Portál.cz > Portál v médiích > Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (recenze T. Grima a I. Tufa)

Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (recenze T. Grima a I. Tufa)

Autor: Tomáš Grim, Ivan H. Tuf | Datum: 16.7.2002

...a snad jste ani vědět nechtěli.

PETR WEISS & JAROSLAV ZVĚŘINA: Sexuální chování v ČR – situace a trendy
Portál, Praha 2001, 160 stran, náklad neuveden, 195,- Kč

PETR WEISS: Sexuální deviace. Klasifikace, diagnostika a léčba
Portál, Praha 2002, 352 stran, náklad neuveden, 492,- Kč

MICHAEL MIERSCH: Sexuální život zvířat
Euromedia Group, Praha 2001, 216 stran, náklad a cena neuvedeny

Po roce 1989 zaplavily náš knižní trh publikace o sexu. V drtivé většině se jednalo o „manuály“ „správného“ sexuálního života, které si většina čtenářů – vyhládlých po dlouhém období půstu, kdy se na obálce knihy nesmělo objevit ani obnažené ňadro – zakoupila kvůli barevným fotografiím sekundárních pohlavních znaků či jiných než misionářských poloh. Intenzivnímu vydavatelskému úsilí se není se co divit – sex je středobodem zájmu skoro každého člověka – asi každý si (třeba v ústraní) nějakou tu Kama Sutru prolistoval. Pomineme-li příjemné aspekty praktikování sexu (což jej činí zajímavým nejen pro výzkumníka, ale i laika), zůstává nepřehlédnutelným faktem, že pohlavnímu rozmnožování vděčíme všichni za svou existenci. Nikdo z nás nemá v přímé linii svého rodokmenu předka, který by si sex alespoň jednou nevyzkoušel. Člověka, který se nad tím jen na pár vteřin zamyslí, pak stěží může překvapit skutečnost, že evoluční biologové a evoluční psychologové vše sledují prizmatem rozmnožování – (úspěšné) proliferace vlastních genů. Až v posledních době se mezi populárními knihami začaly objevovat díla o sexu poněkud jiného zaměření – knihy, které vás konečně nenabádají k tomu, co a jak máte dělat, ale píše se v nich, co a jak dělají ostatní.

Tomu málu čtenářů, které by sex zajímal i po teoretické stránce, můžeme doporučit tři publikace, které se objevily na pultech v nedávné době. O „normalitě“ sexu se mohou poučit v knize Sexuální chování v ČR – situace a trendy, která je novodobou českou obdobou Kinseyho zprávy z přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století – rozpitvává veškeré myslitelné aspekty sexuálního chování české populace. V knize jsou představeny výsledky výzkumu, který proběhl v roce 1993 a byl zopakován v roce 1998, díky čemuž bylo možno zkoumat změny v chování či postojích respondentů. Jednotlivé kapitoly se věnují takovým tématům, jako je věk při sexuálním debutu, masturbaci, partnerským i mimopartnerským sexuálním aktivitám, antikoncepčnímu chování, zkušenostem s komerčním sexem apod. Pro psychology budou asi nejzajímavější kapitoly o sexuálním zneužívání v dětství a zkušenostech se sexuálním násilím, pozoruhodná je i kapitola o postojích k různým aspektům sexuálního života.

Kniha se jistě stane neocenitelným zdrojem materiálu pro srovnávací studie. Ke způsobu prezentace některých dat je však třeba vyslovit zásadní námitky. Např. na s. 71 se uvádí průměrný celoživotní počet partnerů. Mezi respondenty však byli zařazeni lidé různých věkových tříd. Pokud má jedinec více než jednoho partnera, je počet partnerů nevyhnutelně závislý na věku – uvádět u věkově závislé proměnné průměr z dat sesbíraných od různě starých objektů je však naprostý nesmysl. Informační obsah takového údaje je takřka nulový. Jediným smysluplným způsobem prezentace takovýchto dat by byla regresní křivka dávající do vztahu počet partnerů a věk respondentů. Poněkud podivně pak působí uvádění termínu „hladina významnosti“ místo tradičního „P“. V závěru knihy jsou uvedeny dotazníky, pomocí nichž byl výzkum proveden. To je jistě velmi chvályhodné, bohužel však chybí znění instruktáže, kterou respondentům dávali vyškolení tazatelé. Proto by bylo bez konzultace s autory knihy použití dotazníků (například pro účely diplomové práce studentů psychologie) nemožné či alespoň zkreslující.

Úplnému laikovi tato kniha může posloužit jako základní zjištění, zda je „normální“. To v případě, že má nějaké pochybnosti o sexuální orientaci, postojích či chování sebe sama či někoho z okolí (např. žena o manželovi). Může zjistit, kolik procent obyvatelstva je na tom v jednotlivých aspektech sexuálního života podobně. Pokud se v této knize čtenář náhodou nenajde, může sáhnout po další monografii z pera Petra Weisse – Sexuální deviace. Ta má čtyři části, které se věnují klasifikaci deviací, jejich etiologii, diagnostice a léčbě. Deviace se dělí do dvou základních skupin – deviace v aktivitě (čili deviantní je způsob, jak to dotyčný jedinec dělá, např. exhibicionismus, sadismus apod.) a deviace v objektu (dělá to „normálně“, avšak s někým/něčím neobvyklým, např. nekrofilie, pedofilie apod.). Evolučního biologa jistě potěší skutečnost, že v kapitole Etiologie jsou jako první uvedeny „Evolučněbiologické modely“, kterým dosud v české literatuře nebyla věnována větší pozornost. Bohužel se sem však vloudily některé chyby a nepřesnosti: „přirozený výběr“ rozhodně není „přežití těch druhů (sic!), které jsou dobře adaptované ve svém prostředí“ – předmětem selekce, která vede ke vzniku adaptací, jsou geny (resp. jedinci), nikoli druhy. Nedůvěru vzbuzující jsou i některé literární zdroje: např. referát z „vědecko-pracovní schůze Sexuologické společnosti JEP, Opava“ (citace Žigo a spol. 1982) lze jen stěží považovat za solidní zdroj vědeckých poznatků, což je asi každému čtenáři jasné po přečtení toho, co tito autoři tvrdí (s. 116) – evoluční psychologie skutečně nespočívá v ničím nepodložených „interpretacích“ postrádajících jakýkoli smysluplný konceptuální rámec (jak by mohl vzniknout dojem po přečtení některých novinových článků rádoby popularizujících tuto disciplínu). O to překvapivější je, že chybí citace zcela základních prací evoluční psychologie (Buss 1999: Evolutionary psychology) a evoluční psychiatrie (Stevens & Price 1996: Evolutionary psychiatry), které jsou nesrovnatelně relevantnějšími příspěvky k problematice (nemluvě o tom, že řada prací citovaných v textu není uvedena v seznamu literatury).

Problematické je i tvrzení, že „evoluční biologie však zatím neposkytuje ani vysvětlení přežívání genů homosexuality“ (s. 119). Z následujícího textu vzniká dojem, že se autor domnívá, že geny mohou přežívat jen tehdy, poskytují-li svému nositeli nějakou výhodu! (tak tomu samozřejmě není, viz např. Vesmír 77, 67, 1998/2). Jen tak pro zamyšlenou: 1) přenášejí-li gen(y) pro homosexualitu ženy (jak tomu s největší pravděpodobností je), nemohou být tyto geny nikdy odselektovány nemnožením se gayů (stejně tak jako by nikdy nevymizela barvoslepost, i kdyby si barvoslepí muži nedokázali v jejich černobílém světě vyhledat partnerku), 2) ontogenetický vývoj muže je složitější než vývoj ženských orgánů, je tedy více příležitostí k narušení (jinak řečeno, v některých případech je hledání adaptivního významu homosexuality nejspíše rovno hledání adaptivního významu zlomené nohy), 3) sociální tlak (homofobie) zcela nepochybně vedou k tomu, že řada homosexuálů uzavře oficiální heterosexuální svazek a zplodí potomstvo, 4) homosexuálové dosahují vyššího socioekonomického statutu oproti heterosexuálním mužům (viz s. 119), takže není nemožné, aby zlepšovali tentýž statut svých příbuzných a tím pádem i jejich vyhlídky na úspěšnou reprodukci (tento efekt bude ale jistě zcela marginální, pokud vůbec bude).

Pokud se čtenář v této knize „najde“ (což se při pročítání medicínské literatury stává poměrně běžně), nemusí okamžitě propadat panice. Ne všichni devianti jsou zároveň delikventi, čili potrestáníhodní. Řada deviantů má své chování plně pod kontrolou a ani v nejmenším neohrožují své okolí. Naopak pachatelé sexuální deliktů nemusí být vždy devianti – například znásilnění se pod vlivem alkoholu dopouštějí lidé (převážně muži), kteří jsou za střízliva naprosto „normální“.

Pokud se případný čtenář přečtenými knihami cítí frustrován, ale přitom má výdrž (k dalšímu čtení), může se odreagovat třetí knihou, tentokrát poněkud lehčího rázu. Sexuální život zvířat je jakousi populární encyklopedií všeho, co se týká rozmnožování – námluv, páření, péče o potomstvo a fyziologických i behaviorálních adaptací k těmto činnostem. Kromě tradičních poznatků, které se už v české literatuře porůznu objevily, najde čtenář v knize i nejnovější a neobyčejně zajímavá zjištění, např. o úloze ultrafialového světla při výběru partnera, mimopárových kopulacích, kompetici spermií či vlivu rozmnožování na imunitu jedince. Příjemným osvěžením je uvádění tradičních pověr týkajících se různých aspektů množení. Kniha je napsána svižně, přehledně a vtipně (s. 166: pod heslem „sodomie“ se píše, že i „křesťané nemilosrdně pronásledovali erotickou lásku ke zvířatům. A to i přesto, že Duch svatý navštívil Marii v podobě holubice“; s. 57: „Hyeny … by se mohly stát erbovním zvířetem feministek. Žijí v agresivním matriarchátu, kde jsou samci téměř bezvýznamní“). Řadu zajímavostí se lze dočíst o homosexualitě, respektive o adaptivnosti homosexuálního chování některých druhů zvířat (např. samičky partenogenetické ještěrky druhu Cnemidophorus uniparens mohou ovulovat pouze poté, co spolu náznakově „kopulují“, samec štěnice zase může při kopulaci se samicí předávat spermie jiného samce, který jej předtím znásilnil – tzv. traumatická inseminace).

Překladateli je však třeba vytknout některé (bohužel dosti rozšířené) prohřešky. Školáckou chybou je např. nevyhledání už zavedených českých termínů, takže na s. 9 se objevuje „princip černé královny“ a na řadě míst se mluví o „egoistických genech“ – kdyby si překladatel přečetl alespoň názvy (!) knih Červená královna (recenze viz Vesmír 78, 700, 1999/12) a Sobecký gen (Vesmír 78, 218, 1999/4), nemohl bych se tak hloupých chyb dopustit. Totéž platí pro dávno zavedené termíny jako třeba vtištění (v překladu jako „formování identity“!, s. 35). Na druhé straně moc nevadí překlad „female choice“ (samičí výběr) jako „dámská volenka“ – kniha je pro to nejširší laické publikum.

Do knihy se však bohužel vloudily i chyby věcné: rozhodně dosud nikdo neprovedl studii, která by zjistila, že kukaččí mládě „imituje hladový křik mláďat druhu hostitele“ (s. 81) – to by mu šlo dost špatně, když své vzory dávno z hnízda vyhodilo. Taktéž není pravda, že samice kukačky vyhazuje jedno vejce hostitele z jeho hnízda (tuto práci zastane vylíhlé parazitické mládě) – samice naopak vejce sežere, neboť je neobyčejně bohatým zdrojem energie a především vápníku. Drozdi zpěvní si hnízda nevymazávají hlínou (jak uvedeno na s. 45), ale rozdrcenou dřevní hmotou smíšenou se slinami (hnízdo zevnitř vypadá jako z dřevotřísky). Autor nezabíhá do zbytečných detailů. To (anebo nedůslednost překladatele?) má však za následek některé nepřesnosti: rozhodně ne všichni „američtí datli“ žijí v kooperativních společenstvech (to se týká jen datla sběrače Melanerpes formicivorus). Naprostou záhadou nám zůstává, jak přišel překladatel (či autor?) na to, že Pelargopsis capensis je „černý kukačkovitý pták z Jižní Ameriky“. P. capensis je olbřímí oranžovo-modře zbarvený ledňáček žijící v orientální oblasti! (za „černým kukačkovitým ptákem“ se pochopitelně skrývají tři legendární kukačky rodu Crotophaga, kde několik samic klade do téhož hnízda a baví se vzájemným vyhazováním vajec). Poměrně vtipným ne-překlepem je pak konzistentní uvádění drobného hlodavce rypoše lysého jakožto „rypouše“ lysého (rypouš je o několik váhových tříd větší ploutvonožec). Ach nebohá „holá kryso krtčí“ (viz Vesmír 78, 464, 1999/8), čím sis to zasloužila? Kdyby překladatel alespoň občas zabrousil do časopisu, kde se objeví recenze na jím překládanou knihu…

Přes uvedené nedostatky (které až na pár výjimek nezkreslují předkládané poznatky) kniha určitě stojí za přečtení. Je to dokonce jedna z mála encyklopedií, která se dá přečíst od první do poslední strany. Čtenář by si měl odnést především poznání, jak neobyčejně bohaté a bizarní mohou být způsoby reprodukce a také to, jak mělká (či spíše neexistující) je „propast“ mezi lidskou sexualitou a sexualitou „subhumánních“ živočichů, především primátů. Známým sexuálním maniakem-deviantem je bonobo (sesterský druh šimpanze) – provádí vše co si dokážete představit (a navíc i to, co si ani představit nedokážete). Ani bonobům totiž nic lidského není cizí. Navzdory přáním některých ideologů (feministek) i vědců (z nepřírodovědných oborů) je totiž „vliv kultury na pohlavní styk u lidí po miliardách let sexuální reprodukce nanejvýš zcela marginální … sex je oblast lidského chování, v níž je kulturní experimentování omezeno právě tak jako je omezeno dýchání“, jak poznamenává slavný primatolog Frans de Waal v nádherně ilustrované knížce Bonobo: The forgotten ape (vřele doporučujeme k přečtení všem zvrhlíkům).

No a pokud náhodou v těchto knihách nenajdete to, co jste vědět o sexu chtěli, nestyďte se a zeptejte se odborníka – např. Radim Uzel zodpovídá dotazy na internetové adrese http://web1.cz/.

Tomáš Grim
Ivan H. Tuf

 


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0