Portál.cz > Portál v médiích > V. Kast: Otcové-dcery, matky-synové

V. Kast: Otcové-dcery, matky-synové

Autor: Jaromír Kopeček | Datum: 17.8.2004

Po několika letech vychází další kniha významné ženy jungovské hlubinné psychologie, Vereny Kastové. Pod komplikovaným názvem se skrývá studie na téma „práce s rodičovskými komplexy jako cesta k vlastní identitě“. Znalci vědí, že hlavním cílem snažení jungiánů je proces individuace, tedy vytvoření „úplného člověka“, čemuž právě konstelované komplexy - emočně nabité, nevědomě spouštěné reakce na určité podněty či situace - zásadně překážejí. Otcové - dcery, matky - synové je tak nejen knihou o vztazích otců a matek k dcerám a synům, ale především o nutnosti včas se odpoutat a plně dospět, i když to mnohdy vyžaduje překročit nejen svůj stín. Výchovné rady a postupy se čtenář nedoví žádné, ale za to se doví, jakým způsobem přemýšlení se konstelované komplexy projevují, jak se k nim dá přijít a vlastně i to, jak se jim dalo předejít.

V úvodu Kastová píše: Jestliže muž stále hledá ve svých přítelkyních matku nebo si přímo vybírá mateřské přítelkyně, pak pro většinu lidí v jeho okolí zní diagnóza jasně: Dotyčný trpí mateřským komplexem. ... Obecně se také ví, že na tom něco není v pořádku. ... Jestliže se u ženy ukazuje zalíbení v mužích, kteří jsou podstatně starší než ona, pak se jí přiřkne otcovský komplex a tiše se jí tak vyčítá, že se neodloučila od svého otce. Podobné bonmoty mají za cíl uvést záměr knihy: Formulování a předložení autorčina pohledu na komplexy, který získala za více než 20 let praxe. Zvláště důkladně se pak zaměřuje na původně pozitivní mateřský a otcovský komplex, jako i na rodičovské komplexy u žen, které jsou obecně chápány jako méně škodlivé, či přímo vyhovující patriarchální společnosti.

Prvním tématem je věku přiměřené odloučení. Nedostatečné nebo neprovedené odloučení vede ke vzniku původně pozitivních otcovských a mateřských komplexů, tedy komplexů, které jsou následkem ustrnutí v jisté situaci jinak správného vývoje. Na rozdíl od negativních rodičovských komplexů, které jsou způsobeny vadným chováním rodičů k dětem.

Kastová je přísná: Nejpozději v adolescenci by mělo dojít ke zrušení idealizace rodičovských postav (která znamená znehodnocení dítěte). U rodičů to někdy probouzí závist, když mladiství žijí to, co si oni sami zapověděli. Odpoutání vyžaduje sílu a je kompromisem mezi tím, co chce od člověka jeho vlastní život, a tím, co chce okolí, ve kterém žije. To, co adolescent vnímá, jako „naprosto vlastní cestu“ bývá důsledně kolektivní cesta. Ve fázi odpoutávání totiž nejsou podstatní osobní rodiče, ale otcovské a mateřské postavy.

Příkladem neodpoutání se od otce je Freud. Ve „Výkladu snů“ rozkryl, proč přišel na otcův pohřeb pozdě a z krize identity získal energii potřebnou ke zkompletování psychoanalýzy. Při objevu oidipského komplexu však opět přehlédl roli otce - krále Laia, který nechá Oidipa zmrzačit a pohodit v lese. Peter Blos vyřkl teorii, podle níž naléhající sexualita u adolescentů slouží především k odpoutání od otce. Z čehož prý plyne i role sexu ve Freudově teorii.

Jak již bylo řečeno, věnuje Kastová velkou pozornost vývoji dívek, které společnost v adolescenci netlačí k překonání rodičovských komplexů, neboť nevyžaduje jejich důslednou individuaci. Identitu s otcovským komplexem pak dotvoří muž-partner. Oproti tomu Kastová prosazuje názor, že ženy si musí své místo obsadit a pojmenovat samy, nesmí tak udělat jiné ženy a tím méně pak muži. Postavení „proti“ matce je nezbytný počátek individuace dívky. Není nutné se nenávidět. Cílem ostatně není úplné odpoutání a přerušení kontaktů.

Tam, kde začíná oblast našeho komplexu, jsme zpravidla určováni komplexem a nikoli objektivitou. Na jiném místě autorka uvádí tuto definici komplexu: Komplexy jsou specifické konstelace vzpomínek ze zhuštěných zkušeností a fantazií shromážděných kolem spojujícího základního tématu, obsazených silnou emocí stejné kvality. Člověk pod diktátem komplexu žije mezi minulostí, která zatěžuje, a budoucností, která nahání strach. K obecné části ještě poznamenejme, že aktuální síla komplexu vzhledem k ostatním komplexům a jáskému komplexu se dá zjistit Jungovým asociačním experimentem.

Komplexy, které jsou zprvu prožívány jako v životě velmi podpůrné, se mohou následně ukázat jako omezující, jestliže v určitém věku nedojde k přiměřenému odpoutání. Tímto citátem se čtenář posouvá do stati o původně pozitivním mateřském komplexu u muže. Takový muž je příjemný, oblíbený, empatický, ale nechce se vázat. Nemůže, je vázán doma, odkud „je hřích odejít“. Snahu vymanit jej z tohoto světa bere jako zradu. Jeho ženská obdoba se dá charakterizovat slovy: „Všechno se dá vydržet, jestliže se člověk dobře nají“, ale i ona nesnáší ztrátu a rozchod. To byly také důvody, které oba figuranty nahnaly do depresí a posléze i k analýze.

Obecně se lidé s původně pozitivním mateřským komplexem dají charakterizovat heslem „užívat si a nechat užívat si“. Důvěřují světu, očekávají dobro a často také dobro sklízejí. Jsou kreativní a obdaření bohatou fantazií, protože jsou spíše blízko nevědomí. Atmosféra tohoto komplexu je blízká prožívání animy - touha po zrušení hranic a splynutí, duševní rozšíření. Hlavní obtíží lidí s pozitivním mateřským komplexem je problém s loučením, problém akceptovat existenci smrti, fakt, že existují loučení a nové počátky, zlomy a hledání nových možností. Rozhodnutí se pro něco - a tím také proti něčemu - či vnášení agresivity do života vůbec. Přesvědčení, že pro individuaci je nutné obětovat hodně z požitkářského stavu nerozlišenosti vede k depresivní struktuře osobnosti a různým úzkostným poruchám.

Od těchto osobnostních charakteristik se Kastová přehoupne k Jungovi, popření jeho teorie nevědomého kojence interagujícího s archetypem matky namísto konkrétní matky a mateřským bohyním. Je tedy metodicky možné chápat bohy a bohyně - vždy na základě co nejširších znalostí o jejich prostředí a mystériích - jako strukturální elementy kolektivního nevědomí a ním spjatých obecně lidských témat, které se odrážejí ve fantazii jako vzpomínky a očekávání. Po tomto zdůvodnění snad nepřekvapí, že návod k vývoji směrem ven z původně pozitivního mateřského komplexu představují pohádky. Konkrétně je to syrová, irská „Rytíř s potemnělou tváří“ pro vývoj muže a známá i zfilmovaná Husopaska pro ženy.

Menší prostor je vyhrazen pro původně pozitivní otcovský komplex. U synů se projevuje sjednocením „já a otec jsme jedno“. Jakýkoli rozpor s otcem je pak znemožněn, neboť by znamenal ztrátu hodnoty syna v očích otce a tím pádem i v očích svých. Charakterizuje je konzervativizmus, důraz na výkon a pragmatické heslo „co člověk chce, to dokáže“. Pozorné dcery, to jsou ženy s tímto komplexem. I ony však občas postrádají účast a lidskost, ačkoliv jsou velmi výkonné. Svou identitu si nechávají předepisovat mužem nebo vztahem k autoritám, na nichž identita domněle závisí. Potřebné ocenění však nakonec otec vůbec není schopen poskytnout. I toto téma je doplněno postavami otcovských bohů a uzavřeno vývojem anima. Podnětně jsou i zmínky o očekáváních kladených na „patriarchální vědu“, očekáváních, která jsou totožná s nároky na patriarchální bohy - poskytnutí nezvratného vysvětlení, řádu, předvídatelnosti.

Pak nastupují příběhy „špatných lidí ve špatném světě“. Původně negativní mateřský komplex u žen dává nahlédnout, že zneužívání dětí v rodinách není novinkou posledních let. I v těch nejhorších životních podmínkách existují oázy, prostory, ve kterých se dá přece jen dobře žít. A právě málo hýčkaní lidé jsou schopni tyto oázy zvlášť dobře vnímat a vychutnávat. Při všech výkonech osob s konstelovaným původně negativním mateřským komplexem nejde jen o daný výkon nebo činnost, ale vždy také o to, získat oprávnění k existenci. Úhrnem tedy základní nedůvěra pojící se s pocitem beznaděje a přitom touha po ohodnocení od těch, kteří jej neposkytnou. U tohoto komplexu je nezbytně nutné, aby lidé nečekali na to, že jim někdo poskytne oprávnění k existenci, ale když už jednou jsou, aby si dali oprávnění k existenci sami.

Původně negativní otcovský komplex u muže je ilustrován Kafkovým Dopisem otci: „Zamáčknutý v nic“ - Franz Kafka... U žen tento komplex startují vryté otcovské věty: Stejně vím, že to nikdy nedokážeš“, nebo „Z tebe nikdy pořádná ženská nebude!“

Závěrem pak autorka upozorňuje, že málokdy jsou konstelovány komplexy v tak čisté a silné formě, jak bylo ukázáno v knize. Všechny příkladné osoby byly navíc dostatečně vzdělané, aby mohly poskytnout dostatečně bohaté sebezhodnocení, či výklad svého chápání sebe, své rodiny a svých problémů. Závěr také nabízí překvapivou politickou vizi vycházející z důkladné individuace: Na politické rovině budou lidé, kteří se dostatečně vymaní z mateřských a otcovských komplexů, vnímat více vlastní zodpovědnosti, nebudou stále jen čekat na to, že matky a otcové něco udělají, aby je za to vzápětí mohli zkritizovat. Dokážu si představit, že pak politici budou vnímáni spíše v sourozenecké pozici jako ti, kteří právě ve velkém stylu organizují a plánují soužití a kteří také mohou být druhými vystřídáni.

Vydal Portál v roce 2004.

Autor: Jaromír Kopeček
 
Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0