Portál.cz > Aktuality > Stop násilí na ženách – Dominika, příběh třetí

Stop násilí na ženách – Dominika, příběh třetí

Datum: 26.11.2014

25. listopad je Mezinárodní den proti násilí na ženách. Portál vám od 24. do 28. 11. přináší miniseriál pěti příběhů, které doplňují rady odbornice. Přejeme si, aby se zmíněné rady staly motivací a pomocnou rukou pro všechny ženy, které se nacházejí v podobných situacích.

Žena jako majetek

Oběti bývají násilníkem přitahovány a často ho brání. Je nám tak mizerně, máme takový strach, prožíváme tolik bolesti ve vztahu s člověkem, kterého nemůžeme než milovat, jinak bychom se zbláznily. Jsme vězenkyněmi takových osob. Drží vás na neviditelných nitkách. V mém vztahu s takovým mužem jsem byla ze začátku ráda, že mě využívá, že díky němu existuji, že vůbec pro někoho existuji, že mě tak ovládá.

Byla jsem vdaná, neměla jsem vlastní život, byla jsem „žena jednoho muže“. Sama o sobě jsem nebyla nic, byla jsem jeho žena, jeho věc, jeho sekretářka, jeho milenka, jeho uklízečka. Byla jsem jeho, jen jeho. Pro mého manžela – a toto slovo dostatečně nevyjadřuje sílu našeho vztahu – jsem nebyla ničím víc než „onucí“. Měl nade mnou takovou moc, že ze mě udělal prostitutku a nabídl mě jinému muži… Po této epizodě, která je pro mě dodnes bolestná, se něco zlomilo. Ten večer mi to došlo; bylo nad slunce jasné, co pro tohoto muže znamenám, tedy že neznamenám nic. Nevím, jestli jsem si uvědomila, jak nebezpečné je chtít ho opustit. Věděla jsem jenom, že je nebezpečné s ním zůstat. Nemohla jsem už takhle žít, bylo to nesnesitelné, byl mi odporný, i to, jak mě ovládal. Je velmi těžké o tom mluvit, protože pořád ten odpor k němu v sobě cítím.

Podala jsem tedy žádost o rychlý rozvod. Naneštěstí jsem tři čtyři dny před návštěvou soudce zažila to nejhorší ponížení: můj muž mě znásilnil a zbil před vlastními dětmi. Byla to „třešnička na dortu“! Muselo to tak dopadnout. Mohlo to skončit jinak, mnohem hůř, ale ne lépe. Co mi ten večer udělal, byl poslední pokus si mě podrobit. Chtěl mě pošpinit a zlomit, než ho opustím. A dokonce bych řekla, že nechtěl, abych ho nechala. Způsob, jakým se zachoval, měl svědčit o tom, že on opustil mě – jako kus hadru v roztrhaných šatech, protože mě zbil, znásilnil a pošpinil.

Když ty hrůzy dojdou tak daleko, člověk má pocit viny. Říká si, že snad bylo možné najít řešení, že by se dalo vyhnout takovým extrémům. Chvíli to trvá, než nám dojde, že to tak muselo dopadnout, protože takový partner není schopen jiného vztahu než si ženu podrobit. Celé dva roky před procesem dělal neuvěřitelné věci. Nebylo snad dne mezi okamžikem, kdy začalo vyšetřování, a dnem, kdy byl zahájen soud, aby se něco nesemlelo. Každý den přišel na něco nového: krádež auta, nekonečné telefonáty, výhrůžné dopisy. Navzdory tomu, že ho vyšetřovali, navzdory tomu, že jsem systematicky informovala soudce o jeho jednání, nic nezabíralo. Nechali ho, ať vyvádí.

Celý proces jsem vnímala jako odhalování pravdy, a to i pro sebe. A především jsem díky tomu pochopila, jak vážné bylo, co se stalo. V té chvíli jsem si uvědomila, jak závažné bylo, co jsem prožila. Ten den soudce přiřkl vinu mému muži, ne mně. Ten den padlo zákonné rozhodnutí, že se nemusím cítit provinile, že jsem se stala obětí. Trest byl ve výši pěti let, z toho tři roky podmíněně, ale co bylo důležité, bylo to slovo „vinen“. Nic už nikdy nesmaže všechno, co udělal, ale ve veřejném procesu se mi dostalo zadostiučinění. Podpořila mě spousta lidí. Nic jsem nevyhrála. O to mi nešlo. Čekám stále na jedno a totéž a budu čekat, že se mi omluví. On i já můžeme dál někde žít a pochopit, co se stalo, ale omluva, jak to vypadá, ta nepřijde nikdy.

Dominika mluví s obtížemi, v očích má slzy. Protože před soudci tvrdil, že je nevinný, a nikdy se neomluvil. Alespoň svým dětem. Uznat, co udělal…

SLOVO ODBORNICE LILIANE DALIGAND

Dominika mluví od začátku o „neviditelných nitkách“, které spojují oběť a agresora. I když ženy od agresivního muže odejdou, dlouho se cítí k tomuto muži připoutány. Na začátku získala Dominika s láskou tohoto muže a s tím, že si ji „přivlastnil“, pocit vlastní hodnoty. Cítila se jako vyvolená, souhlasila s tím, že ji ovládá. S radostí na sebe brala všechny role, které ji přinutil hrát.

Příběh Dominiky je typický. Takzvaně milostný vztah, jehož podstatou není touha po druhém, tedy touha žít pro druhého, je tu beze zbytku ovládán pudovými silami, jež vždy vedou k vlastnění druhého. Druhý v milostném vztahu je pouhým předmětem sexuálního pudu, tedy genitálního uspokojení a pocitu všemocnosti. Tento objekt však nelze nikdy beze zbytku zkonzumovat. Násilník využívá tělesnou rovinu, aby na úroveň objektu zredukoval to, co zůstává z druhého subjektu. Nejprve ranami, které umrtvují tělo a zanechávají modřiny a stopy, jež jsou v převedení do vizuální podoby vyjádřením pomíjivé vulgární povahy těla.

Je však nemožné dostat všechno z tohoto neredukovatelného zbytku, protože tu jde o život sám. Protože tato snaha zredukovat tělo druhého na objekt neustále selhává, ústí nejčastěji do vyhrocení situace. Postupně vede ke skutečné nebo fantazijní smrti, k ukradení života druhého, zejména

cestou znásilnění. V případě znásilnění je druhý popřen jako sexuální bytost a jako bytost vůbec. Znásilnění je přivlastněním těla druhého zbaveného veškeré řeči, jakéhokoli potěšení, zcela potlačeného a neschopného reagovat. Znásilnění proměňuje akt života v akt smrti.

Ať už má násilí jakoukoli formu, zanechává značné traumatické následky a ohrožuje psychické zdraví oběti (úzkost, deprese, sebevražda atd.). Oběť neustále přepadají silné bezejmenné emoce, které ji zbavují schopnosti mluvit. O oběti říkáme, že je „terorizovaná, paralyzovaná, vyděšená“. Soud často klade odborníkům jednu otázku: Proč oběť nekřičela, nevolala o pomoc, nebo se alespoň nestavěla na odpor? Nevyjadřuje oběť svým mlčením souhlas? Proč měla pocit, že jí neodvratně hrozí smrt, když jí násilník nijak nevyhrožoval? Jednoduše proto, že násilí zbavuje oběť existence – ve smyslu vystoupení ze sebe prostřednictvím řeči. Agresor připraví oběť o existenci, a tím i o řeč.

Jako hlavní symptom se objeví nepřekonatelná únava. Oběť zůstává v zajetí. Brzy se vynoří strach a úzkost. Úzkost zaujme místo řeči, která nemůže ven. V třetím sledu přicházejí pocity viny a studu. Všechny oběti cítí vlastní vinu, i když se jim podaří se z cyklu násilí vymanit. Celý proces je dovršen odpoutáním od reality. Je-li člověk napaden, ztrácí své místo a své záchytné body.

Podat žalobu není nikdy snadné. Od oběti to vyžaduje, aby vystoupila ze sebe samé, aby překonala pocit vyloučení, studu a viny a střetla se s justicí a podrobila se nesnadným nárokům reality. Je to tím těžší, že oběť zatím obvykle není pod ochranou, je stále pod vlivem násilníka, kterého může žádost o odloučení ještě víc rozzuřit, jak ukazuje příběh Dominiky. K jejímu znásilnění došlo před slyšením u soudu. Soudní řízení umožňuje ujasnění rolí a oběti pak mohou být navrácena její práva. Dává jí možnost vymanit se z chaosu, do kterého ji uvrhlo znásilnění, a znovu začít existovat jako subjekt.

Liliane Daligand , psychiatrička, profesorka soudního lékařství, působí jako soudní znalkyně a pracuje v asociacích poskytujících ochranu a ubytování ženám, které byly podřízeny násilí, a jejich dětem.

Více v knize L. Daligand Násilí v partnerských vztazích.

 

 

Přečtěte si:
Ema - příběh druhý
Kamila - příběh první

Doporučujeme také další knihy:

D. Ševčík, N. Špatenková a kol.: Domácí násilí. Také jako e-kniha.

D. Schwartz: Týraná. Také jako e-kniha

Heinz-Peter Röhr: Zneužití

B. Gordon: Tančím tak rychle, jak dokážu. Také jako audiokniha na CD nebo v mp3. Také jako e-kniha.

Y. Poncet-Bonissol: Psychický nátlak v rodině


Průměrné hodnocení (2 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0