memetiku za pouhou povrchní bezobsažnou analogii. Myslím, že jde o jisté nepochopení toho, co je věda, i toho, co jsou memy; ale i kdyby tomu tak bylo, je memetický pohled na svět přinejmenším neskonale zábavný. Alespoň já jsem se bavil docela dobře,... i když už vlastně víme, že není kdo by se bavil. To jen egoplex mne odehnal od sexu k šíření memů.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0