Portál.cz > Portál v médiích > Umění konverzace

Umění konverzace

Autor: Mgr. Petr Kukal | Datum: 15.2.2002

Když tak člověk sleduje diskusní pořady v televizi (lhostejno které) či poslouchá rozličné rozhlasové „talkshow“, snadno nabude dojmu, že schopnost mělkého klábosení, plkání a k pohledání povrchního tlachu saje našinec už s mateřským mlékem. Když ovšem dojde na lámání chleba, jakoby zrovna nás (vás jako mě) tohle umění opustilo.

Na večírku, kde jsme schopni se matně upamatovat snad jen na toho podivína, co nás pozval, trpíme hodiny kdesi v koutě plni rozlévaného vína neznámého původu i složení, chlebíčků a trudomyslnosti. Manuál, s jehož pomocí lze z podobné situace s trochou dobré vůle (vaší i těch druhých) vybřednout, nyní nabízí pražské nakladatelství Portál.
Frank Naumann ve své příručce především rehabilituje tzv. lehkou konverzaci. Pseudointelektuálům s nutkavou potřebou povýšeně se vysmívat obligátním hovorům o počasí či o problémech s dopravou sympaticky bere vítr z plachet: Zdají se Vám tyhle řeči příšerně banální? ptá se. Slyšeli jste je už tolikrát, že dokážete oba aktéry rozhovoru s náskokem dvou vět bezpečně dabovat? Ale vždyť přesně tohle se od prvotní společenské konverzace očekává, vysvětluje Naumann. To bychom se také mohli pohoršovat nad tím, že tvůrci dopravních značek neprojevují žádnou kreativitu: v celé zemi označuje hlavní silnici žlutý kosočtverec. Je to sice trochu fádní, ale cizím městem nás takové značky bezpečně provedou. Právě jako úhelné kameny lehké konverzace labyrintem neznámé společnosti.
Těchto záchytných bodů nabízí autor celou řadu, hierarchizuje je a vytváří jejich typologie. Čtenář se tak dozví, která témata jsou pro prvotní rozhovor bezpečná a která naopak znamenají tanec mezi vejci, že je dobré být osobní, ale nezacházet do intimností, jak včas zpozorovat možný konflikt a dovedně odvést konverzaci do bezpečných vod obecně sdílených hodnot a postojů. Vzhledem k tomu, že Frank Naumann vystudoval na Humboldtově univerzitě v Berlíně mimo jiné také psychologii, rozvíjí svůj výklad o lehké konverzaci fundovaně také do oblasti mimoverbální komunikace. Vedle obecně známé řeči mimiky a gest upozorňuje zejména na informační hodnotu vzájemné vzdálenosti aktérů rozhovoru. Definuje tzv. intimní zónu člověka (do 60 cm) a varuje před pokušením vstoupit do ní na samém začátku kontaktu – partner Vás okamžitě začne vnímat jako ohrožující element a stáhne se . Nejen tělesně, ale i duševně, celá konverzace je od základu otevřena špatným klíčem a pravděpodobně povede ke krachu. Ideální vzdálenost pro lehkou konverzaci je 120 cm, větší odstup působí naopak odtažitě a je vyhrazen pro komunikaci v sociálních funkcích (nadřízený a podřízený, prodavačka a zákazník apod.).
O tom, že autor svou příručku pojímá opravdu komplexně, svědčí i to, že občas zachází až do oblasti nácviku asertivního chování, jež bývá obvykle již hájemstvím behaviorální psychoterapie („Žádnou omluvu za vyrušování.“ – str.52). Některá doporučovaná cvičení k odstranění přílišné ostýchavosti jsou ovšem v našich podmínkách přinejmenším problematická a jejich praktická realizace by se zřejmě neobešla bez potíží: „Oslovte v metru, v parku nebo v obchodním domě osobu opačného pohlaví. Předtím jí pošlete krátký úsměv a řekněte podle okolností: ,Vypadáte sympatiky. Rád/a bych se s vámi seznámil/a. Smím vás pozvat na kávu?‘ Je jedno, jak oslovená/ý reaguje – jestli souhlasně nebo si vás změří opovržlivým pohledem – zachovejte si uvolněný postoj…Cvičení můžete provádět, i když jste žena, vdaná a věrná. Jestliže cizí člověk přijme vaše pozvání, veďte milou rozpravu, na závěr poděkujte, ale dejte jasně najevo, že v kontaktu nechcete pokračovat.“ (str. 53-54). Vážně si nejsem jist, jak by na podobné prohlášení reagoval např. stokilový hromotluk ve večerním parku…
Ačkoli se autorovi stane, že se sem tam opakuje (vhodná vzdálenost: str.45 i str.149; dotyky: str. 47 i str. 123 aj) a někdy vykládá dvakrát třikrát dokola totéž, přináší příručka Umění konverzace nejen mnoho zajímavých informací o mezilidské komunikace, opřených často o rozsáhlé psychologické výzkumy, ale zejména řadu užitečných návodů a strategií, jak se ve společnosti nechovat a necítit jako outsider. A to je pocit, který za cenu téhle knížky rozhodně stojí.

Petr Kukal - 15. 2. 2002


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0