Portál.cz > Portál v médiích > Úvod do současné ekologie

Úvod do současné ekologie

Autor: Jaromír Kopeček, PhD. | Datum: 2.1.2001

Čtenáři časopisu Vesmír oba autory knihy, Davida Storcha i Stanislava Mihulku, dobře znají. Je jim tedy s předstihem jasné, že se skutečně jedná o knihu o ekologii, nikoliv o módní srdceryvné vyprávění o blížícím se zániku celého Světa nebo o rozjásaný návod k neodkladnému budování Světa nového, lepšího, zářivého. Úvod do současné ekologie Vás seznámí jen se vztahy organismů k prostředí a se vztahy mezi organismy navzájem, ostatně Sprite Vám také jenom uhasí žízeň. I když… třeba se zastavíte o špičaté skály.

Předně, než se pustím do interesantní obsahové stránky, se jedním odstavcem zastavím u formalit. Kniha obsahuje poměrně krátké, problematice se obecně věnující kapitoly, jež jsou ilustrovány z textu vydělenými konkrétními příklady. Některé termíny jsou pak detailněji popsány ve zvláštních rámech. Struktura textu je obdobná, jako v časopise Vesmír. Formálně se jedná o příručku, či spíše učebnici, ale navzdory tomu je kniha velmi dobře čitelná, dokonce i v tramvaji. Žádné předběžné požadavky na čtenářovy znalosti nejsou. V závěru je přiložen slovníček termínů, seznam doporučené (1 strana) a citované (7 a 1/2 strany) literatury.
Z definice ekologie v prvém odstavci vyplývá, že ekolog musí vědět hodně o neživé přírodě - to je to prostředí, i o živé přírodě - to jsou ty organismy. A pak v tom všem musí ještě hledat souvislosti. Kupříkladu počet lišek bude v hypotetickém lese závislý na počtu zajíců. Čím více zajíců, tím více lišek, ale také čím více lišek, tím méně zajíců. Bude-li lišek mnohem méně než zajíců, pak zajíci sežerou všechnu trávu, všichni pojdou a s nimi lišky, takže počet lišek závisí i na množství trávy. Málo prší, málo trávy, málo zajíců, málo lišek. Hodně prší, hodně rákosí, málo trávy, málo zajíců, málo lišek. Čím úrodnější půda, tím více trávy, tím více lišek. Pozor, teď další dimenze, výstřední zajíc se nakazí bizarní nemocí. Bude umírat jedna liška s jedním zajícem, nebo přežije tři nakažené zajíce? Anebo přežije tři v létě a jednoho v zimě? Zajíce mohou také po nocích vyžrat výři, z čehož plyne, čím více výrů, tím méně lišek. A nežije v lese nějaký liškojed? No, tak to je zjednodušený příklad závislosti početnosti jednoho druhu v jediné lokalitě. Nic jednoduššího už v podstatě ani nemůže být. To jen aby bylo jasné, že solidní ekologický výzkum není žádná sranda. Tento příklad jsem si vymyslel sám, nebojte se, podobná nic neříkající vata Vás v knize nečeká!
A co už jsem já nevymyslel: Vzhledem k tomu, že se jedná o „úvod“ je první kapitola „Jedinec a prostředí“ věnována základním definicím: Ekologická nika, rozšíření, přizpůsobení a životní strategie. Druhá kapitola „Život a smrt populací a druhů“ se zabývá vznikem a zánikem druhů a populací, rozdíly v početnosti jednotlivých druhů a jejím kolísáním v čase a prostoru. Jakožto fyzika mne zaujala „elegantní“ závislost logaritmu průměrné hmotnosti rostliny na -3/2 mocnině logaritmu počtu rostlin na čtvereční metr, která vyplývá z růstu rostliny ve třech dimenzích a dvoudimenzionality povrchu zemského. Milovníci fraktálů již plesají - vědí, že podobná závislost garantuje „fraktální“ rozložení rostlin jednoho druhu.
„Ostrovy, kolonizace a invaze“ je mnohem širší kapitola, než se na pohled zdá. Začnu zeširoka. Když jsem poprvé četl o Wilsonových experimentech s odhmyzováním mangrovových ostrůvků u Floridy a následným sledováním objevování se druhů, netušil jsem, že čtu o velmi fundamentálním konceptu ekologie. Teorie ostrovní biogeografie se dá použít nejen na ostrovy v geografickém slova smyslu, ale také na ostrovy lesa v pastvinách, oázy v poušti a vůbec na každé fragmentované území. Jeden z ilustračních příkladů vysvětluje takto početnost druhů hlodavců v pražských parcích v závislosti na jejich rozloze a vzdálenosti od okraje města.
Soužití organismů je popsáno v kapitole „Pravidla soužití i boje“ a přesvědčí, že soužívání v přírodě je krušné, zvláště pro slabší. Leč nezoufejme: Fragmentace prostředí, která je normálně považována z hlediska přežívání populací za nepříznivou, může být ve skutečnosti podmínkou dlouhodobé koexistence „slabších“ druhů se „silnějšími“. Fragmentace, či mozaikovitost je ostatně i formou obrany společenstva. Příklad: v tajze jsou hořlavější starší porosty, mladé porosty většinou nehoří. V Yellowstonském parku byly dlouho hašeny všechny požáry, les tak všude zestárnul a zcela nezvladatelný požár v roce 1988 spálil většinu lesů národního parku. Od té doby se lokální požáry nehasí.
Soužití organismů není statické, ale naopak velmi dynamické - v čase se vyvíjí, dochází k evoluci. Nedá mi, abych neupozornil na jeden z rámů, konkrétně Box 19: „Vývoj zemědělství jakožto evoluce společenstev“. Procesy evoluce zemědělských společenstev nebyly v principu v ničem odlišné od procesů probíhajících běhen evoluce přirozených společenstev: ve všech případech jde o to, že některé vlastnosti organismů se hodí do kontextu vytvářeného ostatními aktéry, a ty se prosadí; totéž platí o celých druzích nebo dokonce skupinách druhů. Anebo i v Boxu 22: Tradiční kulturní krajina je stabilní přírodní celek, pro jehož udržování je nezbytná činnost člověka jakožto klíčového druhu. To už jsme ale v kapitole „Rozmanitost živého světa“, zabývající se diverzitou, čili počtem druhů obývajících různá prostředí od lokálních úrovní až po globální. Kultovní slovíčko diverzita je zde hlouběji „rozkryto“: Ve skutečnosti nejde o diverzitu jako takovou, ale o konkrétní druhy a konkrétní ekologické procesy. Výzva k ochraně diverzity není ani tak výzvou k zachování nějakého obecného principu, ale k odpovědnému vztahu k jednotlivostem a lokálním zvláštnostem.
Následuje kapitola o ekologické variabilitě a stabilitě, čili o schopnosti organismů přizpůsobovat se změnám prostředí a vnějším zásahům. Dynamika jednotlivých ekosystémů je v další kapitole zobecněna na ekologii globálního ekosystému.Jsou popsány typy prostředí, biologický vývoj Země, vliv člověka i současné změny globálního ekosystému. Poslední podkapitola se, jak se dá očekávat, zabývá věčně zeleným tématem „velké“ katastrofy, nejlépe ničící celé lidstvo. Vybral jsem jednu větu, když jsi nejsem jist zda vytržena z kontextu nebude zkreslující: Pokud má smysl hovořit o ekologické katastrofě, tak nikoli jako o možném zhroucení života na Zemi, ale o zhroucení světa, který je nám blízký.
Úplný závěr, kromě slovníčku na literatury, obstarává kapitola o ekologické metodologii umožňující i neškoleným statistikům nahlédnout, že ne každý výsledek nebo publikovaná zpráva mají stejnou hodnotu.

Recenze byla původně napsána pro www.neviditelnypes.cz. Autor souhlasí s jejím zveřejněním.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0