Portál.cz > Portál v médiích > Zabetonovaní lidé (recenze M. Haisové)

Zabetonovaní lidé (recenze M. Haisové)

Autor: Marie Haisová | Datum: 24.3.2003

Rodina je základ státu, slýcháme ze všech stran. Patriarchální státní uspořádání s hierarchickými vazbami vyžaduje stejné uskupení v menších jednotkách: On, ona, děti. Dnešní rodina je malá, uzavřená do sebe a světové trendy tlačí na to, aby i tomuto byl brzy konec. Byty se plánují a staví pro jednoho člověka, aby ego neutrpělo, a každý potřeboval svoji lednici, svoji televizi, svoje technické i jiné vybavení. Širší komunitě lidí stačí jedno technické zázemí. Konzumní společnost tlačí na otáčení peněz a izolovaný jedinec je vděčným terčem těchto tlaků. V dnešním vysoce industrializovaném světě s přebohatou nabídkou zboží a služeb není rodina ekonomická, ale spíše emocionální potřeba.

Rakouská právnička a psychoterapeutka Rotraud A. Pernerová v knize Tabu v rodinné komunikaci poukazuje na zakázaná témata, o kterých se v rodinách nemluví. Důvodem je strach, manipulativní hry, které se za zavřenými dveřmi domácnosti hrají a potřeba nevybočovat z davu a údělu většiny. Je-li někdo nespokojen a rozhodne se svoji situaci řešit, vystavuje se odsouzení okolí.

Verbální násilí

V rodinách se komunikuje zvláštním způsobem. Ti, kdo mají v rodině hlavní slovo, kritizují, rýpou, hubují a vylévají si všechna svá zklamání na těch, kdo jsou „pod nimi“. Obětí agresivního křiku nebo přívalů řeči, která má druhého umlčet se stávají slabší členové rodiny často ještě dříve, než sami umějí mluvit. Nicméně když lidé o tom, co vycítili, začnou hovořit, je jim sděleno, že si to „jen namlouvají“. Už tato formulace je projevem verbálního násilí. Slovíčko „jen“ vyjadřuje pochybnost o vnímání druhé osoby a vlastně ji diskvalifikuje. Jestliže vnímáním pohrdnu a označím je za nerealistické „namlouvání si“, znamená to vlastně, že je akceptovat nechci – je pro mě tabu.

Démon otcovské postavy

V rodinách je často nejobávanější osobou ta, která má největší moc. Tradičně to byla osoba ekonomicky nejsilnější, které se nikdo nechce znelíbit a proto se jí nikdo na nic nevyptává. Jako postavě obestřené fantazií a přinášející spásu nebo neštěstí se jí ovšem dostává kvalit démona. Tato osoba zaujímá privilegované místo, což samo o sobě způsobuje, že se moc těch, kteří zaujímají jiné pozice, zmenšuje. Čím více se k dominující osobě přibližujeme, tím zřetelnější jsou rozdíly v moci a proto se snažíme s ní splynout, abychom se na její moci podíleli. Říká se tomu „identifikace s agresorem“ a je zřetelně pozorovatelná u obětí pohlavního zneužívání nebo únosu. Čím je pro rodinu důležitější, aby byla úspěšná, tím více se podřizuje těm, kdo hodnotí.

Teror poskytováním štěstí

Už nejmenší děti jasně cítí, zda se k nim dospělý blíží z vlastní potřeby, protože chce získat projev náklonnosti dítěte či chce hrát roli přítele děti, nebo se skutečně zajímá o osobu dítěte. Chce-li je někdo emocionálně zneužívat, reagují nevlídně. Toto emocionální zneužívání má podle autorky často formu „teroru poskytování štěstí“. Dospělí naplňují svou depresivní prázdnotu tím, že dítěti vnucují všelijaké mazlení a chtějí, aby je opětovalo. Podobně tomu bývá i u mužů a žen, kteří si pomocí dotyků od partnera „berou“ energii pod záminkou, že mu jen chtějí „dát lásku“, a přitom jej vůbec nevnímají jako osobu.

Zbavení tabu

Na mnoha konkrétních případech ukazuje Rotrauda Pernerová, že je potřeba mluvit. Naučit se popisovat pocity, které v rodině cítíme, přestat se bát ukřičených siláckých autorit. Jde to obtížně a často je potřeba si vzít na pomoc třetí osobu – mediátora, který pomůže rodinné vztahy rozkódovat.

Marie Haisová M.B.A.
Autorka je ředitelkou Agentury GAIA


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0