Portál.cz > Portál v médiích > Tisíc tváří hrdiny (recenze)

Tisíc tváří hrdiny (recenze)

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 9.8.2001

Ať už s pobaveným odstupem nasloucháme snovému mumlání afrického šamana s očima podlitýma krví, nebo s kultivovaným vytržením čteme špatné překlady sonetů záhadného Lao-c', snažíme se rozlousknout tvrdý oříšek polemiky Tomáše Akvinského, nebo náhle pochopíme význam bizarní eskymácké pohádky, vždy nacházíme jeden proměnlivý, ale přesto úchvatně neměnný příběh, spolu se znepokojivě vytrvalým náznakem, že nepoznaného zůstává více, než kdy bude známo či vysloveno.

Aneb archetyp hrdiny v proměnách věků, z pera J. Campbella, čili krátký úvod do obsáhlé knihy tentokrát formou citátu (neboť opisovat je jednodušší než sám vymýšlet).

A navíc trefnější, než bych byl kdy splácal sám (čistý alibismus). 1000 tváří hrdiny, toť grandiózní stavba pomníku monomýtu hrdiny putujícího pro něco přes kdeco někam a zase zpět, sestavená z cihel tisíců mýtů, legend, pohádek a vyprávění, sesbíraných tu i onde, kdysi i teď. Nabízí se srovnání s podobným opus magnum - Fraserovou Zlatou ratolestí. Autor se konfrontaci s gigantem Fraserova formátu vyhýbá v jedné z poznámek doznáním, že jeho hloubky a šíře nedosahuje, ale zato nabízí "vychutnání zvláštnosti vybraných stylů". Oproti Fraserovi, využívá navíc ještě jeden pramen: Nejpozoruhodnější ze všech jsou však objevy, jež se vynořily z psychiatrických léčeben. Smělé a skutečně převratné práce psychoanalytiků jsou nepostradatelné pro všechny, kdo se zabývají studiem mytologie. Ostatně záři Jungova slunce, již zasvěcení pocítili, hned po přečtení "archetypu" v podtitulu.
Celou knihou prostupuje nadšení z psychoanalytických aplikací v mytologii a vzhledem k tomu, že kniha poprvé vyšla v roce 1949, se v ní toto nadšení mísí s nadšením z beztrestného rýpání se v náboženských otázkách a kritikou tehdejší americké společnosti: Ve Spojených Státech dokonce vládne duch zvráceného důrazu: není cílem zestárnout, ale zůstat mladý; nikoli dozrát a osamostatnit se od matky, ale lpět na ní. A tak zatímco muži dlí ve svatyních svého chlapeckého věku, i když už jsou dávno právníky, obchodníky nebo organizátory, jak si to přáli jejich rodiče, jejich manželky dokonce i poté, kdy prožily 14 let manželství porodily a vychovaly 2 děti, stále hledají lásku - kterou jim mohou poskytnout pouze silénové, satyrové a jiné chlípné noční přeludy z Panovy čeládky, nebo pod maskou nejnovějších hrdinů stříbrného plátna, jak se to děje v našich prostých lidových chrámech sexuální bohyně.
Téma hrdiny a jeho příběhu bylo naštěstí již tehdy důkladně prozkoumáno, takže jsem nenarazil na žádný zásadní rozpor s novější mytologickou literaturou. Snad jen přezíravé odstrčení figurky božského šejdíře jakožto bizarní marginálie , jež se mihne jednou ze závěrečných kapitol, ukazuje, že dvojjediný trapitel-pomocník nejen hrdinů, "trickster typu Kojota" (viz. třeba C. Lévi-Strauss) teprve čekal na své rozkrytí.
Vlastní děj knihy je soustředěn především do první části "Hrdinova dobrodružství", v níž se postupně dovíme, jak hrdina ke svému hrdinství přišel, jak vyrazil na cestu na které musel překonat překážky, setkat se s bohyní, usmířit s bohem-otcem, dosáhnout nejvyššího dobrodiní, a pak se v dokonalém božském světě rozhodnout k návratu a konečně, jak se vrátil s vysněným elixírem, či jinak poskytoval všeobecné dobrodiní. (Viz. obsah zde.) Druhá část je pak věnována dalším přidruženým tématům, která se autorovi do plynulého výkladu hrdinovy cesty "nevešla." Jsou to témata vesmírných cyklů, zrození z panny, kompendium hrdinových podob a krátké poznámky ke konci světa. Výklad první kapitoly se věnuje spíše hrdinům povolaným, než předurčeným, takže kapitola "zrození z panny" je připojena vlastně jako doplněk, navzdory tomu, že každý správný hrdina-spasitel se z panny zrodil.
V jednom je poněkud letitější věk knihy dokonce výhodou, autor je na dnešní všechnopravdivé korektní poměry až nečekaně přímočarý. Podstata nečekané obtížnosti spočívá ve skutečnosti, že naše vědomé představy o tom, jaký by měl být život, se jen zřídka shodují s tím, jaký ve skutečnosti je. ... Namlouváme si, že všechny vlasy v polévce a klacky pod nohama zavinil někdo druhý, nepříjemný, neznámý. ... Když jsme nuceni si uvědomit, že vše, co děláme a na co myslíme, je bezpodmínečně poskvrněno pachem masa, potom nezřídka pociťujeme odpor a hnus: život, životní skutky, životní orgány a zejména a zejména žena jako velký symbol života se pro čistou, čistější, nejčistější duši stávají nepřijatelnými. V podobné situaci cituje J.C. Flügela: Potlačení emocí a pocitů vztahujících se k matce vyústilo na základě této asociace (teorie mysli, ducha, duše - pojem otce, mužnosti; teorie těla, hmoty - pojem matky, ženského principu) k tendenci zaujímat nedůvěřivé, pohrdavé, znechucené či nepřátelské postoje vůči lidskému tělu, zemi a celému hmotnému vesmíru, ruku v ruce s odpovídajícím sklonem velebit a přehnaně zdůrazňovat duchovní elementy, ať už v člověku, či ve všeobecném řádu věcí. Čili idealismus a duchovno jako následek jednostranného misogynství?
Velmi kriticky autor rozebírá také tématiku náboženské nesnášenlivosti. Fanatik se nesnaží vyčistit své srdce, ale svět. Zákony Božího království se vztahují pouze na jeho vlastní skupinu, kdežto oheň věčné svaté války je vržen proti jakémukoli, který se náhodou ocitl v postavení souseda.
Neostýchavě je také probrána symbolika a smysl bisexuálního boha. Je tajemstvím motivu zasvěcení. Jsme odebráni matce, rozžvýkáni na zlomky a přizpůsobeni ničivému tělu lidožravého obra, pro něhož jsou všechny cenné bytosti pouze chody jeho hostiny; ale potom se zázračně znovu zrodíme a jsme někým větším a vyšším, než jsme byli. Je-li bůh kmenovým, rasovým, národním nebo sektářským archetypem, stáváme se jeho válečníky; je-li však pánem světa, vydáváme se na cestu a víme, komu jsou všichni lidé bratry. Podotýkám jen, že ilustrační příklady jsou odlišné od těch, které uvádí například M. Eliade v knize Mefisto a androgyn.
Humor je zkušebním kamenem mytologie, neboť právě jím se mytologie liší od méně vzletného a sentimentálnějšího teologického vyprávění. Pokud Vás příběh hrdiny zaujal, tak si také přečtěte, jak se hrdinům odchází z tohoto světa. Případně další ukázky na této stránce. Vydal Portál. v roce 2000.
Psí bonus aneb ambivalentní osud psů v říši Aztéků: Zesnulý s sebou musel vzít malého psa s jasně ryšavou srstí. Kolem krku mu uvázali měkké bavlněné vlákno; potom ho zabili a spálili společně s nebožtíkem. Na onom malém zvířeti přeplaval zesnulý podsvětní řeku. (Bílí a černí psi řeku nepřeplavou, protože bílý by řekl: "Umyl jsem se!" a černý zase "Ušpinil jsem se!") Po čtyřech letech společně dorazili před boha, jemuž předložili své papíry a dary. Nato byl nebožtík společně se svým věrným průvodcem vpuštěn do "deváté propasti".

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí se zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0