Portál.cz > Portál v médiích > Teorie memů

Teorie memů

Autor: Tomáš Grim | Datum: 13.5.2002

Na kulturní jevy se lze dívat z řady různých pohledů; ty evolučně-biologické měly dosud jedno společné – všechny předpokládaly, že kultura je víceméně adaptivní, tedy že slouží k přežití a rozmnožení jedinců, kteří si onu kulturu vytvářejí (ostatně i ne-biologické pohledy většinou vycházejí z toho, že kultura je „dobrá“, že díky ní máme „civilizační pokrok“). Slovy E.O. Wilsona „geny drží kulturu na vodítku“.

Některé kulturní výdobytky šíření genů pomáhat jistě mohou (třeba kopí, jímž se dá propíchnout divoké prase či nějaký ne-soukmenovec), u jiných je jejich biologická výhodnost méně zjevná (třeba mnohé náboženské představy – a to zdaleka nejen celibát). Poněkud paradoxně však právě z oblasti evoluční biologie vyrašila teorie, která celý vztah mezi geny a kulturou obrací na ruby.
Podstatná část evolučního zkoumání (nejen) chování živočichů (včetně člověka) byla zásadně ovlivněna knihou Sobecký gen Richarda Dawkinse. Ta může za to, že dnes se již neptáme, jak je nějaká vlastnost výhodná pro přežití či „dobro“ druhu či jedince, ale jak přispívá k šíření genů. Jak se dnes ukazuje, jedním z největších Dawkinsových přínosů pro poznání světa, v němž žijeme, bylo to, že si uvědomil, že gen je prostě jen jedním příkladem replikátoru (entitou schopnou vytvářet své kopie). Dalším replikátorem, který se na naší planetě objevil, je mem – jednotka kulturní dědičnosti. Mem je cokoli, co lze napodobit (a tím pádem zreplikovat) imitací; memy jsou „písně, nápady, chytlavé fráze, móda v odívání, způsob výroby hrnců nebo stavby oblouků“. Vzhledem ke způsobu svého přenosu se memy šíří neskonale rychleji než geny a není tedy divu, že nový druh replikátoru nechává „geny lapat po dechu daleko za ním“, jak napsal Dawkins v roce 1976. Tato skutečnost má dalekosáhlé následky. A právě těmi se zabývá kniha britské psycholožky Susan Blackmoreové.
Memy významným způsobem změnily prostředí, v němž jsou geny selektovány, což zřejmě mělo podstatný vliv na evoluci lidského mozku. Vzhledem k pomalé evoluci genu a rychlé evoluci memů také bere za své představa o „ko-evoluci“ (tj. vzájemném ovlivňování evoluce) mezi geny a memy – memy jsou tak „napřed“, že bychom měli výše uvedený Wilsonův výrok poněkud poopravit: ten, kdo drží „vodítko“ nejsou geny, ale memy.
Na otázku, které memy se šířit budou a které ne, nám může pomoci najít odpověď evoluční psychologie - ta se snaží vysvětlit lidskou psychiku jako soubor specializovaných psychických modulů, které slouží k řešení adaptivních problémů (tj. těch situací, které ovlivňují přežití a rozmnožení jedince). Jistě není náhodou, že nejlépe se šíří memy nějak spojené se sexem (což potvrdí letmý pohled na jakoukoli trafiku). Toho ostatně bohatě využívá reklama. Stejně tak nás asi nepřekvapí, že v nejprodávanějších bulvárních plátcích se toho více než o problémech bezdomovců dočteme o tom, s kým měla která hvězda jakou avantýru. Znalost informací typu „kdo s kým“ byly pro život našich předků životně důležité. Pochopitelně lépe přežili a rozmnožili se ti, jejichž mozky věnovaly více pozornosti takovýmto (z reprodukčního hlediska) důležitým informacím. Dnes však naše mozky slepě hltají informace tohoto typu prezentované v médiích i když jsou vlastně bezcenné – týkají se prakticky bezvýhradně lidí, s nimiž nikdy do osobního kontaktu nepřijdeme.
Blackmoreová se věnuje řadě otázek, některým spíše zábavným (proč neustále mluvíme?, proč je tak těžké přestat myslet?), jiným spíše závažným (kdo jsme?, co je to moje já?, máme svobodnou vůli?). Memetika je teprve vědeckým batoletem, ale zdá se, že tento pohled (který dnes vnímáme jako poněkud provokativní) by nám mohl pomoci zodpovědět velkou otázku, co je to kultura a co pro nás znamená.
Tomáš Grim
Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0