Portál.cz > Aktuality > Stop násilí na ženách – Kamila, příběh první

Stop násilí na ženách – Kamila, příběh první

Datum: 24.11.2014

25. listopad je Mezinárodní den proti násilí na ženách. Portál vám od 24. do 28. 11. přináší miniseriál pěti příběhů, které doplňují rady odbornice. Přejeme si, aby se zmíněné rady staly motivací a pomocnou rukou pro všechny ženy, které se nacházejí v podobných situacích.

Dr. Jekyll a pan Hyde

Podala jsem žalobu na svého muže. V říjnu jsem opustila společný domov, ale žalobu jsem se odhodlala podat až v červnu následujícího roku. Nebyla jsem na ni připravená. Jednoduše jsem se bála. Podala jsem na něj žalobu za vyhrožování zabitím a partnerské násilí. Poradil mi to můj advokát.

Poprvé jsem se vdávala ve 26 letech za vojáka. Chtěla jsem pracovat jako zdravotní sestra a tehdy jsem ho potkala. Nějakou dobu jsme spolu žili a po dvou letech jsme se vzali. Měli jsme tři děti. Po několika letech začal mít epileptické záchvaty. Začal pít. Děti tím moc trpěly, a tak jsem mu řekla: „Chci se rozvést; jestli se půjdeš léčit, stáhnu žádost o rozvod.“ Zemřel ve 47 letech.

S mým druhým mužem to byla láska na první pohled. Potkali jsme se na vesnické zábavě. Dvořil se mi. Roztála jsem jako sníh na slunci. Konečně se o mě někdo staral! Bylo mi v té době čtyřicet a myslela jsem, že se už nikdy nevdám. No, a stalo se… tři měsíce poté, co jsme se poznali. Pro děti jsem měla spoustu slibů: „Uvidíte, bude to dobré, je hodný. Dobře se o vás postará, naučí vás všechno, co vás nemůžu naučit sama. Budeme žít na vesnici blízko Toulouse. Je tam moc pěkně.“ Na děti byl přísný, ale přičítala jsem to tomu, že si na sebe zvykají. Žila jsem v iluzi, že se o mě a o nás bude starat.

Brzy mě začal napadat verbálně, ale ještě mě nebil. Byl to bývalý voják jako můj první muž. Když jsem ho poznala, pracoval v elektroinstalační firmě, kde si ho moc vážili. Popravdě si myslím, že se mnou manipuloval… Ano, už tehdy mě to napadlo. Nejsem o nic hloupější než jiné ženy, a i když jsem byla hodně zamilovaná, byla jsem ve střehu. Dobře svou hru skrýval. Jedno je jisté: něco jiného je, jak někdo působí na veřejnosti a jak v soukromí. Na veřejnosti je to milý člověk, tak se to aspoň jeví. Ale jakmile se zavřou dveře, je to něco naprosto jiného. Je úplně jako doktor Jekyll a pan Hyde. Před vámi stojí docela jiný člověk, který vás chce zničit. Jednou chtěl víno, které na stole chybělo. Beze slova uchopil sklenici a praštil s ní o stůl. Žádné „prosím“ ani „mohl bych dostat ještě trochu vína?“, nic takového. Jednou do mě strčil – rozhodl se, že s ním nebudu spát v posteli, tak mě odstrčil, až jsem spadla na zem. Stáhla jsem peřinu a spala na zemi. Nic jsem neříkala, protože vedle spaly děti. Tak jsem spala na betonu a druhý den ráno jsem šla do práce, jako by se nechumelilo.

Jindy jsem chtěla jít spát a jemu se to nelíbilo. Chytil mě pod krkem a dusil mě. Druhou pěstí vyhrožoval, že mě praští do nosu. V tu chvíli mi bylo všechno jasné… Dívali jsme se na sebe. Podle toho, co jsem viděla v jeho očích, jsem se neodvážila říct ani slovo. Jsem přesvědčená a vždycky jsem

byla, že by byl schopen mě zabít. Doma byl pánem. Všechno mu patřilo. My jsme neměli nic. A přitom jsem všechno platila sama, i když vydělával dvakrát víc než já.

Když se nám narodil syn, vyjádřil se: „Děti nemají na nic právo. Nikdy jsem o děti nestál a stát nebudu.“ Věděla jsem, že ke své první ženě se choval otřesně, i k dětem. Všechny ženy, které prošly jeho životem, zmizely. Vychovali ho jeho prarodiče. Matka ho měla v šestnácti letech s jedním alkoholikem a násilníkem. Rychle se vrátila ke svým rodičům. Svého otce pak už nikdy nespatřil. Jeho matka měla dvě děti z prvního manželství. Vychovala jen jedno z nich. Toho druhého, mého muže, vychovali prarodiče, kteří mu to neustále předhazovali. Hodně tím trpěl. Dodnes se se svou matkou hádá. Má jí za zlé, že ho nevychovala. Neměla odvahu postavit se svým rodičům.

Milovala jsem ho. Chtěla jsem s ním prožít zbytek života. Věřila jsem tomu; myslela jsem, že není důvod, aby se nechoval doma stejně jako venku. A byly i hezké chvíle. Dokonce jsem s ním chtěla dál udržovat vztah i poté, co jsem odešla, i když bychom žili odděleně. Zkusili jsme to, ale už nade mnou neměl moc. Ztratil zájem. Okamžitě navázal vztah s jinou ženou. Ano, milovala jsem ho, ale dnes bych řekla, že to bylo jednostranné.

SLOVO ODBORNICE LILIANE DALIGAND

Vztahy, v nichž se prosazuje násilí, mívají často rychlý začátek. Bývá to láska na první pohled. Kamila podléhá šarmu partnera, který ji rozechvívá, a nechává se přemoci láskou na první pohled. Žena mívá pocit, že žije naplno, je jako u vytržení; jako by byla očarovaná.

Jak se v takové situaci snést opět na zem a navázat trvalý vztah? V závěru Kamila říká: „Kdyby mě aspoň vzal občas tancovat…“ Mrzí ji, že už to není takové jako v době, kdy se do sebe zamilovali. Je nebezpečné, když dvojice nebo jeden z páru chce za každou cenu vrátit čas. Setkáváme se s tím často u partnerů, kteří se v den výročí svého prvního setkání snaží znovu navodit ono kouzlo. Restaurace

však není tatáž, pláž není nikdy tak krásná a od prvního setkání uběhlo mnoho času. Takové pokusy selhávají a konfrontace s realitou bývá bolestná. Právě tady lze najít kořeny možného násilí. V některých extrémních případech to může končit i smrtí jednoho z partnerů.

Pro zdravé utváření osobnosti je důležité, abychom byli milováni a uznáváni druhým člověkem, který potvrzuje naše chování. To je případ „dobrého“ narcismu, jenž strukturuje osobnost a vytváří předpoklady k identifikaci. Jacques Lacan shrnul základní nedorozumění v milostném vztahu. Láska znamená nabídnout druhému, co mi chybí, a mou touhu to získat. Nesměřuje k uspokojení potřeby druhého, ale je nabídkou pro naplnění vyšších aspirací.

První akt násilí musí alarmovat všechny, kdo jsou kolem. Jen velmi zřídka se jedná o ojedinělý případ. Násilí začíná přijetím tohoto prvního aktu. Je především nutné, aby si to ženy uvědomily. Spousta z nich to nevidí nebo nechce vidět. Ženy často vyčkávají, přejdou, co se stalo, protože věří, že díky jejich lásce se jim podaří to, co se jiným nepovedlo. Kamila čekala dlouho, než podala stížnost. Nedovedla si představit, jak by se mohla osamostatnit, a také věřila, že ho vyléčí svou láskou.

Říká: „Mohl mě klidně zabít (…), tak jsem ho milovala.“ Představa, že jejich život je v rukách druhého, je pro některé ženy svůdná. Je možné, že jim svým způsobem tato ubíjející forma násilí dává pocit, že žijí. Stejně důležitou roli hrají i děti: Kamila nic neříká, když jí zakáže spát v manželské posteli, protože nechce znepokojit děti. Říkají to všechny ženy: chtějí před dětmi zachovat obraz manželského páru i otce. Ale děti o to většinou nestojí a byly by radši, kdyby se pár rozešel, než aby takto trpěl.

Kamile trvalo mnoho let, než si uvědomila, že musí odejít, a to i s dětmi. Nakonec se jí podařilo vyvázat se z tohoto zničujícího vztahu. Po dlouhém léčení dnes konečně svobodně dýchá, směje se, zpívá a žije sama se svými dětmi.

Liliane Daligand , psychiatrička, profesorka soudního lékařství, působí jako soudní znalkyně a pracuje v asociacích poskytujících ochranu a ubytování ženám, které byly podřízeny násilí, a jejich dětem.

Více v knize L. Daligand Násilí v partnerských vztazích. ((obálka))

 

 

Doporučujeme také další knihy:

D. Ševčík, N. Špatenková a kol.: Domácí násilí. Také jako e-kniha.

D. Schwartz: Týraná. Také jako e-kniha

Heinz-Peter Röhr: Zneužití

B. Gordon: Tančím tak rychle, jak dokážu. Také jako audiokniha na CD nebo v mp3. Také jako e-kniha.

Y. Poncet-Bonissol: Psychický nátlak v rodině ((obálka))


Průměrné hodnocení (3 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0