Portál.cz > Aktuality > Najde Vrána své rodiče? To se dozvíme v prvotině Fridy Nilsson

Najde Vrána své rodiče? To se dozvíme v prvotině Fridy Nilsson

Datum: 6.11.2017

Úspěšná švédská autorka knih pro děti Frida Nilsson je dobře známá už i českým čtenářům: v Portále vyšly již dvě její úspěšné knihy, Gorila a já a Piráti z Ledového moře. A do třetice všeho dobrého nyní vychází její prvotina, Vránova neobyčejná dobrodružství.

Najde Vrána své rodiče? To se dozvíme v prvotině Fridy Nilsson

Hlavní hrdinové příběhu, holčička Ebba a její nejlepší kamarád, pták Vrána, se o prázdninách vydávají stopem přes celé Švédsko až k norské hranici hledat Vránovy ztracené rodiče. Na své cestě zažívají nejrůznější dobrodružství a nečekaná setkání: stopnou si kamion, plaví se na voru, bloudí hlubokými lesy. Příběh má rychlý spád a je plný humoru, vtipu a zajímavých zvratů. Na tohle léto Ebba, Vrána, ani kluci a holky, kteří si je určitě oblíbí, zaručeně hned tak nezapomenou!

Svými obrázky knihu doprovodila slovenská ilustrátorka Martina Matlovičová.

Knížka je určena především čtenářům ve věku 8-12 let.

Přečtěte si rozhovor s Fridou Nilsson

Frida Nilsson je úspěšná švédská autorka dětských knih. Vydala již jedenáct titulů, které byly přeloženy do řady jazyků. V roce 2014 získala cenu Astrid Lindgrenové a jako o nové Astrid Lindgrenové se o ní ve Švédsku hovoří. V Portále vyšly její knihy Gorila a já a Piráti z Ledového moře

Knížku můžete koupit na našem e-shopu.

Ukázka:

Do Karlstadu

Vránova neobyčejná dobrodružství

Probudila jsem se s botou na hlavě. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde jsem, ale pak jsem si všechno uvědomila a vzbudila jsem Vránu. Z jídelny se ozýval hovor a vrzání židlí.

„Vráno,“ zašeptala jsem. „Vráno, vstávej!“

Vrána sebou škubnul. „Hranolky!“ vyjekl a posadil se, v tváři měl divoký výraz.

„Pst!“ okřikla jsem ho. „Něco se ti zdálo.“ Ukázala jsem na boty, které stály vedle nás. „Restaurace už je otevřená. Musíme vylézt ven a chovat se normálně, aby si nevšimli, že jsme tu přespali.“

Vrána přikývl a začal si třít bříško, pořád ještě nacpané. Vykoukli jsme ven. U našeho stolu seděl nějaký pracant a ládoval se slaninou a vajíčky. Knír měl umazaný od žloutku.

Podívala jsem se na Vránu, jako bych chtěla říct: „Připravený?“ Pak jsem naznačila „teď“ a vylezli jsme zpod stolu. Pracanta se slaninou to tak překvapilo, že si málem zapíchl vidličku do krku. Vypadal s tím svým rozježeným knírem, ze kterého pořád odkapával žloutek, jako vyděšený mrož. Dělali jsme jakoby nic a co nejuvolněněji jsme prošli mezi stoly.

„Teď musíme najít někoho jiného, kdo nás sveze,“ řekla jsem. „Koneckonců jedeme stopem. Snaž se vypadat normálně.“

Nenápadně jsme se šourali jídelnou a prohlíželi si hosty.

„Tak se někoho zeptej,“ pošeptal Vrána.

„Proč se nezeptáš ty?“ odsekla jsem.

Zavrtěl hlavou. „Já se bojím,“ vydechl. „Všichni vypadají tak sebejistě a naštvaně.“

U stolů seděla spousta řidičů kamionů. Brr, už jsem jich měla plné zuby. Najednou sebou Vrána škubl.

„Já už vím!” zvolal. „Schováme se v něčím přívěsu! Nebudou nás moct odmítnout, protože o nás nebudou vědět!“

Byl to geniální nápad. Jenom jsme museli najít kamion, který má docela určitě namířeno k hranici s Norskem. Zašla jsem k pultu zeptat se servírky, jestli by neměla nějaké užitečné informace. Vrána se batolil za mnou.

„Ehm, ehm, promiňte…“ začala jsem.

Servírka se na mě podívala. „OVESNÁ KAŠÉÉÉÉ!“ zahulákala tak nahlas, až mi průvan rozčechral vlasy. Vyděšeně jsme na sebe s Vránou pohlédli.

Přihnal se chlápek v hnědé kožené bundě a vzal si talíř s ovesnou kaší, který servírka držela v ruce.

„Cože?“ podívala se pak na mě bez zájmu. V každém uchu měla nejmíň deset náušnic.

Bázlivě jsem se jí zeptala, jestli náhodou neví o nějakém šoférovi, který by třeba měl namířeno do Värmlandu a pak případně ještě dál na západ. Náhodou?

Servírka se nadechla, jako by chtěla vydržet dvacet minut pod vodou. „HÉÉÉJ! JE TU NĚKDO, KDO JEDE DO KARLSTADU?“ zařvala.

Tři šoféři poslušně zvedli ruce.

Hurá! pomyslela jsem si. Karlstad je v každém případě správným směrem! Karlstad máme v plánu!

Podívala jsem se na Vránu, který začal radostně poskakovat. Cvak, cvak, cvak, ozývalo se. Cvak, cvak, cvaky cvak. Ten zvuk se mi líbil. Když radostně poskakoval někdo jiný, bylo většinou slyšet dup, dup nebo dus, dus. Vránovy nožičky však cvakaly.

* * *

Knížku můžete koupit na našem e-shopu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0