Portál.cz > Portál v médiích > Trénink emocí

Trénink emocí

Autor: Jindřich Holý | Datum: 17.4.2002

Zájem odborné i laické veřejnosti o tématiku nálad a emocí roste. Společně se osvobozujeme k možnosti mít emoce, přiznat si je, projevit je, vnímat emoce druhých a najít k nim opravdovější vztah. Mnohé důvody nás vedou k plnému prožívání emocí. Zvláště těch hezkých. Přiměřeně a zodpovědně hledíme prožívat ty méně radostné, bolestivé a společensky odmítané. V těchto dnech se nám dostává do rukou příručka zkušeného a společensky významného amerického psychoterapeuta, zakladatele racionálně emoční psychoterapie a v ní návod, jak s těmi méně vítanými emocemi zacházet a snižovat zbytečné trápení, které nám působí.

Autor neteoretizuje. Nabízí devatenáct postřehů, k nim přidává racionálně emoční cvičení, strukturované otázky, formuláře a dotazníky, které dovedou čtenáře k procvičování způsobů myšlení a chování, které zabraňují zbytečné úzkosti a stísněnosti. Trpíme jimi mnozí, nejen Američané, ale i Evropané, všichni kdo prožíváme své city v civilizaci. Ti ostatní možná také, ale to tak bezpečně nevíme. A. Ellis nás chce osvobodit od iracionálního emocionálního trápení vědeckým přístupem, prací na změně postojů a chování, procvičováním a odměňováním.
Autor nenabízí zcela hotový, obecně platný a úplný postup zmírnění úzkostných pocitů. I jeho psychoterapie je klientem konkrétně individualizovaná, psychoterapeutem a případně skupinou formovaná a kontrolovaná. Tuším, že by nebylo až tak snadné autorovu příručku prostě a cele aplikovat. Žádná živá psychoterapie se nevejde do příručky. Můžeme se pokusit převzít nebo přijmout alespoň něco, nebo se jenom seznámit se základními rysy takové psychoterapie. Můžeme s autorem i nesouhlasit, odmítat jeho propagandistické a ideologizují výroky, ale těžko mu můžeme upřít jeho přínos, popřít, že vypracoval celistvé a funkční pojetí racionálně emoční terapie.
A. Ellis je bytostně přesvědčen, že člověk, na rozdíl od zvířete má emoce a ne, že emoce mají člověka. Staví na tezi, že s emocemi lze vědecky účinně a rozumově pracovat, kognitivně dosahovat jejich změny. Své klienty vede k překonání iracionality, k odstraňování zlozvyků, ke změně osobnosti a jejího chování.
Toto přesvědčení postupně nabíral osobní zkušeností nesmělého mladíka, který své zábrany překonal radikálním jednáním proti zábranám, ze zklamání z „neuvěřitelné neúčinnosti psychoanalýzy“, kterou od roku 1949 vykonával a z mnohaleté praxe psychoterapeuta. Od roku 1953 se zabýval kognitivně behaviorální sexuální terapií a začal tvořit základy racionálně emoční terapie. Dosáhl v ní významných úspěchů a společenských uznání.
Předkládaná kniha patří k autorovým pozdním pracím. Je psána v duchu behaviorálního pojetí psychoterapie. Přesto pozornému čtenáři neunikne autorova psychoanalytická zkušenost. Mimoděk tak upozorňuje na možnost návaznosti dynamických a behaviorálních psychoterapeutických směrů. Je svým způsobem úspěšným pokusem spojit nespojitelné. Potvrzuje tak i můj názor, že se mohou vzájemně obohacovat různé psychoterapeutické směry, pojmy, přístupy, postupy. K lidskému zdraví a dobré kvalitě života se můžeme přiblížit přes rozdílné pojmy, psychoterapeutické metody, postupy a směry.
Příručka mě vybídla k otázce možné souvislosti mezi nepřiměřeným pocitem a komplexem, který se, jak je asi odbornému čtenáři známé, v původním a v plném znění nazýval „citově zabarvený komplex“. Nepřekáží mi, že autorův klient ho má racionalizovat v dotazníku. V tomto přístupu to je přirozené. Ale jen těžko se mohu ubránit otázce, zda klientovi vždy prospěje, když se svým nepřiměřeným pocitem již mnoho nepracuje, jen svůj nepřiměřený pocit nebo iracionální postoj zavrhne, potlačí a nahradí přiměřeným a racionálním. Takový postup může aktivovat i výraznější změny nepřiměřených pocitů, oživit jejich dynamiku a vést k opakování potíží klientů. S tím ostatně navzdory pojednáním o účinnosti autorových metod poslední kapitoly příručky nějak počítají.
Autor je osloven stoickou filosofií a shledává člověka schopného rozlišení mezi věcí samou, která není dobrá ani zlá a smýšlením o ní, které může činit člověka šťastným i nešťastným a vést ho k přiměřeným nebo nepřiměřeným pocitům, racionálnímu a vědeckému nebo iracionálnímu postoji a nakonec i k žádoucímu nebo nežádoucímu chování. Je tak vyhraněný, že ani necítí komičnost svého doporučení: “Ocitnete-li se uprostřed požáru, zvolte si místo panického strachu raději hluboké znepokojení;“ (str. 43).
Více inspirativní mi připadá důsledné rozlišení mezi hodnotou člověka a hodnotou jeho projevů. Chválím autorovo popření pevné vztahové souvislosti mezi hodnocením chování a hodnocením a sebehodnocením člověka, popření víry v pevnou a nutnou souvislost mezi chováním a hodnotou člověka. Ta nám byla často bolestivě vnucena výchovou a teprve později se ukazuje jako nejistota vlastní hodnoty. Víra v nutný soulad mezi hodnotou chování a hodnotou člověka se často později projevuje jako nedostatek vnitřní svobody k citovému projevu a může působit i další potíže. Autorova cvičení proti ostudě osvobozují. Doporučují nevhodné, hloupé, výstřední, někdy až provokativní chování, které dokonce může působit humorně. Málo co tak dobře léčí jako chápající, v porozumění laskavý a osvobozující smích.
Příručka je psána především pro přemýšlivého, samostatného a v psychoterapii již trochu zkušeného klienta. Je strukturována tak, aby provázela čtenářův pokus o zvládání obtížných, převážně depresivně laděných potíží. Graficky zdůrazňuje příkazy, návody a postupy, ale vyhýbá se definicím pojmů. Užívá, avšak nedefinuje, ani tak neobvyklý novotvar jako je „musturbace“. Přestože je i tento pojem z dalšího textu nějak zřejmý, možná, že by si zasloužil alespoň vysvětlující poznámku překladatele. Pro behaviorální psychoterapii jsou „mus“ a citový rozruch, který je nesvobodnými povinnostmi vyvoláván, tak významné fenomény, že jejich zakrytí ideologizujícím novotvarem „musturbace“, může bránit volné úvaze, nebo i naopak provokovat úvahu, zda v právě do zmíněné „musturbace“ nemůže autorův trénink emocí upadat. Proto se pak možná poněkud opovržlivým a také ne dost jasným označením pokouší zastřít vlastní neujasněnost pojmu. Musturbace může českému čtenáři asociovat i k masturbaci a k dalším nedokonalostem. To ale nejsou zásadní důvody, pro které bychom se nemohli autorově podnětné příručce vnímavě otevřít.

Jindřich Holý


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0