Portál.cz > Portál v médiích > Život s psychózou

Život s psychózou

Autor: Pavel Houser | Datum: 19.12.2001

Cítíte se občas jaksi psychicky vyšinutí? Chová se tak někdo ve vašem okolí? Existuje řada nálepek a pojmů, jak pojmenovat stav věcí, neznamená to však, že se jedná o kategorie totožné. Neuróza není psychóza a psychóza není porucha osobnosti, i když se příslušné příznaky mohou v té či oné míře překrývat. Kamil Kalina tak v úvodu své knihy "Jak žít s psychózou" nejprve nastiňuje, o čem vlastně bude zbytek publikace.

Právě pro ono překrývání témat však text není určen pouze terapeutům či psychotikům a jejich blízkým. Konec konců, stavy popisované v knize zažije zřejmě každý, onou oddělující hranicí je spíše jejich míra.
Jednotlivé kapitoly obsahují zpravidla na úvod citáty z deníků pacientů, následuje rozbor problému a náměty na samostatnou práci s tématem (“nakreslete, jak si předsavujete” apod.). V první fázi najdete především popis průvodních jevů psychózy: zranitelnost (velmi významný moment, jakýsi středobod poruchy vůbec), strach, přicházející hlasy, bludné představy... Autor také popisuje typický průběh onemocnění s jeho jednotlivými fázemi. Ve druhé části se probírá léčba psychózy (problematika psychoterapie či příslušné farmakologie), třetí část je určena především rodinným příslušníkům nemocných. Čtvrtá a pátá část se snaží nalézt cestu z vnitřního světa k druhým lidem a zodpovědět otázku, zda je nad chorobou možné dosáhnout trvalého vítězství.
Přes nespornou zajímavost a komplexnost popisu mám k publikaci přece jen jednu výhradu. Kniha nic neříká o tom, že duševní poruchy se nacházejí v těsné blízkosti geniality a kreativity, mnohdy je i hranice mezi mystickým nazřením a psychickou chorobou velmi tenká. Jde spíše o popisný manuál, chybí zde podstatnější přesah, který by zařadil problém do širší souvislosti. Pohledu poněkud schází ústřední dominanta, jakou třeba pro C. G. Junga představovaly archetypy. Jde ale léčit něco, čemu do hloubky nerozumíme?
Samozřejmě, pokud psychické narušení přináší utrpení postiženému a jeho okolí, prvořadým cílem terapie je zavést pacienta zpět do “reálného” světa a snížit míru vnitřního zranění (autor na jednom místě v této souvislosti uvádí, že opakem zranitelnosti není necitlivost). Přesto si však myslím, že onu chorobu není nutné chápat jednoznačně negativně, ale že poněkud paradoxně může jít i o zdroj individuální odlišnosti, jakýsi rezervoár vnitřní energie, tvůrčího myšlení a brýlí, které nám i okolí ukáží svět jinýma očima.
Možná totiž, že s psychózou jde nejlépe žít, pokud si kromě průvodního utrpení uvědomíme i její kladné stránky a skutečnost, že i tato choroba nás nakonec může obohatit.

Pavel Houser

VYŠLO TÉŽ NA SCIENCEWORLD.CZ:
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/page/A743B3F5AD3AA506C1256B03003F468E


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0