Portál.cz > Aktuality > MEZINÁRODNÍ DEN MATEŘSKÉHO JAZYKA

MEZINÁRODNÍ DEN MATEŘSKÉHO JAZYKA

Autor: Petr Ráček | Datum: 21.2.2012

Oslavte den mateřského jazyka a 21. února si dopřejte alespoň chvilku četby nebo poslechu textu psaného nádhernou, kultivovanou češtinou. Těm, kdo nemají čas, nabízíme krátké ukázky, ostatní možná sáhnou rovnou po knize. Vybrali jsme pro vás Ivana Klímu, Karla Šiktance, Zdeňka K. Slabého a přednes Igora Bareše. Přejeme vám krásný zážitek.

9788073679859

IVAN KLÍMA: JAK VĚRNÍ JSOU ČÁPI

A pak se stane něco zlého. Když přelétávají nad vysokými stožáry, které ční po skalách, čápice zachytí křídlem o drát, bolest ji znehybní, jen stěží se jí podaří doplachtit na zem. Na zemi opatrně zkusí křídlem zamávat, ale nejde to. Poskočí na místě, pak vzhlédne k nebi a vidí, jak nahoře řadou letí čápi, vidí svá čápata a vidí svého čápa, který jako vždy letí v čele. Čápice zatím stojí sama na žloutnoucí

trávě a v náhlé úzkosti pozvedne hlavu a zaklape zobákem. Pak opět stojí nehnutě a hledí za vzdalujícím se hejnem. Ještě jednou se pokusí zamávat křídly, zkusí se vznést, ale poskočí několikrát na místě, už tuší, že je ztracena sama uprostřed cizí louky na pokraji zimy, už tuší, že nikdy nespatří svého čápa ani svá čápata.

A tu si všimne, že od hejna se odděluje jeden z čápů, je to ten první, a čápice vidí svého druha, jak se vrací k ní. Čápice mu několikrát poskočí v ústrety. Znovu zkusí zamávat křídly, ale tím zraněným nepohne, visí jí mrtvě do strany. Čáp ji pozoruje, pak přistoupí k jejímu boku a dotkne se ho zobákem, jako by ji chtěl pohladit, jako by jí chtěl zlomené křídlo spravit. Pak spolu kráčejí vysokou travou neznámé louky, jdou podél lesa, zatímco den se zvolna vytrácí. Večer přespí spolu na louce a příští den putují dál, jako by věřili, že i takhle se dostanou k moři, do míst, kde by je nedostihl mráz.

A plynou dny, listí na stromech stále více žloutne, na trávě i v křovinách se zachycují nitky pavoučků běžníků zvaných babí léto. Čápi se nastěhují do opuštěného čapího hnízda na staré vrbě. Zatím jim nic nechybí, podzim je vlahý a není těžké ulovit žábu anebo myš, ale čápi jsou neklidní, jako by tušili, že každý den, kdy tady zůstávají, může být pro ně osudný. Čápici se už daří líp, křídlo se jí pomalu hojí, už popolétne o několik kroků, ale ještě nepřelétne ani celou louku, jak by tedy mohla přeletět hory a moře, překonat tu obrovskou dálku, která ji dělí od teplých krajů. A čápice vzpomíná na hejno, které opustila, na čápata, která už jsou nejspíš někde za mořem, a s úzkostí se k večeru dívá na rudé slunce, které klesá den za dnem časněji do mlh na obzoru.

Zatímco čápice chodí po louce, čáp se vznáší na svých mohutných křídlech, vzlétne několika rozmachy a potom už nehnutě plachtí nad loukou, někdy přeletí úzký pruh lesa na jihu louky. Cosi ho táhne k jihu, tam, kde trvá věčné teplo. Čáp letí dál, čápice už z něho vidí jen nepatrný bod. Opustí mě, strachuje se. Udělá několik ubohých skoků, zamává bolavým křídlem, popoletí a opět běží po louce, potom zvedne hlavu a zaklape zobákem. Je to volání plné zoufalství. Čáp je v té dálce sotva může uslyšet, ale přesto se vrátí, vždycky znovu se vrací, tichým a plavným letem, dlouhé nohy pod sebe natažené, takže se podobají letícím šípům. Snese se k zemi, postaví se k čápici a společně s ní usedne do hnízda…

Přejde další den, čápice se choulí ve sněhu, čáp se zatím toulá loukou, zobákem buší do ledu. Když konečně uloví žábu, vrací se s ní k čápici, ale čápice už nestojí na místě, kde ji opustil, leží bílá na bílém sněhu a oči má zavřené. Čáp do ní strčí zobákem, čápice se ani nepohne, jen oči pootevře, umírá. Teď by ještě čáp mohl vzlétnout a pustit se na jih, své družce už nepomůže, a on by snad ještě doletěl, protože je velký a silný, byl nejsilnější v hejnu. Ale jak by mohl odletět, když čápice tady leží ve sněhu? Čáp stojí vedle své umírající družky, stojí nehnutě, snad čeká, jestli se přece jen nepohne a nepostaví se zase.

Zatím se slunce rychle sune mrazivým vzduchem k mlhavému ob zoru, na nebi vycházejí hvězdy, které se zdají ještě chladnější. Čápice už ani oči neotevře, je mrtvá. Čáp by chtěl zaklapat zobákem, rozloučit se s ní, ale nepodaří se mu to, zvolna tuhne mrazem, už ani křídly ne pohne. I on zavře oči, ještě naposledy cítí, jako by na něho někdo teple dýchl, jako by letěl v čele hejna, jako by se první mezi všemi vznášel nad vlahými vlnami teplého moře, pak se zvolna sesune vedle své družky, kterou nedokázal, kterou nechtěl opustit.

(Ukázka z knihy Ivana Klímy Jak daleko je slunce)

 

 

ZDENĚK K. SLABÝ: HRAD, KTERÉMU STRAŠÍ VE VĚŽI

Ta krajina byla kamenitá a tajemná. Z města tam bylo nedaleko neblízko, tak akorát. Úzké cesty, hrbolaté, vymleté a plné děr, se stýkaly před branou hradu. Ale nikdo po nich nechodil ani nejezdil, každý se bál. Na hradu Rumštajnu totiž strašilo. Dlouhé, předlouhé roky. Hrad Rumštajn byl tudíž opuštěný a žádný šlechtic ze zahraničí ho netoužil vlastnit. Jenom čas od času sem zavítal podivínský turista, doprovázený po zuby ozbrojenou četou pracovníků cestovní kanceláře, aby se pokochal jeho strašidelností, gotickými oblouky oken, vznosnou věží, která vyhlížela, jako by byla vystřelena k nebesům, vykládanými stropy někdejších hodovních síní, barokními sochami a rokokovými kanapátky. To však muselo být v pravé poledne, kdy sluneční paprsky poněkud obrušovaly a mírnily pocit nevolnosti, opuštěnosti a děsu.

Hradní nádvoří bylo zpustlé, kamenné stěny hradu obrostly břečťanem a divokým vínem, hradby se rozpadaly, hláska, na které druhdy vytruboval strážný své varování, byla vykotlaná, jak z ní vypadlo několik balvanů. Hladomornu zalila podzemní voda, veřeje hlavních vrat byly vyvráceny. Všude tlustá vrstva prachu, všude stovky pavučin. Kamna, na kterých kdysi kuchaři vyvářeli bohaté pokrmy pro bujné hostiny, byla téměř sežrána rzí.

Věnceslav Přecechtěl, majitel cestovní kanceláře Přecechceme, nikdy nechyběl v doprovodu oněch potrhlých podivínů, kteří se na Rumštajně chtěli zabát. Nebyl ani kurážný, ani bojácný, a tak mu ani nepřišlo, že by se měl hradu nějak obzvlášť děsit. Co když je pověst o strašení jenom pověst?

Ostatně – jsou snad strašidla nesmrtelná? Třeba už dávno pomřela a Rumštajn je pouze opuštěný, nic víc... Rozhodl se, že to prozkoumá. Sám, bez průvodu spolupracovníků, bez turistů. A tak jednoho zadumaného večera vyrazil. Bylo temno a ve věži houkal sýček. Varoval náhodné pocestné, že se blíží půlnoc a s půlnocí údajné eldorádo místních strašidel.

(Ukázka z knihy Zdeňka K. Slabého Strašidelné pohádky)

 

KAREL ŠIKTANC: NALAJNOVÁNO

Chodou se leje ledovatý glanc
Nakládají nábytek:
dětinsky jekl šroub utažený na matku

a před bazarem kola v řadě soudného dne
A hi-fi na plný pecky –

na Štvanici si mé dva roky strážného
pomlkle pinkají přes síť

Krám za krámem mění firmu i artikl i barvy

A platan u řeky se náhle vrchovatě sbalil
do pěsti, jak by se nesmířil,
jako by hrozil otcům

Daleko,
někde možná na konci téhle hladiny
troskotá zrovna loď –
lidi utíkají ze země
a táhnou po čtyřech své potlučené ke břehu. A
dál, dál,
aby se moře neumazalo od krve,

by jako dřív ta nesmrtelná voda.

Štvanice skoro potmě                    Nalajnováno…
Na empajržidli sám sněžně rozcuchaný holub

Kolik nás zvěstných?
Kolikero duší?

(Ukázka z knihy Stařec a med: Jaroslavu Medovi k osmdesátinám)

 

IRVIN D. YALOM: KDYŽ NIETZSCHE PLAKAL

Zvuková ukázka ze stejnojmenné audioknihy.

Čte Igor Bareš


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0